V onen den, prohlašuje Izaiáš, poskočí chromý jako jelen a apoštol Jakub nám radí vzít si za vzor proroky, kteří vynikali v trpělivém očekávání lepšího příštího, které se za jejich života nikdy nedostavilo. Jakub asi věděl, o čem mluví, tvrdil-li, že „soudce už stojí přede dveřmi“ (<EM>Jak 5,10</EM>). Protože tam už stojí několik tisíc let, zvykl si soudce a my také; vždyť se nic neděje. Až evangelium přináší jeden problém k řešení. Ono se přece jenom něco začalo dít, za života proroka Jana Křtitele. Ani prorok však není neomylný. Zvláště když sedí ve vězení, má hodně času nazbyt a je trápen hlubokými pochybnostmi. Tehdejší vězení se od našich hodně lišilo, protože Janovi učedníci asi svého mistra museli živit, a tudíž i pravidelně navštěvovat. Jinak by v římském eráru umřel hlady. Jan se rozhodl řešit pochybnosti radikálně, dotazem u příslušné náboženské instance.<BR><BR><FONT face=Arial>„Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých služebnících: "Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ (<EM>Mt 11,2-5</EM>)<BR></FONT><BR>Jak vidíme, Ježíšova odpověď byla pythická. Věštkyně Pýthie blábolila <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/kulty/archiv/delfy/delfy.html" target="_blank">v Delfách</a> nesrozumitelná slova, která pak do srozumitelného smyslu překládali k tomu určení kněží. Ježíš mluvil také v hádankách a Jan si to měl v base přeložit do srozumitelného jazyka existenciální jistoty. Snad to dokázal, když jej oslavujeme jako autentického mučedníka pro věc víry a mravů. Zajímavá je další reakce Ježíše: on totiž také tvrdil, že Jan Křtitel je pythický, protože klame tělem.<BR><BR><FONT face=Arial>„Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil cestu.“ (<EM>Mt 11,7-10</EM>)<BR></FONT></P> <P>Suma sumárum Ježíš naznačil, že v Janově stylu života je skryta určitá dvojznačnost, kterou není snadné vidět. I fakt, že jej většina lidí považovala za proroka, nebyl dostačujícím vysvětlením toho, co Jan svým životem provozoval. Byl víc než prorokem, což musel být pro židy naprostý nesmysl. Pak by musel být samotným Mesiášem, ale to Ježíš neřekl, protože by sám sobě zásadně křivdil. Znovu jsme u hádanky, kterou Ježíš dal jako hádanku svým posluchačům, přičemž předtím odpověděl hádankou na záludně hádankovitou otázku Jana Křtitele. Ani ten se jej neptal přímo, zda je Mesiáš. Tuto otázku přímo položil Ježíšovi až velekněz při výslechu (<EM>Mk 14,61</EM>). Byl přímý, protože potřeboval najít důkaz k trestu smrti. Smrtelná přímost tedy možná je, ale co máme dělat s těmi hádankami?<BR></P> <P>Ježíš neodpověděl přímo, protože to nešlo. Ne že by to nešlo verbálně, ale nešlo to existenciálně. Odpověď totiž musela v Janu Křtiteli vyvolat práci intelektu a víry. Proto byla dána tak, aby poskytla klíč, ale až poté, co se její profil ukoval v ohni přemítání a oprávněných pochybností nad smyslem řečeného. Pak Jan věděl, že odpověď získal on sám osobně, protože nebyla jen Ježíšovým, ale i jeho dílem. A to je zajímavá věc. My máme v církvi tuny odpovědí na otázky, které měly smysl před dávnými lety, kdy lidé věřili na strašidla, svítili petrolejkou a měli hodné i moudré faráře. Tyto odpovědi se staly naučenými zaříkávadly, které působí na mnohé dnešní duše silně soporificky. Nejde o to začít mluvit v hádankách, aby si nás lidé všimli. Máme najít správnou odpověď, která nutí ostatní roztočit mozkovnu. To je strašně těžká věc, protože nejsme tak chytří jako Pán Ježíš. Ale je zde i jiný důvod, a to Janova hádankovitost. Jeho existence byla na Mesiáše přímo zaměřena, proto byl naštelovaný na jeho hádanky. To je dnes těžké. Lidé nejsou naštelovaní na naše zbožná promlouvání. Jsou k nim zdvořile lhostejní, protože vůbec nemluví do jejich vlastní životní situace. Ježíšova slova Jana zasáhla, proto o nich přemýšlel. Stejně tak zasáhla posluchače i Ježíšova slova o Janu Křtiteli – jinak by si nedal evangelista tu práci, aby je napsal. Tato průraznost, váha a hloubka slova nutí k interpretační práci, k výkonu porozumění. Jinak jde o pouhý kec, o dětskou hříčku, o nedomrlý církevní tlach.<BR><BR>Hádankovitá mluva obou aktérů ukazuje zajímavý způsob komunikace, při němž se klíčové obsahy sdělují pouze nepřímo. Ono to ani jinak nejde, smysl života nikomu nepodáte po lopatě. K tomu je třeba básnické obratnosti, vtipu, schopnosti sestrojit zajímavou parabolu, podobenství, životní příběh... To všechno uměli lidé vybavení petrolejkami a dlouhými zimními večery. Nyní, v době globálního zrychlení a vlády digitálního šumu podobné schopnosti téměř vymizely ze scény. Snad za to může zimní čas, ale i tak je to škoda. Ono se totiž o víře a náboženství smysluplně ani jinak mluvit nedá. Je zajímavé, že teorie vyprávění (tzv. naratologie), hermeneutika příběhu a podobné vývary filozofického ducha prožívají zlaté časy. Jen ta schopnost existenciálně zaměřené hádanky a slova se nějak vytratila do nenávratna, přinejmenším v církvi. Ale filozofie se může utěšovat tím, že o trefném slovu alespoň teoreticky mudruje.<BR><BR><BR></P>

<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>