Druhá neděle velikonoční v cyklu A se liší svými texty od cyklu B prakticky jen ve druhém čtení, které je odlišné. První čtení nynějšího cyklu A má delší pasáž než béčko, ale jinak je stejné; také evangelium se opakuje, o nevěřícím Tomáši. Proto si klikněte na <A href=”http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/kazani/kazacky/CyklusB/Cteni/Velikonoce-2.html” target=”_blank”>kázání 2. neděle z cyklu B</A>, kde najdete rozbor evangelia a prvního čtení.<BR><BR>Mrkněme se na rozbor druhého čtení z Listu apoštola Petra (<EM>1 Petr 1,3-9</EM>). Hlava apoštolského sboru dopis pravděpodobně nepsala − pokud Petr vůbec psát uměl, což by z dnešního hlediska znamenalo, že tento rybář dosáhl vysokoškolského vzdělání. Ale zbožný vzdělanec mi namítne, že tehdy se dopisy diktovaly, takže jej klidně napsat mohl, po tehdejším způsobu. Jistě, ale ... To bychom se dostali do exegetické potyčky o původu, stylu a potenciálních adresátech tohoto listu. Mne zajímá pro účely této kázačky pouze struktura předloženého úryvku, jež se skládá z řady po sobě jdoucích členů. Při pozorném čtení dostaneme plus mínus následující řadu: Bůh a Otec − Ježíš Kristus − nebeské dědictví připravené pro nás v nebi − víra − zkoušky tohoto času − vytrvalost v těchto zkouškách − zjevení Pána − vítězný jásot po překonaných zkouškách − spása duše. Všimněte si, že můžeme složit vyjmenované členy do třech prvků: nebeská řada je dána Otcem + Synem + dědictvím. A tři body dávají rovinu, takže máme nebeskou rovinu tohoto úryvku. Dále složíme pozemský trojúhelník ze tří pozemských bodů: víra + její zkoušky + vytrvalost. Nakonec zbývá závěrečná eschatologická rovina seskládaná z prozkoušené víry (1) vyjevené při posledním příchodu Pána (2), kdy dojdeme spásy (3). Tato rovina je opět nebesky dokonalá, ale jinak než předtím: výchozí stav byl věčnost věčná, závěrečný stav tvoří věčnost restituovaná. Tři trojúhelníky nad sebou dávají sendvičovou strukturu, a o to mi jde.<BR><BR>Každý katolík z úpěnlivých dopisů našich biskupů dobře ví, že o ty restituce jde naprosto především. Autor žil v komunismu prvotním, a nikoliv pominutém. Proto vidí restituce jinak. Víra se nesmí vytunelovat ve druhé fázi, kdy věčnost věčná není přímo zřejmá, protože poodstoupila díky vloženému času a pozemskosti. A ta druhá věčnost vítězné restituce zde ještě není. Autor tohoto dopisu by byl jistě v šoku, kdyby zjistil, že Pán nepřišel ani po dvou tisíci letech. Boží mlýny pracují rozvážně jako každý úřad, jehož úředníci mají definitivu a navíc žijí věčně. Konečnou restituci lze vytunelovat tím, že ji v pozemské praxi pomineme. To je nezbytná podmínka krádeže, že se totiž nepočítá s návratem práva. Jak vidíme, Bůh s návratem počítá, protože nebeská rovina se na scénu vrací v novém, vítězném podání. Klíčovou roli v tomto scénáři hraje víra: Syn věřil Otci, proto udělal, co bylo třeba ve vezdejším kšeftu, načež znovu usedl po jeho pravici. Tento minicyklus na nejvyšší úrovni způsobil, že i my máme věřit v restituci nebeského království. To jest, i v tomto dlouhém pozemském životě máme počítat s tím, že k závěrečnému zúčtování dojde. Když odevzdáváte účetní uzávěrky každý rok, pak je vám divné, proč by to po nás měl někdo chtít až na konci času. A co když třeba zapomene, co když čas potrvá pořád, a co když... co když prostě žádná konečná uzávěrka nebude? Pak máme jen předběžné hospodaření, kde si můžeme přesouvat položky z jednoho šuplíku do druhého tak dlouho, až nakonec zmizí do vlastní kapsy. Sendvičová struktura pozemské reality ukazuje na její nesamostatnost. Přesto pozemskost vyniká sobě vlastní konsistencí, protože víra zde úpí, je zkoušena a je na tom celkově špatně. Petrova exhortace ukazuje věřícím, že na tom budou i v tomto věku lépe, když si všimnou, jak je vezdejší realita skutečně uspořádaná. A to uniká tunelářům, protože Boží hamburger prostě nevidí. Vyžírají jen maso dneška a nevidí tvrdý chléb prvotního a zrestituovaného Království. Až dojde na lámání tohoto chleba, tak už bude pro tyto pozemské borce značně obtížné nafalšovat poslední uzávěrku. Nebudou na to mít dostatek času, protože ten úplně zmizí. A s tím se většinou nepočítá, protože čas je vždycky. Vlastně vždycky ne, jen do smrti. <BR><BR><BR>
<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>