Kdysi dávno, když se ještě domy v Nerudovce pyšnily nablýskaným hávem nových fasád a průčelí, když se ještě lidé na ulici navzájem zdravili a ptali se jeden druhého na zdraví dětí a celé rodiny, bydlel v krajním domečku nenápadný mužík s podivným jménem Fotoforos. Přes den tiše dlel ve svém malém bytě, zastrčeném v nejzazším koutě přízemí, kde denní světlo úporně bojovalo s temnotou. Šerosvit u jeho prahu si uhájil svá práva i navzdory slunečnímu jasu zaplavujícímu malostranské dvorky a střechy, na nichž se slunily tříbarevné kočky se svými koťátky. Stálý stín hlídal vchod do páně Fotoforova bytu. Když slunce končilo svou pouť na rozpálené obloze, stín u dveří v mžiku vystřídala sametová čerň noci. I děti, hrající si přes den na dvorku na schovávanou, se ztemnělému zákoutí vyhýbaly. Snad se bály, že na ně vyjukne nějaké strašidlo. Ale za dveřmi obydlí pana Fotofora jistě nesídlil žádný pekelník. Pokud jste položili zvědavé ucho na dveře, mohli jste zaslechnout konejšivé "tik tak, tik tak" velkých pendlovek. Každou celou hodinu v nich hrklo a blýskavá kovová kulička vyťukala na stříbrný zvoneček správný počet úderů.

Pan Fotoforos byl stejně nenápadný jako šedivý stín, dlící před jeho prahem. Málokdy jste jej spatřili před den na ulici. I na nákupy vycházel za kuropění, kdy se sluníčko teprve probouzelo ze závoje vltavských mlh. Nebo chodil po krámech nějakou dobu před setměním. Byl zdvořilý, na pozdrav odpovídal krátce, někdy jen pokynutím hlavou. Ale nikoho z domácích to neuráželo, vždyť jej dobře znali. Nejen oni, už jejich rodiče a prarodiče jejich praprarodičů si pamatovali na pana Fotofora. Nestárl, jen přibíral další šedivý odstín, snad o něco tmavší a tesklivější. Stále kráčel stejně tiše a nenápadně ulicemi Malé strany, s pohledem upřeným na barokní průčelí domů, na vývěsní štíty mistrů řemeslníků a lucerničky malých hospůdek. Domečky jej hladily svými dlouhými stíny, jakoby jej znaly odedávna, usmívaly se na něj otevřenými vraty průjezdů a hlavních vchodů, mávaly mu dýmem cihlových komínů a občas jej z legrace pokropily sprškou deště ze svých děravých okapů. Pan Fotoforos se na ně nezlobil, ani trošku ne. Vždyť patřily k jeho malému království, měl je zvláštním způsobem na starosti. Malostranské chaloupky, domečky, půldomky, hospůdky, domy činžovní i nárožní, ba i zdejší honosné paláce mu byly za jeho práci náramně vděčné. Pročpak asi?

Nebyl zedníkem, který by jim mohl opravit zchátralou omítku, ani pokrývačem látajícím děravé střechy. Ani kominíkem: neprotahoval ucpané komíny, když měly černou rýmu a kašel, a když hekaly, kýchaly a pofrkávaly ze všech sopouchů, otvorů, průvlaků, děr a průduchů. Ani instalatér nebyl, nebo kamnář nebo popelář či zametač. Pan Fotoforos měl jiné, mnohem tajemnější zaměstnání. Začínalo v podvečer, když se paní Tma ujímala své vlády v křivolakých uličkách. Soumrak, její první posel, kterého posílala před sebou, se líně protáhl v kloubech, vstal z prahu páně Fotofora, kde se skrýval před bodavými paprsky sluníčka, a vyrazil vymetat sluneční svit z uliček, jež se ještě tetelily odpoledním parnem. To bylo znamení i pro muže za dveřmi, aby se ujal své práce. Vstal od stolu, z rohu pokojíku vytáhl zvláštní nástroj podobný dlouhé tyči, s níž kostelník rozsvěcuje na oltáři svíce. Pak potichu zamkl dveře a následoval soumrak, který už pilně vyháněl odpolední jas z prvních malostranských zákoutí. Už jste uhodli, čím pan Fotoforos byl? Ano, pan Fotoforos byl lampář. Česky by se vlastně jmenoval Světlonoš, jenže jeho povolání je mnohem starší než naše rodná řeč; sahá až do pradávných časů, kdy pračlověk poprvé vnikl s hořící větví do temné sluje, odkud ohněm vypudil dravá zvířata a udělal si z jeskyně své první obydlí. Světlo a teplo ohně proměnilo pustou a rozeklanou jeskyni v útulný domov. Proto uličky netrpělivě čekaly na lampáře Fotofora. Jako každá holčička, dívka i žena, i ony se rády zhlížely v zrcadle Vltavy, pyšně potřásaly náhrdelníkem svých rozžatých plynových lamp a šířily kolem sebe tajemnou atmosféru zlatavého, jemně rozptýleného světla. Právě v něm ožívaly staré romantické báje, dávné příběhy a legendy. Jen se zadívejte na uličku zalitou konejšivým světlem! Nešla tudy před chvilkou princezna na Pražský hrad, kde pan král pořádá svůj první letošní bál? Hleďte, nenechala její zlatem protkávaná vlečka stříbřitou stopu na kamenné dlažbě Nerudovky?

Možná si říkáte: "To je toho, lampu přece dokáže zapálit každý. Stačí jen otočit plynovým kohoutkem a škrtnout sirkou." Jistě. Jenže náš lampář uměl mnohem víc. Byl přítelem Soumraku a Svítání, kteří se zvečera a zrána kradli ulicemi. Vážila si jej i paní Noc, jež dovedně mísila svou temnou čerň s pokojným světlem plynových luceren. Všechny domy a ulice jej na potkání zdravily, neboť jen díky němu se mohly večer obléknout do zářivého zlatohlavu plynových svítilen a mohly mámit noční chodce perleťovými korálky pouličních lamp. Není to málo? Ale náš lampář uměl ještě jedno kouzlo, dnes velmi vzácné. Dovedl zastavit čas. Jen si zkuste něco takového! Sotva řeknete "teď", vaše "teď" už není, propadlo se do minulosti. A minulost je jako nenasytná chobotnice, která všechno pohltí a svou kořist vydává jen velmi skoupě, ve formě vzpomínek. Ale Čas, ten věčně spěchající přítel lidí, dovedl u lampáře Fotofora zpomalit svůj kvapný krok. Vždyť i on si potřeboval na chvíli pohovět, protáhnout své uchozené nohy a chvíli se zastavit u starého kamaráda. A rád s ním chvíli postál u každé rozžínající se lucerny, aby viděl, jak dopadne její zápas s lepkavou tmou. V nočních uličkách zalitých zlatavým světlem vždy zvolnil svůj krok, zpomalil neúprosné plynutí hodin, minut a sekund a vdechl do království Malostranského závan věčnosti. Vždyť i on se ocitl pokaždé znovu a znovu v zajetí vzpomínek na děje dávno minulé, kterých býval často svědkem jen on sám. Přátelství s Časem bylo lampářovo tajemství, které pečlivě skrýval. Jen letití starousedlíci cosi matně tušili. Bylo jim divné, proč Fotoforos nestárne, jen se stále více podobá matnému stínu podvečerní ulice. Protože ho však potkávali jen zvečera, kdy rozžíhal lampy a za kuropění, kdy plynové kohouty lamp opět uzavíral, příliš si s jeho stářím nelámali hlavu. A turisté si nenápadného muže v šedém oděvu ani nevšimli Obdivovali lampářovo skončené dílo, aniž by si vzpomněli na jeho původce.

Tak běžely věky jako voda v korytu Vltavy a zdálo se, že se věci nemohou dít jinak. Ale ouha! Do Prahy přišel pan inženýr jménem Křižík. Uměl ovládat elektřinu a donutil ji, aby poslušně sloužila lidem. Hned se na hlavních třídách a v divadlech rozzářila pronikavá světla elektrických žárovek a vyděšená noc poprvé polekaně couvla za Vltavu, do svého i lampářova království. Ale magistrát byl neúprosný: "Více, lépe, rychleji, laciněji", to byla jeho hesla, která dobývala pro obloukové zářivky jednu ulici za druhou. Pálivá světla lamp se postupně se plazila jako blýskající hadi přes vltavské mosty směrem na Malou stranu. Lampář každého dne znepokojeně pozoroval jejich ustavičný postup. Viděl jak jedna ulice za druhou svléká svůj zlatavý plášť a odívá se v mrtvolně bledý, pronikavý svit linoucí se z vysokých stožárů, pyšně a vzdorně čnících do temné noci. Minulost skrytá v jemně prozářených zákoutích zděšeně prchala před neúprosně bodavým světlem. Legendy a dávné příběhy umíraly, rozdrceny světly automobilů a pouličních výbojek. Komu se poštěstilo vyváznout, prchal do lampářova království, kde doufal ve Fotoforovu pomoc. A tak se Malá strana nakrátko stala ještě kouzelnější: jako malá mořská víla, umírající v květu mládí pro milovaného prince, tak i toto pražské zákoutí naposledy zazářilo čarovnou krásou, poznamenanou mementem přicházející smrti.
Pan Fotoforos se změnil v pouhý stín. Jakoby zešedl a vybledl, takže jej roztržití chodci na ulici už ani nevnímali. Jen s vypětím všech sil si brával každého soumraku a svítání lampářskou hůl a šel sloužit své rekviem. Už jej v ulicích nevítala kouzelná atmosféra pokojně spících domů, blikajících rozžatými okny na pozdrav. Až do morku kostí se zachvíval táhlými smrtelnými výkřiky vyrážejícími z temných podloubí a ztichlých dvorků, ustrašenými šepoty znějícími všude kolem. Zaznívalo v nich echo vyděšených staletí. Zdálo se však, že je slyší jen on sám. Ostatní lidé mluvili o úsporách, jasnějším osvětlení, o omezení nehodovosti a podobných věcech, kterým lampář příliš nerozuměl. Vždyť čas pro něj neměl hodnotu peněz a nakoupeného zboží. Jeho přítel Čas mu přinášel vůni pradávných mýtů a staletých legend, nastavoval mu zrcadlo dob zapadlých do šera dávnověku, kdy pravda byla pravdou a lež lží, kdy lidé neznali výplatní pásky a rádia, a místo televize nechali pracovat svou vlastní fantazii, naslouchajíce eposům dávno mrtvých pěvců.

Jeho království umíralo, aniž mu mohl pomoci. Vtrhla do něj armáda luxů, kilowattů, příkonu, výkonu, daní, nákladů, životností, rentabilit, rizikovosti, míry efektivity a zisku. Tento svět byl přímočaře brutální, znal jen svá vlastní práva a až příliš si byl vědom své téměř neomezené moci. Vždyť za ním stála vůle skoro všech občanů města, kteří přijeli z naleštěných metropolí daleké ciziny. A jejich vlastní domov jim připadal jako umouněná Popelka, skromně se krčící v koutku. Honem, honem chtěli mít z Popelky, zářící tlumenou krásou staletí, nablýskanou, bezduchou krasavici se rty nalíčenými světelnými výkřiky reklam, s očima blýskajícíma neonovými výklady a s přihlouplým úsměvem nasvícených moderních fasád. Kdeže by vnímali neviditelné lampářovo království, jehož byl věrným strážcem! Viděli jen zašlé uličky, skoupě osvětlené, propočítávali průjezdnost, čtvereční metry prodejních ploch a výši nájemného. Křehká krása, ulpívající jako průsvitný závoj na pospolitosti domů, uliček, lidí a tajemných zákoutí se jim proměnila v hromadu peněz, kterou je možno z této části města vydobýt.

Jednou zvečera zůstaly poslední plynové lampy nerozsvíceny. V bytě pana Fotofora vládlo hrobové ticho, které vítr přenášel do postranních uliček. Ty předávaly jobovu zvěst dál, dvorkům, balkonům, fasádám, skrytým zákoutím zahrad a nachýleným komínům. Tajemný svět Malé strany nepotřeboval slov, aby pochopil. Zůstal stát bolestně zasažen, schoulil se do sebe v poslední křeči předsmrtného zápasu. Odešel jeho pastýř, strážce a hluboký znalec mystického světa pod Pražským hradem. Už neměl u koho hledat pohlazení, chápavý úsměv, konejšivé "No tak, no, no...", kterým lampář tlumil drobná neštěstí a hádky neviditelného světa. Fotoforovou smrtí se přetrhl zlatý řetěz lampy, klenbový svorník nesoucí kosmos skrytého významu a smyslu. Malostranský svět už neměl pro koho žít. Nebylo člověka, jemuž by mohl nabízet své roztodivné bohatství, uložené v cizokrajné měně dávno mrtvých kultur, lidí, osudů. Nebylo nikoho, kdo by rozuměl řeči tohoto mikrokosmu, měl pro ni pochopení a tak vplétal do zdejší říše významu nový, dosud nevídaný vzor. Ustal rozhovor vědoucího, zvěděného a zvěditelného. Zůstal mrtvý kámen, špinavá dlažba, oprýskané průčelí a nepřátelská temnota noci, krájená reflektory aut a suchým světlem monotónně hučících sodíkových výbojek.

Jen občas se agonií spoutaný svět zachvěje na záhořově loži moderní civilizace a citlivému návštěvníkovi malostranského světa odkryje na okamžik něco ze své tajemné krásy. Je moudrý staletími a jen moudrým a chápavým poodhaluje říši neviditelného, nesoucí viditelný, technikou, financemi a mocí ovládaný svět. Ještě není vše ztraceno, i když lampář Fotoforos odešel do světa zašlých legend a poslední plynové lampy skončily v Kovošrotu. Tajemný svět neprchl, zůstal věrný závazkům a obětím, které pro něj přinesly tisíce bezejmenných hrdinů. Bytuje ve skrytosti a čeká na svého nového pastýře a strážce. Moudrého a věrného strážce.