<P>Bible se zmiňuje v podstatě o dvou typech lidí: typ Heroda je povolán, aby mařil Boží záměry svou pýchou a blbostí; typ prorocký je povolán, aby zvěstoval Hospodinovy záměry proti lidské pýše a blbosti. Jak vidno, tři faktory zůstávají konstantní: Boží vůle někoho zaměstnat a pozemské dvojče pýchy a blbství. První čtení ukazuje povolání proroka Deutero-Izaiáše, jenž dostává zajímavý úkol. Předchůdce Izaiáš asi skončil neslavně a jeho misie nedosáhla cíle. Jeruzalém byl zničen kvůli lidské blbosti a speciálně kvůli pýše Izraele. Tím se splnily obě strany rovnice: Bůh si mohl gratulovat ke krvavému potrestání jednoho vyvoleného národa a tento splakal nad staletým výdělkem. Ale neznámý nástupce Izaiáše z doby babylónského zajetí už svůj úkol nechápal pouze v perspektivě národní spásy. Tento biblický nacionalismus hlásaný staletími před ním, mu byl cizí. Díky nedobrovolnému pobytu v metropoli tehdejšího světa viděla tato prorocká osobnost, že svět se netočí jen kolem Jeruzaléma a jeho miniaturních panovníků. Svět je velký, násilný, překypuje věděním a má jiné starosti než spásu Izraele. To dnes vědí všechny křesťanské církve. Pak ale mohl tento prorok zalézt do domácího kouta a standardně prorokovat štěstí a neštěstí svým pohublým rodákům v Babylóně. Což dělají mnohé křesťanské církve. Ale prorok místo toho vzal vážně fakt, že díky Božím záměrům může celý život pobývat v jednom velkoměstě se všemi výhodami a nevýhodami, které takové zajetí přináší. Jaké štěstí pro nás, že se tento otevřený duch mezi hebrejskými zajatci našel! Jinak by liturgický anonym neměl co vybírat ke čtení. Tento prorok totiž rozšířil poselství spásy právě na onen protivný svět babylónského kosmopolitismu. Zde máme zajímavé povolání k zásadní volbě: buď se uzavřít do národní či jiné církevní klece - nebo být světovým a mít budoucnost. Prorok si zvolil to druhé nebo lépe řečeno - poznal jako Boží záměr pro sebe právě to druhé řešení. A proto slyšel Hospodina pronášet do duchovního ucha následující slova.</P>
<P><FONT face=Arial>"Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země." (<EM>Iz 49,6</EM>)<BR></FONT></P>
<P>Hospodinův služebník svítí na celou zemi. Celá věc ovšem nešla tak hladce, jak to popisuje liturgický anonym, který ze zcela nepochopitelných důvodů vynechal jednu důležitou větu z originálu a složil si vlastní úryvek (<EM>Iz 49,3.5-6</EM>). Znechucený prorok ve vynechané větě pravil: "Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud." (<EM>Iz 49,4</EM>). Anonym nemá rád pochybnosti, protože potřebuje vzbudit u věřících pocit trvalého a nezaslouženého optimismu. Já jsem pesimista a filosoficky založený skeptik. Proto jsem si přečetl u Izaiáše celou a necenzurovanou pasáž. Pochybnosti nemají pouze hlupáci, fanatikové a literární duchové typu ideologicky motivovaného anonyma. Normální lidé jsou trápeni pochybnostmi, a to tím většími, čím důležitější a těžší úkol mají před sebou. Neznámý prorok stál před kolosálním úkolem: měl probourat cestu k novým dějinám spásy. Jeho vlastní lidé poselství nepřijali - to je zřejmé z citované věty, kterou oficiální církevní čtení vynechává. Ale Bible je pravdivá, a proto v ní tato věta je. Nicotný přelud hlásání pravdy vlastním rodákům se má změnit v sílu slova určeného vzdáleným nežidovským generacím. Na tomto úkolu je něco omračujícího: čím více blbství a zabedněnosti prorok potkává ve vlastním národě, tím více a univerzálněji platí prorocké zaslíbení. To není normální. Přesněji řečeno: to je normální u paranoického psychopata s mesiánským komplexem, který na pochybnosti a odmítání odpovídá o to zarputilejší vírou ve vlastní pravdu.</P>
<P>Byl prorok psychopat? Kdyby tam nestála ona zamlčená věta o jeho pochybnostech a zoufalství, tak by psychopat asi být mohl. Proto se mi tak hrubě nelíbí počínání liturgického anonyma, který s pýchou a ideologickým zápalem sobě vlastním vyrábí z Bible pohádku na pokračování, která má vždycky dobrý konec. Jako u večerníčku s vodníkem Rákosníčkem. Prorok nebyl Rákosníček; měl obrovské pochybnosti a vedl naprosto zásadní a zoufalý zápas víry. A právě v tomto zápase uzrála jeho jistota, že povolání je autentickým Božím slovem a nikoliv jeho kolosálním sebeklamem. Bez zoufalství a pochybností by patřil do výše uvedené kategorie duchovních a ideologických pomatenců.</P>
<P>Liturgický anonym se podílí na novozákonním vraždění proroků tím, že tento boj víry zamlčuje. Ale bez něj se celá otázka povolání stává dokonalým softwarovým programem, který Hospodin spustil na začátku světa a jehož exekuce probíhá bez nejmenšího zachvění až do konce světa. A pokud se při realizaci plánu spásy vyskytnou nějaké problémy - například, že nám zabijí Spasitele - tak to všechno bylo do tohoto programu dokonale zakomponováno. Pak nemáme ani Boha ani člověka. Boha v takovém scénáři nemáme proto, že ho tam není třeba. Program spásy běží i bez něj; věčný a nejvyšší Programátor je třeba pouze k tomu, aby na začátku stiskl tlačítko "Enter". To je deistický model Boha jako dokonalého hodináře, který stvořil dokonalý svět. Ten pak funguje podle naprosto soběstačných přírodních zákonů a svého Stvořitele nepotřebuje. V podobném scénáři, jenž eliminuje všechny zásadní pochybnosti a konflikty, pak nutně zmizí i člověk. Jeho svoboda jednat, hledat, zápasit, odmítat a přijímat se redukuje na předem dané a programem vyžádané "ano" k příslušnému softwarovému kroku. Deutero-Izaiáš nebyl Rákosníčkem v softwarovém řádění neznámého počítačového mistra. Byl člověkem z masa a krve, který bojoval; možná prohrál svůj život, ale rozhodně nám, nežidům, otevřel cestu ke spáse. Na takové výjimečné jedince Bůh a Bible nezapomínají; krátkozrací lidé v církvi a svět mimo církev má paměť krátkou a křehkou.<BR></P>
<P> </P>