Biskupové, agenti a hodný pán Ježíš

Východní Evropa to nemá lehké. Komunisté a jiní dlouholetí kolaboranti typu sadistického táty Grebeníčka mohou do čela partaje, do parlamentu a nakonec třeba i do vlády. Kněz, který kolaboroval a má podepsaný závazek s StB o spolupráci, je zničený člověk. Veřejnost, jež s lehkým srdcem kolaborovala předtím i potom, na něj s gustem povýšeného moralisty několik měsíců plive přes spřátelená populistická média. Tento paradox nikdo neodstraní, protože souvisí se způsobem, jakým komunisté vládli ve východním bloku po roce 1968. Soustředili se na vybrané skupiny "nepřátel lidově-demokratického zřízení" a kolaborující zbytek posílali pomalu ale jistě na dovolenou do Jugoslávie. Taktika cílené represe se jim vyplatila, protože většina obyvatelstva je i dnes ochotna akceptovat KSČ jako politickou sílu. Komunistické strašení kolaborujícího aparátčíka Klause (nomenklaturní bankovní kádr z 80. let, bez stranické příslušnosti) jen posiluje amorální a iracionální pozici komunistů. Na jednu stranu je pravice diabolizuje a na druhou stranu se jejich vlaková loď nechá s jejich úchvalou zvolit presidentem, kterého berou vážně asi dvě třetiny občanů. Je potřeba říci, že jiný tehdejší kandidát, disident Jan Sokol, tento nedůstojný handl odmítl. Jednomu taková moc smrdí, jinému nikoliv. Ve stejné situaci se skutečný disident zachoval jinak než lokaj moci.
/n/n
A teď k Polsku a k jeho nikoliv pouze současným, ale i budoucím skandálům. Ty současné jsou dva: nový arcibiskup Varšavy Stanislaw Wielgus se na svém sametovém stolci ani neohřál a hned před inaugurační mší musel zatroubit na kardinální ústup. Kompromitující dokumenty o jeho spolupráci s polskou státní bezpečností totiž v papežském Římě dostali na stůl pouze jeden den před svěcením, což prý nebylo ideální. To bude stát hlavu polského nuntia (taktéž polského původu), kterého za odměnu jistě pošlou do Afriky. Každý nuntius je totiž z titulu své funkce odpovědný Vatikánu za správný výběr kandidátů, do čehož má normální věřící máloco říci. Pak rezignoval páter Janusz Bielanski, rektor prestižní krakovské katedrály Wawel, důvod tentýž. A do třetice všeho dobrého se chystá polský kněz z Krakova Tadeusz Isakowicz-Zaleski publikovat <a href="http://www.nytimes.com/2007/01/10/world/europe/10poland.html?pagewanted=1&_r=6&ref=world">knihu o spolupráci</a> svých ctěných kolegů (New York Times, 9.1.2007). Zajímavých jmen je prý asi 39 a z toho jsou už tři z nich dávno biskupové. Důvod k nenadálému zjevování je celkem jednoduchý. Krakovská expozitura archivu státní policie pustila do oběhu jinak přísně tajné materiály kněží, kteří byli dlouholetými aktivními agenty. Asi už měl někdo plné zuby mlčení polské církve ke své minulosti. Nebo mu vadilo její farizejství. Schovávat celkově problematickou minulost (podle kardinála Glempa spolupracovalo tak či onak asi 15% kněží) za pár slavných jmen není důstojný způsob prezentace. O jiných, křesťanství přiměřenějších postojích raději ani nemluvím.
/n/n
Ale kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Třeba biskup Lobkowicz, který často mladým lidem zdůrazňuje, že dnešní doba trpí nedostatkem ideálů. Zlatá to slova, jen špatně nasměrována. A nyní k věci, například z mého hlediska bývalého disidenta, naposledy vyslýchaného 28. října 1989. Shrnul bych celkovou debatu kolem církevní minulosti do následujících bodů:

Církev patřila k absolutně klíčovým nepřátelům komunistického režimu a na její zničení se vynakládaly prostředky neúměrné množství kněží i jejich lidských kvalit. Z tohoto pohledu je třeba měřit případná selhání, která vycházejí na povrch. Fůra pomazaných hlav chtěla totiž být normálními faráři placenými státem, a nikoliv mučedníky za svatou věc. Naopak disidenti měli většinou dost času na to, aby si v klidu ujasnili, zda se nechají zavřít nebo zda půjdou do celonárodní tiché kolaborace.

Každý asi něco řekl při prvním zatčení, výslechu atd. První tlak byl prostě příliš silný, psychologický šok a strach příliš velký. To je lidské. Otázka je, kolik toho prozradil. A zcela odlišná věc je, zda vyslýchaný něco podepsal nebo ne. A když něco podepsal, tak co to bylo. Můj princip po prvním šoku z výslechů byl jednoduchý: nikdy nic nepodepisovat a mluvit co nejméně. A to jsem dodržel až do konce. Kdo něco podepsal, ten měl, má a bude mít problémy. Ale jeho problémy by se měly měřit principem: "Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem." Viz bod č. 1.

Nejde o současnou vnitrocírkevní práci s agenty, ale o veřejně proklamovavé farizejství. Vyzrazený kněz(pastor)-agent/ka je co do mediálního působení asi tak na úrovni kněze-pedofila. Na morální úrovni jde o úplně jinou věc, většinou. Ale to je běžné kolaborující mase jedno, protože potřebuje najít ospravedlnění své vlastní nečinnosti a zrady: "No jo, oni byli všichni stejní." Na tuto strunu čecháčkovství umí mistrovsky hrát bývalý aparátčík a nyní čestný předseda ODS sedící na Hradě. Takže: my všichni (věřící, nevěřící) máme právo od církve vyžadovat čisté lustrační osvědčení od biskupa výše. A to proto, že jde o veřejnou funkci asi tak na úrovni vyššího státního úředníka, který podléhá lustračnímu zákonu. Jinými slovy: biskup Lobkowicz by měl požádat soud o úřední přezkoumání, zda byl agentem nebo ne. Pokud soud řekne že ano, měl by okamžitě rezignovat.

Tento typ Hujerů v kolárku bytostně nesnáším. Naše i polská skutečnost ukazuje, že dopředu se cpe stále stejný druh lidí: splachovací gumáci, kteří se uměli zabydlet vždy a všude, protože se uměli učinit nepostradatelnými. Podobný druh lidí se dovede uplatnit v každém režimu. Je jen dobře, že lidé umí rozlišovat: prominou spolupráci normálnímu knězi, který jím pokorně zůstal i po listopadu 1989. Zato neprominou zradu biskupovi či sekretáři biskupské konference. A to je jen dobře. Hujeři možná patří do české politiky a na Hrad, protože tam si je lidé přejí a volí jako zástěrku vlastní zbabělosti a kolaborantství. Ale principiálně nepatří do vedoucích pozic v církvi, protože to je jiný druh organizace následující svou Hlavu, která umřela nikoliv jako kolaborant, ale jako nepřítel režimu církevního i státního. Církevní štrébři a přicmrndávači jsou amorálně vlezlí a bezectní právě proto, že chtějí vystupovat jménem společenství, které stojí principiálně na straně nekolaborace a slušnosti. To není případ dnešní politiky, kde KSČ vystupuje jako normální parlamentní strana a je dobře, že tomu tak je. Vždyť zastupuje minulost 98% drobných postarších kolaborantů této roztomilé země. Radikálně jiné to bude až v další generaci, která konečně zůstane mimo tuto neslavnou minulost.
/n/n
Závěr: nejde o skandály, ale o poctivé přiznání se k minulosti jménem pravdy a spravedlnosti – a to jednak a zásadně k mrtvým obětem a jednak a zásadně k jejich vrahům. Když toto věcné zpracování minulosti neudělá církev, tak to v této společnosti neudělá už žádná občanská organizace. A bojím se, že naše křesťanské církve postupují přesně podle polského modelu. Nejprve se schovávají za vítězné mrtvé, například u katolíků za kardinála Berana či kardinála Tomáška. Pak něco praskne, načež se mlčí a tutlá; když to nejde, řekne se, že minulost už byla vyřešena, ale že je to složité, což prý všichni víme; pak se apeluje na klid, na naši dobrou vůli a na bezproblémovou kolaboraci s moudrými církevními pastýři; no pak se konečně v tichosti něco přizná a dotyčný se vyhodí z postu. To je nemorální a hluboce problematické. Tečka.
/n/n