Loading...
 

Naše školství na křižovatce

2012 / 45
Strana 1 /

Diskutovat k číslu 45 můžete kliknutím zde. Chcete-li diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Image

A k čemu mi to bude?

Hana Dujčáková



Ve školství působím poměrně krátkou dobu, teprve pár let, ale otázku „K čemu se mám tohle učit, když to nebudu nikdy potřebovat?“ slýchám často. Většinou od dětí, občas od jejich rodičů a někdy se tak ptají i kolegové. Ti většinou po nějakém pěkném, několikahodinovém a velmi užitečném školení, díky kterému se sice nezvýší naše kvalifikace ani o píď, ale naše konkurenceschopnost rozhodně vyletí střemhlav směrem vzhůru… anebo taky ne.

Zajímavé slovo, tahle konkurence-schopnost. Obrátíme-li pořádek slov, vyjde nám, že se jedná o schopnost a to schopnost velice specifikou, totiž schopnost konkurovat; lépe, konkurovat si. Perličkou je, že v souladu se vzdělávacími cíli by měla být ve výuce upřednostňována kooperace před kompeticí. Ve výsledku (se) tedy učíme kooperovat, abychom (si) mohli lépe konkurovat.

Cesta k dosažení této jedinečné schopnosti je dlážděna ne tvrdou dřinou, jak by se dalo vzhledem k veledůležitosti velecíle předpokládat, ale papíry. Všechna možná i nemožná vysvědčení, diplomy, osvědčení, potvrzení a jiné písemnosti, listiny a formuláře nahrazují cestu, během které člověk překonává sám sebe v procesu vzdělávání a při níž nachází sebe sama v kontextu společenství lidí, ze kterého vzešel. Touto cestou bychom ale mířili nazpět. Šli bychom cestou, ve které vzdělání bylo uchopováno zcela jiným způsobem, cestou zastaralých hodnot vzdělávání jako kultivace osobnosti jedince. To podstatné právě teď a nyní je podepsat účast (nejlépe několikrát), občerstvit se, odsedět si to a nechat se vyfotit, popř. cokoliv dalšího, a tím směřovat ke svému cíli – konkurenceschopnosti na trhu práce. Čím více lejster máme, tím jsme konkurenceschopnější! Otázkou je, zda při pochybné kvalitě navštěvovaných seminářů, jsme také schopnější, schopnější učitelé, nebo se z nás prostě stávají ovce, které se poslušně pasou na papírové louce.

Příklady táhnou. Z pohledu pedagoga v praxi mohu říct, že ani pro rodiče není důležité to, co dítě skutečně umí, co se naučí, ale jakou známku získá. Heslo ‚účel světí prostředky‘ je při dnešních podmínkách ve školství snadno aplikovatelný a podle toho to také vypadá. Děti jsou vynalézavé už na základkách, při pobytu na středních školách své umění zdokonalí a na školách vysokých už jen těží z toho, co se naučily. A tak je to správně, takhle to přeci má být. Vždyť žáci a později i studenti dělají přesně to, co od nich společnost vyžaduje a co je učíme. Uspět v oblasti vzdělávání tak dnes znamená získat kus papíru. A další. A další. A ještě jeden.

Domnívám se, že se všichni tak moc snažíme být prázdně konkurenceschopní, až se v těch hromadách papírů docela ztrácíme. Topíme se v nich a ve snaze neutonout zapomínáme na skutečný smysl vzdělávání, na kultivaci osobnosti mladého člověka, který je překročením nás samých v čase. Přes přítomný okamžik odmítáme vidět minulost a tím zapomínáme na budoucnost. Ale co, k čemu by nám byla budoucnost? Přeci, po nás potopa…

České školství na křižovatce

Petr Urbánek

Docent Dr. PaedDr. Petr Urbánek vyučuje na Katedře pedagogiky a psychologie Technické univerzity v Liberci. Společně jsme si vykládali o problémech současného školství.

Máme špatné základní školství, které děti nic nenaučí?

Školství jako systém sice může lépe či hůře naplňovat různou kvalitu, samo o sobě ovšem nemůže někoho něco naučit nebo jiného nic nenaučit. Posunout žáky v jejich vývoji, rozeznat a podpořit jejich přirozené předpoklady a možnosti, je schopen pouze kvalifikovaný učitel, který k tomu ovšem musí mít vytvořeny alespoň dvě základní podmínky. Tou první je relativně stabilní a příhodně fungující systém, kde se má vzdělávání odehrávat, a ve kterém může učitel efektivně pracovat. Druhou zásadní podmínkou je ochota žáků vzdělávat se. Tvrdím, že oba vyslovené požadavky nejsou z různých příčin jednoznačně a ve všech směrech naplňovány.




V prvním případě tomu brání problematičnost systému, který je dlouhodoběji paralyzován celou řadou nekvalifikovaných účelových zásahů. Neadekvátní, nepříznivé intervence do systému snad mohou dobře sloužit jiným zájmům na poli komerce či ekonomie. Výchovným a vzdělávacím cílům ale prospívají pramálo, častěji vůbec ne, anebo školskému systému dokonce i škodí. Společnost by také neměla být z neoliberálních pozic přesvědčována o tom, že školní instituce poskytuje stejnou kategorií služeb jako trafika či herna, a že žáci a jejich rodiče jsou klienty v obchodním slova smyslu. Výchova, vzdělávání a práce s dětmi či mládeží je výsostně specifická činnost a žádná škola nevzdělá kvalitně někoho, kdo o to nestojí.

A co finanční zabezpečení?

Dobrá otázka. V souvislosti s kvalitou instituce je patřičné hovořit i o potřebných vkladech. Nechtěl jsem toto citlivé a notně obehrané téma jmenovat hned na prvním místě. Zcela jej nezmínit ale nelze, neboť je pro fungování školského systému podstatné. Rezort školství je již dlouhodobě nedostatečně finančně pokryt. Špatně placený učitel se u nás stal již přijatou normou, národním folklórem a asi jednou z mála jistot. A nejde pouze o nedůstojné platy učitelů, ale o obecnou neochotu vkládat do systému prostředky. Navyšuje se tak mnohaletý deficit ve směru k budoucnosti školy, učitele a především žáků.

Vynásobíme-li uvedené skutečnosti společenským ovzduším dlouhodobého podceňování učitelské profese, je současný obraz poněkud smutný, ale jistě není překvapivý, a snad je i řešitelný. Školský systém nemusí být nutně naprosto dokonalý (znovu zdůrazňuji, že podstatnější je kvalita učitelů v tomto systému). Svou dynamikou a výslednými charakteristikami ale nesmí popírat sám sebe, ani paralyzovat podstatu realizované výchovy. Výchova a vzdělávání je fenomén, který ve srovnání s ekonomickým světem disponuje zcela rozdílnými charakteristikami a jinými dimenzemi „vstupů“ i „výstupů“, a jehož primární podstatou není jen výsledek, nýbrž akcent na procesuální rovinu.



ucitele_vtip.jpg

linka_10px.jpg
Je učitelská profese v ohrožení?

Romana Fojtová

V Literárních novinách proběhla minulý měsíc první ze série anket na téma ohrožená profese – učitelé. Třem fundovaným osobám v oboru školství, Petru Fialovi, Janě Strakové a Tomáši Feřtekovi položili otázku, jak zatraktivnit povolání učitel.

Novinář Feřtek s ministrem školství Fialou byli zajedno v tom, že je zcela nezbytné zatraktivnit povolání učitele, aby získali „kvalitní mladé lidi“, jež se chtějí vzdělávat a je pro ně důležitý kariérní vzestup. Proč došlo k poklesu prestiže profese učitel? Podle obou pánů naše školství v porovnání se světem v posledních letech pokulhává, a jeden z důvodů, proč tomu tak je, je nedostatek kvalitních učitelů. Ministr školství podotýká, že je nutné lépe definovat cíle vzdělávací soustavy a mít celkovou představu o jejím směřování. Pan Feřtek problém vidí ve ztrátě smyslu profese samotné, kdy z ní daný učitel nemůže mít pocit úspěchu. Nestabilitu profese pak způsobují samotní ministři školství, jež mění příkazy a rámcové vzdělávací programy. Učitelé nemají možnost růstu a možnosti vyššího platu, což má odlákat schopné mladé lidi. Doporučuje přijít s nabídkou systému atestací, jako mají lékaři.

Jiný pohled má vysokoškolská učitelka Jana Stryková, která se v první řadě chce dopátrat toho, v jakém smyslu ztrácí učitelská profese prestiž. Podle výzkumů veřejného mínění se učitelé ze základních škol stále objevují na předních příčkách, co se týče prestiže profese. Z mediálního prostředí se ale ozývají jiné výsledky, kdy se „žádá zvýšení prestiže“. Paní Stryková vidí dvě rozdílné věci, buď se jedná o metaforu, kdy „prestiž“ znamená lepší platy a ty si učitelé za svou práci zaslouží, nebo se jedná o sliby politiků. Jejich neuvážené sliby často mají jen slovní podobu. Zvyšování prestiže musí vzejít od samotných učitelů, kteří se musí stát sebejistějšími, kdy si budou své práce vážit, a vědět o její důležitosti, kterou v naší společnosti má. Musí ke své práci přistupovat profesionálně a od ministra školství a dalších osob naší politické i kulturní sféry budou dostávat najevo, že si jejich práce váží a vědí o ní.


Tři odlišné pohledy na otázku zatraktivnění učitelského povolání, nám nedávají dostačující odpověď. V naší republice je několik státních pedagogických fakult – Liberec, Praha, Ústí nad Labem, Pardubice, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a další. Ročně z nich vyjdou stovky učitelů, kteří na školu nastupovali s přesvědčením, že po studiu chtějí učit. Práci často nemohou sehnat a odcházejí do jiných pracovních sektorů. Někdy po nalezení práce ve škole narážejí na komplikované mezilidské vztahy uvnitř škol či nedostatečné zadání, co mají žáky učit. Povolání učitel není ohrožené kvůli neatraktivnosti, ale spíše pro ztuhlost systému, která může ničit učitelské ideály.

Minulý týden jsem mluvila s paní, co učila čtyřicet let, vyprávěla mi, jaké bylo učit v minulém režimu a po revoluci. Nejvíce si považovala toho, že s nástupem důchodového věku odešla ze školy, aby dostali prostor nově vystudovaní.