Image

Srpen 20, 2010

Často je citován výrok Edmunda Burkeho: „Ti, kteří se nepoučí z historie, jsou předurčení tomu, aby si ji zopakovali“. Ve skutečnosti však ani jasná historická ponaučení nejsou často rozeznána těmi, kteří znají dějepis velmi dobře.

Bývaly doby, kdy každé školní dítě mohlo recitovat slavný Lincolnův Gettysburgský proslov nazpaměť, zvláště jeho slavný závěr: „...jsme tady, abychom si dali velké předsevzetí, že tito mrtví nezahynuli zbytečně, že tento národ získá nově zrozenou svobodu, a že vláda lidu, z lidu a pro lid nezmizela ze zemského povrchu“. Tato deklarace však nebyla z velké části naplněna. Co přesně tedy bylo občanskou válkou dosaženo?

Válka především zachovala unii územně nenarušenou a zrušila otroctví – tedy dvě pozoruhodné věci. Otroci, kteří byli osvobozeni, však místo toho, aby těžili ze své svobody, byli ponecháni na holičkách a předsudky bílých konfederátů se jistě nezjemnily, ale spíše posílily. Ačkoliv tedy válka spojila národ územně, nepodařilo se jí sjednotit její lid, a toto rozdělení je patrné dodnes.

Po presidentských volbách v roce 2004 zveřejnily noviny Dallas Morning News pojednání o tomto rozdělení s názvem Beyond the Red and Blue (Mezi červenou a modrou). Používá pojem červené státy pro ty, které hlasovaly pro prezidenta Bushe, a jako modré státy označuje ty, které se přiklonily k jeho protikandidátovi, senátoru Kerrymu, a to proto, aby zdůraznil, jak se liší podle různých kategorií:

  • Lidé v červených státech jsou na tom hůře se zdravím než ti v modrých státech.

  • Lidé v červených státech vydělávají méně než ti, kteří pracují v modrých státech.

  • Lidé v červených státech jsou méně vzdělaní, než ti ve státech modrých.

  • V červených státech žije více lidí v maringotkách a obytných přívěsech než v modrých.

  • Červené státy mají vyšší porodnost u nezletilých než modré státy.

  • V červených státech je zastřeleno více lidí než v těch modrých.


Dallas Morning News přitom pominuly řadu dalších nepěkných atributů červených států.

Červené státy mají vyšší míru chudoby, jak obecně, tak mezi seniory, vyšší míru kriminality, včetně té násilné, vyšší kojeneckou úmrtnost, rozvodovost a také méně lékařů na počet obyvatel, než tomu je v modrých státech.

Tyto statistiky nedávají pěkný obrázek. A vzhledem k tomu, že červené státy jsou běžně označovány za baštu konzervativců, mohlo by se zdát, že lidé, kteří žijí v těchto státech, by měli hlasovat proti konzervativním kandidátům pouze na základě svých vlastních racionálních zájmů. Ale nedělají to.

Je to jasná kolize, vždyť tyto červené státy jsou domovem té skupiny lidí, která si sama říká "morální Amerika". Jak však může morální hledisko tolerovat chudobu, zločin a kojeneckou úmrtnost? Co je to za typ morálky, který nepečuje o dobré životní podmínky lidí? Jaké morální zásady určují životy těchto lidí? Jistě ani Zlatá pravidla, ani Desatero, ani druhé přikázání Kristovo. Jak se tak na všechno kolem dívám, vidím, že morální Amerika potřebuje nový morální kodex. Ten, který je nastolen, je, abych použil slovo, které členové této skupiny neradi používají, relativní.

Co tedy motivuje konzervativní povahu lidí v červených státech? Podívejme se trochu do historie.

Jih po celých sto let po občanské válce hlasoval pro Demokraty, ale ne proto, že by lidé vyznávali jakékoli společné hodnoty s ostatními Demokraty v zemi. (Jižané se dokonce odlišili od ostatních demokratů tím, že si začali říkat "Dixiekrati"). Tito lidé byli Demokraty pouze z toho důvodu, že politickou stranou války i poválečné rekonstrukce byla Republikánská strana. A když Demokratická strana v polovině dvacátého století prosazovala a nakonec i ukončila rasovou diskriminaci, tito celoživotní Demokraté se rychle stali Republikány, protože právě v těchto letech se Republikánská strana stala stranou reakční.

To, co motivuje tyto lidi dokonce i dnes, i když to s největší pravděpodobností sami nepřiznávají, je neochota akceptovat výsledky občanské války a změnit postoje, které měli předtím. A jestliže jim společnost velmi dlouho takové přesvědčení tluče do hlavy, nemůže být násilným vynucováním od ostatních změněno. Vyznání, které bylo praktikováno veřejně, bude nadále udržováno skrytě. Donucení není nikdy účinný nástroj přeměny. Mučednictví je pak dávána přednost před kapitulací, a dokonce ani sliby o lepší budoucnosti nejsou účinné.

Čeho tedy ve skutečnosti dosáhla občanská válka? Sjednotila stát, aniž spojila jeho lid. Spojené státy americké se staly jedním nedělitelným státem, který je složen ze dvou rozdílných společenství; stal se rozpolceným národem a tato nejednotnost rostla.

A v tom spočívá lekce, ze které by se měly poučit všechny národy. Silou zbraní si můžete navenek vynutit konformitu k politickým institucím a jejich zákonům, ale nemůžete změnit antagonistický postoj lidí, který může po desetiletí zůstat nezměněn a čekat na novou příležitost ke své manifestaci.

Kterýkoliv bystrý čtenář může tuto lekci aplikovat na současné aktivity na Blízkém východě. Ani násilí, ani sliby lepší budoucnosti si nemohou získat srdce a mysl lidu. A vojáci, kteří umírají ve snaze změnit hodnoty lidí, vždy umírají zbytečně.

Všechny války, dokonce i v případě, že jsou provozované nejsilnějšími státy proti slabým souperům, jsou riskantní, a jejich náklady jsou v každém ohledu vyšší než předpokádané, a to dokonce, i když nezapočteme fyzické ničení a ztráty životů.

Národy, které zahájily války s psychologickou jistotou vítězství, jej dosáhly jen zřídka, a pokud ano, výsledky byly zřídka trvalé. Gándhí kdysi objevil, že „vítězství, které bylo dosaženo násilím, se rovná porážce, protože je jenom dočasné."

Křižáci, kteří bojovali pod hlavičkou Krista, nemohli udělat z Palestiny součást křesťanského světa. Francie za Napoleona dobyla většinu Evropy, pak ale všechno ztratila a Napoleon skončil jako zlomený muž. Pruský militarismus zvítězil ve francouzsko-pruské válce, ale Německo vše ztratilo za méně než sto let. Rakušané v roce 1914 nejenže neuspěli ve snaze ovládnout Srby, ale celá říše i monarchistická forma vlády byly ztraceny. Ohromující úspěchy Němců a Japonců po roce 1939 vedly ke koncům v hromadách sutin.

Avšak i vítězové se řadí k poraženým.

Američané vyhráli v mexické válce a získali jihozápad Spojených států, ale toto dobytí s sebou přineslo nezměrné a přetrvávající problémy – rasové předsudky, diskriminaci a neřešitelné problémy s přistěhovalectvím a neklidnými hranicemi. Američané podobně vyhráli špatně odůvodněnou španělsko- americkou válku a získali početné kolonie, nebyli si však schopni si většinu z nich udržet. Spojenci vyhráli druhou světovou válku, Francie a Anglie však přišly o kolonie, za jejichž zachování bojovaly, a tyto dvě velmoci, jež byly před válkou tak ohromné, byly odstaveny na vedlejší kolej, i když si to obě dvě nechtějí přiznat. Izrael od roku 1948 vyhrál pět válek proti různým arabským státům, jeho prosperita a bezpečí se však nezvýšily, a arabská nenávist a nesmiřitelnost se ještě více rozšířila.

Lidé by si měli uvědomit, že po válce věci nikdy nejsou stejné jako dříve, a že dokonce ani vítězové jen zřídkakdy dostanou to, za co bojovali. Válka je jenom hon bláznů za jepicemi.

Na konci II. světové války američtí vůdci neoprávněně předpokládali, že status americké supervelmoci jim umožní vnutit svůj pohled na to, jak by měl svět vypadat, všem ostatním. Pak přišla Korea a předpoklad se ukázal jako falešný. Navzdory veškeré destrukci a zabíjení, které dopadlo na Severní Koreu, se její postoj nezměnil. Ani to je nepoučilo. Nepoučeni zůstali také ve Vietnamu, po němž Henry Kissinger měl údajně naivně prohlásit: „Nemohu uvěřit, že se ti primitivní lidé nenechali zlomit.“ Vietnamci se nikdy nevzdali. Američané i teď hloupě předpokládají, že národy Blízkého východu změní svůj postoj, když bude uplatněn dostatek síly dostatečně dlouho a doplněn dostatkem slibů lepší budoucnosti. Dějiny vyvracejí takové předpoklady.

Dějiny bohužel rozdávají svá ponaučení pouze těm, kteří jsou ochotni si tato ponaučení vzít, a americká oligarchie nevykazuje žádné příznaky takové snahy.

Takže si pojďmě zazpívat:

„bye-bye, Miss American Pie

Warring is nothing but a bad way to die!“

John Kozy je penzionovaný profesor filosofie a logiky, jenž píše o sociálních, politických a ekonomických problémech. Vydal učebnici formální logiky a jako externista napsal velký počet příspěvků do novin. Jeho internetové články můžete najít na http://www.jkozy.com/.''

Zdroj: Global Research

Překlad: Clair

Převzato z Outsidermedia