Tento příspěvek je do značné míry pokračováním<a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=597&"> eseje o byrokracii</a>. Myslím si, že situace v Rusku a v České republice je dost podobná: podkopávají se základy právního systému a vina není trestána. Klasické požadavky na právní systém jsou následující:
1) nevinný musí mít co největší záruku, že nebude křivě potrestán;
2) zločinec musí s co největší pravděpodobností dostat trest odpovídající zákonu.
Ale některé trendy posledních desetiletí podkopávají oba základy. Konkrétní skutek se často interpretuje na základě úvah, které nemají nic společného se samotným skutkem. Míra zavinění a trestnost se odvozuje z okolností postavených mimo právo. Pak ale vůbec není jasné, jak bude skutek interpretován, a tím zmizí rovnost před zákonem. Tím se stane, že viník se může vyhnout trestu na základě úvah, které nemají nic společného s obsahem zločinu. Vezměme si tyto případy.

V eseji o byrokracii jsem popsal situaci, kdy zákon neodpovídá národnímu právnímu cítění a je všeobecně porušován. Ale protože nelze zavřít všechny, pak volba, kdo konkrétně bude potrestán, záleží na vnějších faktorech nezávislých na trestně-právní podstatě činu. Příklad PC programy kradou mnozí. Ale těsně před volbami se v kanceláři opoziční strany udělá kontrola a zabaví se všechny počítače. A počítače se straně vrátí se zdvořilou omluvou, ale až po volbách. Klasický případ tohoto druhu v Rusku je případ Chodorkovského. Tento zbohatlík z doby perestrojky formálně odpykává trest za tunelování a jiné ekonomické zločiny. Jeho bývalý šéf ochranky sedí za údajné vraždy na objednávku, protože několik drobných podnikatelů nechtělo prodat svůj majetek firmě Chodorkovského. Jsem si skoro úplně jistý, že z ruských zbohatlíků z přelomu 80. a 90. let čisté ruce nejspíš nemá žádný, ani Chodorkovský. Ale ve vězení sedí jen on, a nikdo nepochybuje o tom, že je zavřený kvůli svým politickým aktivitám. Anebo jednodušší případ z doby perestrojky. Po rokovém koncertu dav rozvášněných fanoušků zničil vagóny příměstského vlaku. Policie chytla jen čtyři výtržníky, kteří byli potrestáni. Jeden lotyšský opozičník evidentně soucítil s obžalovanými a nepřímo učinil závěr, že trestat jen čtyři výtržníky za vinu všech není fér. Nejnovějším příkladem na toto téma je současné soudní pronásledování lídra Wikileaks, pana Juliana Assange. Tenhle novinář, který hraje na nervy asi všem vládám světa počínaje americkou, je formálně stíhán nikoli za zveřejnění státních tajemství, ale za „sex bez prezervativu“. Další skupinu případů tohoto druhu tvoří etnické zvyky, které jsou podle celostátních zákonů zločiny. V některých kulturách například dívku musí zbavit panenství otec nebo starší bratr, což je podle práva incestní vztah.

Další skupina případů se týká rozšíření zákonů v oblasti rodinných a mezilidských vztahů. V Rusku se intenzivně se diskutovalo o juvenilní justici, která musí být zavedena na základě Evropské Socialní Charty, kterou Rusko podepsalo. V praxi to znamená, že sociální služby mohou vzít rodinám děti z nejrůznějších důvodů. Na ruském internetu můžete najít hrozné historky zneužití této legislativy, klikněte si třeba zde. V článku se uvádí některé možné příčiny odnětí dětí z úplně normální rodiny:
• rodiče nenavštěvují mléčnou kuchyň;
• děti nebyly včas očkovány;
• byt vyžaduje opravu nebo se opravuje;
• v bytě jsou domácí zvířata;
• pozdní návštěva nemocnice;
• nedostatek hraček;
• dítě dělá domácí práce, umývá nádobí nebo podlahu, pere apod.;
• v ledničce chybí definované minimum potravin;
• stížnosti sousedů na kruté zacházení s dítětem, včetně anonymních;
Asi je těžko najít rodinu, kde by se nikdy nevyskytoval žádný z výše uvedených „přestupků“. Uvedu jen pár příkladů. V Izraeli jedné rodině bylo odňato dítě poté, co jej babička namazala jódem, když dostal osypky. V Rusku dítě vzali matce samoživitelce, protože prý byla nezaměstnaná: jenže byla na zákonné mateřské dovolené. Ve Francii vzali dceru jedné ruské herečce, protože její bývalý francouzský manžel s ní špatně zacházel, když u něj byla podle soudního nařízení o svěřené péči. Soudní rozhodnutí znělo následně: „Protože otec je usvědčen z násilí proti dítěti a z téhož obviňuje matku, dítě je nutno okamžitě umístit mimo zónu rodinného konfliktu.“ Častým případem je odnětí dětí kvůli chudobě rodičů. Vyprávěl jsem o tom jedné české známé, zbožné katoličce a matce dvou dětí. Jestli není rozumnější zaplatit rodině víc rodičovských příspěvků, když je chudá, než platit mnohem víc v dětském domově. A ona mi klidně řekla: „Lidé takového typu stejně neumějí počítat peníze, proto je lépe jim děti vzít“. Možná jsem zaostalý konzervativec, ale rodičovství určitě není otázkou výběrového řízení na nejlepšího „správce dítěte“. Dítě musí být u rodičů a překážkou mohou být jen opravdu mimořádné věci. Když v takové zemí jako Francie evidentně není všecko v pořádku, pak to může být podstatně horší v zemích se slabou občanskou společností a s vysokou korupcí. Odnětí dětí může být zneužíváno třeba pro vyřizování účtů, na objednávku bohatého zájemce o adopci, pro manipulace s bytem apod.

Dosud jsem probíral situace, kdy jedinec dostává trest na základě vedlejších okolností nespojených s obsahem trestního činu. Podívejme se na opačné situace, kdy se zločinec vyhýbá trestu vinou okolností, které jsou úplně mimo danou věc.

Častým příkladem, který jsem částečně probíral v eseji <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=421">Děravá demokracie</a>, je shovívavost demokratické veřejnosti a následně i vlád vůči výtržnostem, a občas i podstatně horším činům spáchaných v rámci „protestu“ či „boje za svobodu“. V ruských dějinách 19. století máme zajímavý případ, kdy porota sprostila viny teroristku, která zranila jednoho vysokého policejního důstojníka: „Čin spáchala, ale je nevinná.“ V 70. letech dostali v USA azyl dva litevští nacionalisté, kteří unesli sovětské letadlo, a přitom zavraždili letušku. Sovětský svaz byl přece „říší zla“ a boj za svobodu světí prostředky, ať už v USA nebo v bývalém SSSR. Ale v posledních letech vidíme i jiné tendence.

Podle evropských zákonů obžalované se nesmí vydávat do zemí, kde je může očekavat mučení nebo poprava. Toto je určitě humánní, problém je ale v tom, že může jít o skutečné zločince, kteří si zaslouží nějaký trest. Tuto situaci hezky popsal Benjamin Kuras v jednom svém eseji. Nejlepším řešením pro Bin Ládina by bylo nelegálně přijet do Anglie a zde se vydat úřadům. Do USA ho vydat nemohou, protože může být popraven a v Anglii nic neprovedl. Kdyby jej chtěli vyhnat jako nelegálního přistěhovalce, o tom by se rozhodovalo ještě pár let s nejasným výsledkem a mezitím by dostával sociální podporu. V Adenském zálivu zajali na dánské lodi skupinu somálských pirátů a pak je propustili. Nemohli je vydat do vlasti podle dánských zákonů, a v Somálsku by se jim tak jako tak nic nestalo.

Co říci na závěr? Morálka a právo nejsou totéž. Morálka často pracuje se složitými a nejednoznačnými situacemi; předpokládá osobní, do značné míry subjektivní a citové rozhodování. V podstatě celá světová literatura je o problému moralní volby v nejednoznačných situacích: láska versus povinnost, jedna povinnost vůči druhé apod. Právo je věcí neosobní, proto je formalizované a objektivní natolik, nakolik to jde. Právní rozhodnutí se dělají na základě formálních, přesně stanovených kriterií jménem státu, nikoli svým vlastním, a uskutečnění těchto rozhodnutí je také věcí státu. Proto se trestní právo tradičně týkalo jen více méně jednoznačných konfliktních situací (krádež, vražda, znásilnění apod.). Hlavním problémem bylo zjistit, jak to doopravdy bylo, a chytit pachatele. Ale nejednoznačné situace jako běžné rodinné vztahy apod. byly ponechané morálce, která je ve své podstatě mimo kompetenci státu. Tomuto stavu, pokud jej správně chápu, říkáme „právní stát“. Podané příklady ukazují, že v současnosti se právo rozšiřuje i na oblast, která patřila výhradně morálce. Pak je ale jasné, že i soudní rozhodnutí se stává ve velké míře subjektivní. To je ale problém, protože právo je z podstaty věci objektivní. Navíc se takové rozhodnutí stává precedensem pro budoucí rozhodnutí jiných soudců, a tím se stává de facto zákonem. Soudce rozhoduje ve věci morálky a proto zcela subjektivně, i když se tváří jako vtělení objektivity. A třeba jej ten den bolelo břicho, pohádal se doma a měl špatnou náladu. Invaze práva do oblasti morálky je nebezpečná: právo ztrácí své klíčové vlastnosti: přesnost, objektivitu (aspoň relativní) a vymahatelnost. A občan pak předem neví, je-li to či ono trestním činem. Bude-li invaze práva do morálky pokračovat, pak mám pochybnosti, zda tomuto stavu věcí můžeme i nadále říkat „právní stát“.