Loading...
 

Václav Havel, příliš dlouhé odcházení

2012 / 48
Diskutovat k číslu 48 můžete kliknutím zde. Chcete-li diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Image

Disidentská léta Václava Havla

Romana Fojtová

O Václavu Havlovi bylo napsáno mnohé. Ať už to jsou pokusy o vysvětlení jeho postavení v intelektuálních, uměleckých a filosofických kruzích nebo jen bulvárně pojatý osobní život s prvky menších či větších společenských faux-pas, jako byly např. jeho slavné krátké nohavice. Polemika okolo „fenoménu Havel“, jak je dnes často slyšet, se v nás zabydlela a stále vzbuzuje negativní či pozitivní reakce. Osoba Václava Havla a jeho všestranný odkaz je tématem, které nám není lhostejné. To je pozoruhodné zvláště v porovnání se současným děním v naší republice, kdy veřejné události vzbuzují pouze minimální zájem.

Kým tedy Václav Havel byl? Mimo jiné byl člověkem, který pro svůj „kádrový původ“ nemohl studovat to, co si přál. Děd a otec, podnikatelé ve stavebnictví, postavili Lucernu a Barrandov. Strýc filmový producent, matka výtvarnice a dcera diplomata Hugo Vavrečky. Václav Havel se musel spokojit s večerním studiem střední školy, díky kterému získal v roce 1954 maturitní vysvědčení. Současně se studiem pracoval jako chemický laborant na Vysoké škole chemicko-technologické. Později dálkově vystudoval DAMU (1966). Na začátku 50. let spoluzaložil neoficiální literární a diskuzní skupinu Šestatřicátníci. Do skupiny, která nesla název podle data narození, patřili vedle Václava Havla, Jiří Kuběna, Radim Kopecký, Petr Wurm a další. Na jedné straně jejich rodiny spojovalo pronásledování režimem a na straně druhé potřeba vyjádřit se. Byli to mladíci plní tvůrčího ducha. Ve svých sedmnácti letech ještě nebyli samostatně tvořícími originálními mysliteli a ani by to od nich nikdo neočekával. Mladíci ambiciózně a zvědavě studovali politické, filosofické a literární směry, které celospolečensky náležely až na okraj zájmu. „Chovali se „nedobově“ svobodně. Mysleli a psali si to, co prostě chtěli.“ (Martin C. Putna). V letech 1954-1955 stihlo vyjít pět čísel časopisu Rozhovory 36. Spontánní tvorba a první společenství, které se vytvořilo okolo Havla, naznačilo budoucí směřování v disentu.

Život ve vlastní, státní a vyšší režii

redakce

Drama Havla-státníka začíná koncem 80. let, kdy je Václav Havel navržen na Nobelovu cenu za mír, kterou místo něj získal dalajláma. Cenu nedostal, ale zahraniční veřejnosti nebyl cizí. Světová veřejnost znala jeho hry, četla jeho životní příběh a viděla v něm osobnost bojující proti komunistickému režimu. Hra jménem “Václav Havel” však má tři dějství a dvě intermezza. Hlavní aktér končí odchodem z jeviště, skryt scénou vlastního autobiografického filmu Odcházení.



linka_10px.jpg
První článek čísla 48 nazvaný “Disidentská léta Václava Havla” ukázal první dějství dramatu. Před svým zvolením byl Havel znám jako obránce lidských práv, autor eseje Moc bezmocných, divadelních her. Byl disident, chartista, nespravedlivě odsouzený vězeň. Pohyboval se na poli intelektuálů, undergroundu, uzavřených skupin vizionářů. Jednoznačně před vstupem do politiky bojoval za osvobození Československa a svobodu lidí. Hlásil se k odkazu T. G. Masaryka, J. Patočky, francouzských existencionalistů, M. Heideggera. Filosof Ladislav Hejdánek jednou poznamenal, že Havel používal filosofické termíny spíše instrumentálně, ale uměl je uvádět do praktického života. V prvním dějství končí Sametovou revolucí a legendárním proslovem z úterý 21. listopadu 1989. Havel-disident promlouvá z balkonu nakladatelství Melantrich a naslouchá mu plné Václavské náměstí. Zrodil se nový vůdce a symbol revoluce.

Koordinační centrum Občanského fóra navrhlo Václava Havla koncem roku 1989 do úřadu prezidenta. Vzbuzoval víru, že je tou nejsprávnější osobou, někteří lidé si do něj projektovali málem mesiášské představy. Kandidátem na post byl i Alexandr Dubček, jehož veřejnost znala z Pražského jara. Volební kampaň „Havel na Hrad“ se šířila od 10. prosince celou zemí. Na znamení souhlasu s jeho zvolením dávali lidé svíčky za okna. Dne 29. prosince 1989 byl jednomyslně zvolen ve Vladislavském sále za prezidenta, nikoliv disidenta. Tím skončilo první dějství jeho života.


Krupicka_koalice.jpg

linka_10px.jpg
Spoluvězeň Václav Havel

Václav Umlauf

Zpráva o úmrtí Václava Havla mne zastihla u kamaráda, kde jsme probírali nějaké aktivistické záležitosti. A kolega znechuceně poznamenal: „Sotva jsem to vyvěsil na web, už se slétají supi.“ Byla to velmi příhodná poznámka. Když církevní historik Eusébius pozoruje roku 337 mrtvolu Konstantina Velikého, jeho literární životopis nazvaný Život Konstantinův již vidí jiné drama, totiž oslavení zemřelého císaře v nebesích. Nevím, jestli někdo bude psát hagiografický život Havlův. Ale to ani není potřeba, protože ke konci života se o to dramaticky pokoušel již samotný Havel. Zesnulý dramatik, občan a politik se proměnil v aktuální dějinný odkaz a ten vstoupil do živé paměti politické obce.

Fenomén Havel je zajímavý tím, že si v něm každý přijde na své. Význam tohoto muže již nyní zdatně recyklují všechna politická hnutí: od přímočaře negativních mladých komunistů až po technokratické progresivní národovce s katolickým nátěrem, kteří pozitivně spinují Havlův odkaz ve vlasteneckých osvícených kruzích napojených na dosud živého Václava Klause, post-svazáckou Mladou Frontu či umírněně bulvární Lidové noviny. Politická komunita uchovává Havlovu lidsky možnou nesmrtelnost tím, že se musí volky nevolky konfrontovat s odkazem této všestranné osobnosti. Občan Václav Havel věren svému dramatickému géniu trvale a zásadně formoval dějiny Československa a později i České republiky a do své smrti aktivně zasahoval do světového dění politického i duchovního. Byl zakladatelem nových počátků (latinsky: initium) a nezaměnitelnou iniciativou dokazoval svou osobní svobodu a občanské postoje. A dějinná velikost tohoto velikána tkvěla v tom, že jeho osobní iniciativy se díky statečným kamarádům obojího pohlaví staly novou praxí, která v apatické společnosti založila pohyb a změnu.