Deník Financial Times zrekonstruoval v reportáži (zde) události, které se odehrály na vrcholné schůzce zemí G20 v listopadu roku 2011 v Cannes. Napínavý příběh vystřižený jako ze Shakespearova dramatu Macbeth. Z informací, které se podařilo novinářům Financial Times získat od přímých účastníků schůzky, se měli představitelé států pod taktovkou Nicolase Sarkozyho shodnout na vydírání řeckého premiéra Papandrea. Ten totiž usiloval o vyhlášení celostátního referenda ohledně přijetí záchranného balíčku pro Řecko. Vůdci EU řekli: "NE, žádné referendum", a Sarkozy potupil Řeky bezpříkladným způsobem.

Mezitím nastartoval José Manuel Barroso intriky směrem k vůdci opozice Antonia Samarase, který se měl chopit úkolu přípravy vlády „národní jednoty“. Barroso měl na funkci předsedy budoucí vlády svého koně: bývalého centrálního bankéře Lucase Papademose. Plán vyšel. Byl to chladnokrevně promyšlený puč, kdy technokraté z Bruselu svrhli demokraticky a řádně zvoleného předsedu vlády evropského státu. Ne ve volebním klání, nýbrž zákeřně střelou do zad. Musela to být schůzka k pozvracení. Nešlo ani tak o Řecko, jako o Itálii. Italové byli v této době na konci. Šéfka MMF Christine Lagardeová slíbila Itálii 80 miliard eur na záchranu, aby zabránila totálnímu kolapsu. A chtěla tam poslat Trojku. Místo Trojky nastoupil nakonec náš dnešní 10. nejmocnější muž světa, bývalý Goldmanovec Mario Draghi.

Američané chtěli prosadit průlom do strategie záchrany eura. Prezident Barack Obama převzal vedení zasedání poté, co mu místo uvolnil Nicolas Sarkozy. Obama pak prezentoval společně s americkým ministrem financí Timothy Geithnerem plán. Evropa pojede podle vzoru USA. Stejně jako v USA bude postaven na obranu eura záchranný deštník jako zeď proti požáru, aby byl systém stabilizován. A to z peněz daňových poplatníků. Evropané mají začít tisknout neomezeně peníze, aby se zabránilo panice na finančních trzích.

Jenže narazili na odpor Německa. Německo vždycky vystupovalo proti zakázanému financování států prostřednictvím Evropské centrální banky. Proto přišel Obama s dalším návrhem. Evropané musí svá „zvláštní práva čerpání“ (Special Drawing Rights, SDR) dát do zástavy na záchranu eura. Ta „zvláštní práva čerpání“ je něco jako papírové zlato jednotlivých států u MMF. Podle FT se odehrála tato pozoruhodná scéna. Angela Merkelová se vzbouřila a řekla, že německé rodinné stříbro do zástavy nedá, protože pro tento případ vyhlásil šéf německé centrální banky Weidmann veto. O tom, jak dopadla Bundesbanka nakonec v radě ECB, jsme psali minule. FT píše, že Angela Merkelová propukla v pláč (tearful breakdown) a prohlásila následující.

Angela Merkelová wrote:
To není fér. Nemohu rozhodovat proti Bundesbance. To nemohu udělat. Nehodlám spáchat sebevraždu.“ (Doslova: „That is not fair,the German Chancellor said angrily, tears welling in her eys. I am not going to commit suicide“).


Merkelová byla naštvaná, že zachránci eura chtějí zkasírovat německá SDR, aniž by poslali do Itálie TROJKU. A řekla, že do takového rizika nepůjde, aniž by nedostala něco od Itálie. Prostě by to pro ni byla sebevražda. Slzy Angely Merkelové a nastartování feudalizace Evropy. Ať už to s těmi slzami bylo, jak chce, z popisu reportáže ve Financial Times vychází jednoznačný závěr. V Cannes byl dáno Evropanům na srozuměnou, že se euro bude zachraňovat rozjetím zadlužovací politiky a vznikem mohutného, záměrně zadluženého teritoria. Že celou dobu nejde o nic jiného, než dostat Evropu na kolena, píšeme pořád. Teď nám to potvrdil dokonce i Financial Times.

První pokus ukrást SDR evropských zemí sice nebyl realizován, ale Merkelové a všem zúčastněným muselo být jasné, kam se bude ubírat záchrana eura. Přes inflaci roztočením rotaček, následné zachraňování bank prostřednictvím „bail-in“ a „bail-out“, požíráním úspor evropských obyvatel kvůli až k nule se blížící úrokové sazbě Evropské centrální banky, vyvlastňování majetku, ať už státního nebo privátního. O dopadech na reálnou ekonomiku není potřeba hovořit. Statistická čísla, i přes jejich manipulování, hovoří sama o sobě.

Pak udeřil v plné síle Mario Draghi. Vzpomínáte? „Euro bude zachráněno, a já pro to udělám cokoliv“. Dál už to znáte z našich bohatých komentářů. Po zasedání v listopadu roku 2011 v Cannes nastoupil konec éry demokratického rozhodování v Evropě. Pak už nebyl možný jiný než diktátorsky dirigovaný směr vývoje Evropy. Euro bylo jakože „zachráněno“, čísla jsou sice špatná stejně jako dříve, respektive mnohem horší než předtím, ale o to šlo. Ne? Jedna rituální vražda stačila, aby se řecká tragédie rozjela naplno. Papandreu byl posledním politikem, který se pokusil ještě vtáhnout do rozhodování občany. Od té doby si nikdo z poslušných politiků v Evropě netroufne už ani muknout. Feudalizace Evropy je v plném proudu.

Zdroj zde a zde.