Při jedné návštěvě mi moje zubařka sdělila, že mám problémy s jednou osmičkou a že musí ven. Ona mi ji však trhat nebude, protože je částečně ukryta pod dásní. A odeslala mě na zubní chirurgii. Nechala jsem si tedy udělat rentgen a dorazila na kliniku. Tam mi sdělili, že se budou stěhovat a pokud mě to nebolí, mám přijít po prázdninách. Samozřejmě se mi do zubního zákroku nechtělo, takže jsem dobu zjišťování trochu protáhla a volala až někdy v říjnu. Do telefonu se ozvalo docela mile: „Ale děvenko, my ještě nejsme přestěhovaní, zkuste to za měsíc.“ Z měsíce byly dva a tři a pak následovala zase preventivní prohlídka u mojí zubařky, kterou jsem se snažila přimět, aby mi se zubem něco udělala ona. Razantně odmítla. Začala jsem tedy pátrat, kam se vlastně zubní chirurgie přestěhovala a jaká má telefonní čísla. To se mi nějak protáhlo do dalších prázdnin a po nich se začal rychle blížit termín další preventivní prohlídky. Zub se zdál být stále spokojen, nijak o sobě nedával vědět, takže jsem v úsilí o jeho vytržení nebyla příliš horlivá. Před termínem další návštěvy u své zubařky jsem přece jen sehnala číslo na zubní kliniku, nejprve jsem dostala v telefonu vynadat od sekretářky přednosty, co si tam dovoluji volat. Ale pak jsem konečně dostala číslo na kartotéku, kde mi řekli, že telefonicky nic nevyřizují, že si tam musím dojít osobně a prozradili mi kam a kdy.
/n/n
I vydala jsem se jednou po ránu na určené místo, kde jsem spatřila frontu asi 50 lidí. Stoupla jsem si tedy na konec a utěšovala se, že to je jen ke kartotéčnímu okénku a že to půjde rychle, tu hodinku to vydržím. Po půl hodině mé naděje ovšem zviklala dvojice za mnou, která přišla a libovala si, jak je tam dneska málo lidí, že to vypadá, že přijdou na řadu za čtyři hodiny, minulý týden tu stáli pět. Pohledem na hodinky jsem zjistila, že za udanou dobu máme pracovní poradu, kde nesmím chybět. Tak jsem opustila v té chvíli své lukrativní 49. místo a rozhodla se přijít jindy po ránu. A tak jsem také udělala. Úderem půl sedmé jsem vstoupila do prostor kliniky, okénko se otvíralo v sedm, ale přede mnou stálo tentokrát pouhých 40 lidí. Po třech hodinách jsem byla na řadě, abych se dozvěděla, že kartu ani rentgen zde nemám, že to stejně po roce vyhazují a že potřebuji nové doporučení od mojí zubařky. Tak jsem absolvovala další návštěvu své zubařky a nechala si napsat novou žádanku a jak jsem byla v tom navštěvování zubařů, zajela jsem rovnou na kliniku. Bylo osm hodin, pošmourný prosincový den. Na chodbě stálo asi 50 lidí, prostě obvyklá míra. Vzduch byl prosycen typickou nemocniční vůní, okolo fronty procházeli pacienti po různých zákrocích, kteří vypadali, jako by jim někdo hrozně ublížil. Po třech hodinách už člověk nevěděl, jak si stoupnout, knížka se tu moc číst nedala. Občas ve frontě vznikla roztržka, kdo koho předběhl a kdo kde stál. Někteří lidé se dávali do řeči a vyprávěli si příběhy svých zubů a svých nemocí. U některých čekajících rostla nervozita, jiní se snažili situaci přijímat s humorem. Fronta se vinula kolem dveří jedné ordinace, ze které občas vycházela sestřička a volala: „Kdo jdete k panu docentovi?“ Při jednom vyvolávání se do blízkosti dostala skupinka vysokoškoláků, kteří ji vyvedli z míry odpovědí: „Já nechci k panu docentovi, já chci k panu doktorovi.“
/n/n
Po čtyřech hodinách jsem byla u okénka a sestřička mě poslala na rentgen. Tam čekalo zase asi 6 lidí, takže se to protáhlo na hodinku. Utěšovala jsem se, že teď absolvuju všechnu tu přípravu a pak už jenom přijdu na to vytržení. Mezi tím přišel do čekárny rentgenu pán, který krvácel po vytržení zubu a začal kolabovat. Rychlejší z pacientek se vrhly na všechny okolní dveře, aby mu přivolaly pomoc, která se za chvíli objevila v podobě pana doktora. Ukázalo se, že pán má cukrovku, byl na trhání zubů a ráno se nenajedl. Byla k němu poslána sestřička, aby mu dala piškoty a vodu. Sestřička mu nejprve vynadala, že se nenajedl, že je moc oblečený a pak je mu horko a tak podobně a pak mu dala napít a najíst. Nejistě jsme se po sobě v čekárně rozhlíželi a meditovali nad názornou ukázkou, jak se o nás tam budou starat, když se nám něco podobného stane. Konečně jsem byla zrentgenována a se snímkem odeslána před další dveře. Tam už to trvalo jenom asi půl hodiny a ocitla jsem se v obrovské ordinaci, kde bylo asi 10 zubařských křesel v oddělených „kójích“. Mezi nimi se procházelo několik sester, několik budoucích zubařů a pan docent, který je měl všechny na povel.
/n/n
Na jedno z křesel mě usadili a po zkoumání rentgenu se mě zeptali, zda mě zub bolí. Řekla jsem, že ne. „Tak proč ho chcete vytrhnout? - „Já ho nechci vytrhnout, moje zubařka ho chce vytrhnout,“ odpověděla jsem překvapeně. To pan docent komentoval slovy, že to ti starší zubaři mají takové názory a co by se s tím ještě dalo dělat jiného a skončil tím, že mi to teda vytrhnou. „Tak jdeme na to, pane kolego.“ „Teď hned?“ vyhrkla jsem překvapeně, protože jsem se nějak psychicky nemohla srovnat s tím, že by všechno skutečně proběhlo v jednom dni. „No, jestli se na to necítíte nebo máte nějaký problém, tak to můžeme odložit...,“ pravil pan docent. „Ne, ne, když už jsem tady,“ odmítala jsem rychle v představě dalšího dopoledne stráveného na chodbě této ctihodné instituce.
/n/n
Byl mi přidělen mladý budoucí zubař, který se mi ve chvíli příprav, kdy mě chtěl zabavit, svěřil, že ještě nikdy zub netrhal. Jenom jsem v duchu vzpomínala na svou zkušenou zubařku, která mi už jeden zub moudrosti tak skvěle vytrhla. Ukázalo se, že tlumící injekci mi nevpravil zrovna na správné místo, tak se druhého pokusu ujal sám pan docent. Ten si rovněž svolal všechny volné přítomné mediky, aby jim ukázal odstraňování dásně pomocí elektrického proudu. To probíhalo tak, že tam přitáhl jakousi ošklivou bednu, vrazil mi do ruky drát, který nazval uzemněním, a vyprávěl jim, které části nesmí být ožvejkané, aby pacient neprobíjel. Druhým drátem mi pak v puse upaloval dáseň. Publikum mediků se rozmístilo kolem celého křesla. A víte, jak smrdí spálené bílkoviny! Chvílemi mi to připomínalo spíše nějaké pohřební obřady.
/n/n
Pak se do díla pustil můj budoucí pan doktor a začal trhat svůj první zub. Za chvíli si přivolal jednu kolegyni na pomoc a různě se radili. Celou dobu jsem přemýšlela, co se stane, až mu to páčidlo sjede a on mi vší silou, kterou vynakládá na vypáčení mého zubu, probodne hrdlo. Myslela jsem na to, jestli to budu po té injekci cítit, jak hodně krve to bude a jestli je nějaká naděje, že bych to na tomhle pracovišti mohla přežít. Po několika přestávkách v páčení zmožený zubař zvítězil, zub povolil. Pan docent to zkontroloval a rozhodl, že kvůli procvičení si jeho mladý kolega vzniklou ránu zašije. Ten nejprve uvažoval o tom, že na Štědrý den přijdu na vyndání stehů. Jenom jsem valila oči, mluvit jsem nemohla, měla jsem neustále v puse něčí ruce. Pak to ale zašil vstřebatelnými stehy a náležitě poučenou mě propustil. Bylo půl třetí, když jsem opouštěla tento ústav a ještě pořád jsem nemohla uvěřit, že mám ten zub opravdu vytržený, že to dneska šlo tak rychle. Žádnému zubu dosud jsem tolik času asi nevěnovala, ale byla to skvělá zkušenost. Od té doby mi žádné čekání nepřipadá dlouhé.
/n/n