Za vídeňskou operou, před proslavenou galerií Albertina, stával komplex, který byl zničen v březnu 1945, na samém konci války. V jeho krytu zahynulo několik set lidí. Jejich těla nemohla být vyproštěna a na místě jejich hromadného hrobu vzniklo náměstí, na němž byl vybudován Památník proti válce a fašismu. Tvoří ho dva mohutné žulové sloupy symbolizující "<a href="http://www.nachkriegsjustiz.at/images/Ged_Wien/01_Albertinaplatz_2.jpg">Bránu násilí</a>". Žula má připomínat lomy, v nichž pracovali vězni koncentračních táborů. Na levém sloupu jsou v nadživotní velikosti vytesána v hlubokém reliéfu lidská těla - částečně torza - znázorňující oběti nacismu, plastika rodící ženy se zastřenou tváří symbolizuje zrození nového Rakouska. Pravý sloup je věnován obětem války, včetně padlých německých vojáků. Branou je možno procházet. Před ní klečí na zemi nahý <a href="http://www.nachkriegsjustiz.at/images/Ged_Wien/01_Albertinaplatz_4.jpg">židovský stařec z tepaného železa, který malým kartáčkem čistí chodník</a>. Je to připomínka ponížení, které způsobila vídeňským Židům místní lůza, rakouští nacisti, po obsazení Rakouské republiky německou armádou 14. března 1938. Očití svědci tenkrát vypovídali, jak byli Židé, ženy i muži, vyvlékáni z bytů a nuceni drhnout chodníky zubními kartáčky.

Několik let trvající stavbu Památníku financovalo město Vídeň. Pro velké protesty musela být několikrát přerušena. Vídeňáci se cítili uraženi a pobouřeni připomínkou jejich viny. Židovská obec zase protestovala proti plastice padlého německého vojáka v helmě na pravém sloupu. Nakonec byly protesty překonány a památník byl odhalen. Místní lidé i turisté si zvykli, cizinci ani nechápali, o co jde, a sedali asi na klečícího starce jako na lavičku. Proto byl dodatečně ovinut ostnatým drátem. Já sama jsem tuto plastiku viděla ještě v původní podobě a celý komplex mnou otřásl. Nedaleko Brány násilí, na témže náměstí, je ještě umístěn mramorový pomník odpůrců nacismu v podobě <a href="http://www.nachkriegsjustiz.at/images/Ged_Wien/01_Albertinaplatz_5.jpg">Orfea vstupujícího do podsvětí</a> a Kámen Republiky.

Rakousko má se svou minulostí dodnes problém. Chuť činit pokání nemá (ani my ji nemáme, i když sami také nejsme bez dějinných vin), i když si své odpykalo ve válečných hrůzách. Stylizovalo se (částečně právem) do role oběti a neprošlo radikální denacifikací, k níž americká okupační správa donutila sousední Německo. K tomu přistupuje nostalgie po bývalé c.k. velikosti a u některých krize identity v německy mluvící oblasti. Slavní rakouští autoři, kteří burcují veřejné mínění, jsou doma jako provokatéři nepříliš oblíbeni. I tvůrce popsaného Památníku je provokatér, buřič, rouhač, označující se sebe sama za jeskynního muže, divocha, ateistu a ultrakomunistu. Alfred Hrdlicka, proslulý sochař, malíř a grafik, vídeňský rodák českého původu, zemřel 5. prosince 2009 ve věku 81 let. Byl světově uznávaným umělcem, profesorem několika evropských vysokých škol. Věnoval se ve svém díle zobrazení lidského těla - "všechno umění vychází z těla" - velmi expresívním způsobem. Celou jeho tvorbu charakterizovala solidarita s trpícími zmučenými lidmi našeho věku, jeho vůdčí myšlenkou byl proti ponižování člověka, proti válce a násilí, což je ovšem v podstatném, rozporu s jeho ultralevičáctvím a uctíváním Stalina. Ačkoli se prohlašoval za ateistu a některá jeho díla budila svým rouhačstvím prudký odpor, uspořádalo mu vídeňské Arcidiecézní muzeum k jeho osmdesátinám výstavu. Některá jeho díla na biblické motivy imponovala velmi rouhavě a jeden obraz musel být z výstavy odstraněn. Kardinál Schönborn přesto nenechal výstavu zrušit; podle názoru dalšího biskupa prý za Hrdlickovým provokativním ateismem tkví veliká bolest, hledání a touha po spravedlnosti a jakýsi náboženský patos. Kardinál Schönborn pak Hrdlicku navštívil a zadal mu (jako pokání? na usmíření?) vytvoření plastiky vídeňské mučednice brněnského původu, blahoslavené sestry Restituty Kafkové. Starý umělec zakázku přijal se slovy, že ho náboženství "předběhlo". Jestli dílo dokončil a jako dopadlo, zatím nevíme.