Těch se ovšem nikdo neptá, jestli s tím souhlasí nebo ne. A to je čistý
socialismus, jenže provozovaný ušlechtilou pravicí. Klikněte si na náš minulý článek,
který ukazuje, jak se privátní dluh převede na státní obligace. Vlády a
jim podrobené pravicové parlamenty škrtem pera vytvoří z privátního
dluhu onu společnou věc danou zákonem a vymahatelnou zákonem (res publica).
Pravice rozkrade stát v pohodě, protože si společné převede do
vlastního. Výsledkem pravicového socialismu jsou dluhy státu, viz český závod ke dnu.
Jenže levice demagogicky zadluží stát také, protože nechce vzdorovat
mafiánským bankovním strukturám a spojenému tlaku nadnárodních
společností. Raději jim odevzdá povinné výpalné ve formě nižších nebo
žádných daní, tím sníží příjmy státu. Pak demagogicky nechá na dluh
prožrat zbytek národního důchodu, který ochotně financují mezinárodní
lichváři. Výsledkem je bankrot státu na socialistický způsob a
sebevraždy před parlamentem, které předvedlo Řecko.
Pravice nebo levice to je jedno, hlavně, že „nám“ (hádejte, kdo to je?)
to sype, a docela slušně. Ideologické rozdíly se totálně mažou,
protože jde o prachy a o moc. Nesvatá aliance zprava nebo zleva tak či
onak dojí stát, to jest nás jako daňové poplatníky. Máme skrze naše
zvolené a zmatené politické zástupce financovat systém, který skrze
fiktivní dluhy pošle naše těžce vydělané peníze kamsi jinam, třeba na
Bahamy nebo do jiných daňových rájů. Je to pláči, ale v krizové a
složité době nám vládnou svobodně a ochotně zvolení přitroublí našinci,
kteří stoprocentně (to jest zastupitelsky a demokraticky) vyjadřují naši
obecnou a pokleslou občanskou úroveň.



Představte si, že jste Čech, Němec, Islanďan nebo jiný Evropan. Vaše
vláda právě teď schválila zákon, že musíte být solidární se zloději v
Řecku, Španělsku, Portugalsku, Česku atd. Pokud máte euro, tak se vás
ani nikdo neptá, platíte automaticky. Pak jsou na úrovni EU dvě
možnosti. Nečas a jeho parta kradou přímo, takže je to úplně jednoduché.
Zastavíte jim penězovod z EU. Oni už prachy probendili na akvaparky a
jiné kratochvíle, nebo rozkradli. Výpad financí musí nahnat do státního
dluhu, a tak vás spolehlivě ožebračí. Složitější je to v případě
neschopných a zkorumpovaných vlád jako Itálie, Španělsko, Irsko nebo
Portugalsko. Oni jsou v měnové unii a jejich dluh snižuje bonitu eura
jako společné měny. Například ze španělského dluhu zvíci 586 miliard EU
připadá na cizí banky asi 25 % a nikdo neví, kolik z toho vlastní
americké penzijní fondy. Možná mají i polovinu z toho dluhu, kdo ví?
Jenže oni musí vyplácet důchody americkým penzistům, kteří si u nich
složili celoživotní úspory na stáří. A přitom se chcete jako manažer mít
dobře a spokojeně krást, což je příliš ekonomicky nevýhodného najednou.
Proto tlačíte na eurobondy, čímž vyrobíte evropský dluh. Rok či dva si
můžete mnout ruce, krást jako obvykle, a tisku a médiím tvrdit, že vše
je neoliberálně a socialisticky v pořádku. Zisk z otočených peněz je
váš, ale dluh je státní, to jest socialistický. Ale za to vy nemůžete,
to je věc vašich svobodně zvolených, hloupých, popřípadě přímo
uplacených politiků. Oni totiž socialisticky špatně hospodaří, zatímco
vy efektivně a kvalifikovaně privátně a neoliberálně kradete. To je
český systém pod Nečasem, pod spícím knížetem a pod agilním Drábkem,
přičemž oni kradou v malém; zato lobbistické skupiny jako ČEZ a banky
loupí ve velkém. Jenže stát, to jsme my občané, naše důchody,
zdravotnictví a hlavně prožraná a zmařená budoucnost dalších generací.



Kde je řešení? Německý ústavní soud. Ten jasně jde proti kancléřce
Merkelové, protože žádá, aby se o budoucnosti EU rozhodovalo buď v
parlamentu nebo v celonárodním referendu. Merkelová se naopak snažila
několik let ovládat méně výkonné státy Jihu (tzv. klub Med)
skrze uplácení jejich dluhů a zlodějen. Německo na tom navíc slušně
vydělávalo, protože vysoká hodnota eura stačila vytvořit zisk pro jejich
podnikatele, ale nikoliv pro Řeky nebo Španěly. Jenže to teď padlo
vytunelováním disponibilních EU-fondů a vinou americké chamtivosti,
která zadělala na světovou bankovní (pozor: nikoliv ekonomickou!) krizi.
Možné jsou jen dva scénáře, které paradoxně znamenají totéž, to jest
formu Evropské federace.



1. EU-federace nadiktovaná bankami a korporacemi

Tady není vůbec žádný problém, všichni jsou pro. Když můžete zadlužit
celou EU, je to vždy lepší, než zadlužit jen jeden stát. Všichni bankéři
z toho mají radost, americké penzijní fondy a vlády jsou taktéž nadšeni
a internacionální jednota lichvářů nebere konce. Jen ty konce pro nás,
normální plátce daní, jsou dosti katastrofické. Podle mého soudu tato
forma jednoty musí skončit ve válečném konfliktu. Zbytek světa nebude
souhlasit s tím, že dá všanc surovinové zdroje, vlastní bohatství a
životy svých občanů pro jedno procento euro-amerických vyvolených. A
nezapomeňme, že z nás, to jest 99% evropských občanů, budou úplní
žebráci. Zejména jihoamerické státy, Čína a Indie jsou velice zdrženlivé
k tomuto modelu děsivého kapitalismu na evropský nebo americký způsob.
Jejich zbohatlíci by v tom jeli docela s chutí. Jenže žádný rozvojový
stát není zařízen na takové extravagance, protože jej může zvrátit první
výbuch revoluce zbídačelých mas. Je zajímavé, že anti-evropští
zastydlíci typu Klause odmítají tento federální model shora také. Ale
pozor, balkánský binec nebo ruské samoděržaví znamená jen jinou formu
téhož, ale mimo lichváře z londýnské City. Viz náš starý článek o máslu a chlebu. Jak říkají Francouzi: čím se to mění, tím víc je to stejné.



2. EU-federace daná zespodu, skrze vůli občanů

Reálně existuje něco jako evropský demokratický deficit. Evropský
parlament v krizi neřeší nic, všechno zařizuje Evropská komise v Bruselu
a národní vlády. Máme EU-krizi to ano, ale nikoliv EU-identitu a nemáme
ani skutečnou federativní vládu. Federativní vláda znamená, že platíte
společné daně do společné kasy a z ní rozdělujete podle potřeby dané
skrze jednotnou politickou reprezentaci. To je model federace států v
USA, kdy např. v 19. století federace zaplatila enormní dluhy Texasu
nebo koho. Pak máte transfer peněz skrze jednotný systém daní,
pojištění, důchodů atd., který osobně považuji za základ budoucí sjednocené Evropy.
Tady je základní dilema. Buď nás povede instrumentální rozum bank a
úředníků nebo společná vůle Evropanů. Drama je v tom, že instrumentální
rozum ovládá všechny včetně médií, zatímco politický rozum Evropy jako
federativního celku se teprve rodí, a to velmi pomalu.



Závěr

Žijeme v zajímavé době, kdy končí jedna forma evropského
experimentu, jak žít bez válek. Sjednocování začalo jako skvělý ideový
projekt po válce, díky jedinečným osobnostem schopných vidět celek
Evropy a smysl dějin. Dobrodružství pragmaticky pokračovalo jako systém
instrumentalizovaného blahobytu pro všechny EU-země v rámci podivného
mechanismu EU-federace bez jakékoliv politické a trestní odpovědnosti.
Nyní může končit jako neo-fašistický projekt bankéřů a uplacených
politiků vedený na úkor nás všech. Je jen na nás, zda navážeme na
původní projekt zakladatelů poválečné Evropy. Evropa je demokratická
formálně, ale nikoliv fakticky. V tomto dilematu se hraje budoucnost
občanské a demokratické Evropy pro další generace.