Na Ukrajině dochází k zajímavému vývoji, jak pravil ideový vůdce neoliberalismu Milton Friedman v díle „Za vším hledej peníze“. Původní scénář „dělání peněz“ (make money) pro rodiny Rothschildů, prostřednictvím firmy Shell na východní Ukrajině, a Rockefellerů, prostřednictvím firmy Chevron, na západní Ukrajině, se zřejmě realizovat nepodaří. Tento původní scénář začínal plnit prezident Ukrajiny Janukovyč, podpisem dohod se Shellem v Davosu a na podzim 2013 s Chevronem. To byl Janukovyč ještě náš a US-kamarád. Byl to prostě dobrý člověk, který chtěl vymanit Ukrajinu ze závislosti na Rusku. Za čtrnáct dní na to si však pohoršil, když začal mluvit o nákladech Ukrajiny ve stovkách miliard eur vzniklých z útlumu obchodů z Ruskem, pokud by podepsal asociační dohodu s EU v předložené podobě. Tehdy jej však náš Štefan Füle jako eurokomisař EU pro rozšíření ještě chválil. Obojetný Füle má moskevskou školu diplomacie a tak si zřejmě myslel, že Janukovyčovo "ne" ve skutečnosti vlastně znamená "ano".

Pak se však zjistilo, že Janukovyčovo „ne“ znamená skutečně „ne“, a na takovou upřímnost v EU nejsme zvyklí. A tak jsme jej přestali mít rádi a (jistě úplnou náhodou) Američani udělali totéž. Rázem bylo všem prorockým EU-médiím jasné, že demokracie na Ukrajině skončila. Je-li totiž Evropskou unií nějaké zemi oznámeno, že dohoda je připravená k podpisu, prezident takové země je povinen tuto dohodu podepsat. Samozřejmě mohou existovat i výjimky, ty ovšem určuje nikoliv Evropská unie, ale mínění Spojených států amerických. Pokud ve Washingtonu demokraticky rozhodli, že podpoří strategickou investici amerických firem v nějaké zemi, nezbývá vedení takového státu, než se vším souhlasit, samozřejmě demokraticky, to se rozumí samo sebou. V opačném případě začíná jít doslova o krk, minulá přátelství jsou rázem zapomenuta a může začít humanitární bombardování či válka čtvrtého typu. Jde totiž o peníze, a to velké peníze, neboli Mamon. Viz video schopného pozorovatele ukrajinského dění, který zveřejnil Outsidermedia.


Původní plán obsahoval několik důležitých momentů, prostřednictvím kterých by se Ukrajinci stali otroky až na věky věků. Místo obchodu s Ruskem a platby za odebíraný plyn by platili Západu. Stali by se sice nezávislými na Rusku, ale závislými na mezinárodním kapitálu, ještě více než dnes. Průmysl by byl rozebrán, stát zadlužen a „ušetřené“ dolary za zdevastované prostředí těžbou plynu by zdejší milovníci volné soutěže investovali do nákupu starých amerických stíhaček. Vždyť zhoršené vztahy s Ruskem by musely být humani(mili)tárně ošetřeny. Nejlépe všeobecnou vojenskou povinností a výzbrojí z USA. Nu, a to není zdaleka všechno. Bůh mamonu má totiž vlastnosti skutečného boha, chce totiž vše a nikdy nebude mít dost, dokud nebude mít všechno. A vlastně ani potom nebude mít dost. Po Ukrajině by tedy následoval stejný scénář v Rusku. Revoluce by se ovšem nejmenovala duhová, oranžová či sametová, ale třeba zlatá nebo tak nějak.

Celý scénář je popsán v knize Gene Sharpa Od Diktatury k demokracii a v dokumentárním filmu z roku 2011 „How to Start a Revolution“. Tam se dozvíme o pozadí a organizaci všemožných revolucí přece jenom trochu více než v naší ČT či TV NOVA. Problém je, že zatímco jedni nasazují doslova své životy v dobré víře a naději ke zlepšení života, jiní již plánují porevoluční stav naprosto v rozporu s „revolučními“ idejemi. Odtud nikoliv neoprávněný pocit „ukradených revolucí“. Známe to sami a rozhodně v tom nejsme sami. Někteří revolucionáři jsou dobře zaplaceni či podplaceni, záleží na úhlu pohledu, jiní odsunuti na vedlejší kolej - do zapomnění.

Každopádně po revoluci následuje nasazení šokové terapie. Tu můžeme shlédnout v dokumentu z roku 2009 „/Šoková doktrína“. K filmu je možné získat slovenské titulky třeba zde. Nu, a pokud by se ta ruská revoluce jmenovala „Zlatá“ pak by následovala „Diamantová“ v Číně. Drobným problémem je, že v Rusku si již šokovou doktrínu vyzkoušeli v devadesátých letech a vůbec se jim nelíbila. Proto milují spíše Putina než terapii Západu, a proto jsou raději nacionalisty než otroky neoliberalismu.

Co se nám tedy teď rýsuje na Ukrajině? Rozdělení země, federalizace nebo občanská válka. Záleží, pro co se rozhodnou ve Washingtonu ...a možná i v Moskvě. Občanská válka je výhodná, jdou na totiž odbyt zbraně a zbídačenou zadluženou zemi je pak možné převzít za babku. Nevýhodou je, že je to tak nějak blízko evropským národům, a těm se tak úplně nelíbí americké metody, jako například ty použité v Iráku. Můžete je shlédnout v dokumentárním filmu Standard Operating Procedure, s titulky zde. A konec konců, v Evropě nemají obyčejní lidé pochopení pro upalování lidí za živa jako v pátek v Oděse. Viz náš článek (Po masakru v Oděse již není cesty zpět).

Naši investigativní novináři sice přicházejí s verzí, že proruští radikálové neodpovědně vešli do Domu odborů a pak zápalné lahve (tak nějak samy) zapálily dům, ve kterém se udusilo, uhořelo nebo vyskočilo z okna kolem 40 lidí. Podle jiné verze proruští radikálové napadli několikatisícový průvod fotbalových fanoušků jdoucích na fotbalový zápas. Ti pak v odvetě přepadli tábor proruských radikálů a zahnali je do domu, který se pak (sám od sebe) vzňal. Je zde tedy patrná snaha vyhnout se tomu, co je evidentní. Příznivci pučistické vlády Arsenije Jaceňuka, drženého u moci Američany a EU, upálili za živa více než 40 lidí. Zraněné, kterým se podařilo z hořícího pekla vyváznout, tloukli, a po těch uvězněných v hořícím domě vesele stříleli.

Kdo uvěří verzi, že pokojní fanoušci šli na fotbalový zápas a nějakou záhadou, najednou kde se vzaly, tu se vzaly v jejich rukou nedopatřením molotovovy koktejly a střelné zbraně? Jaký povyk by spustila Evropská unie a Spojené státy, kdyby Janukovyč poslal na Majdan armádu? Jenže to, co tento „masový vrah“ neučinil, Jaceňuk činí na celém jihovýchodě Ukrajiny. Ale to je dobré, neboť co prý Spojené státy a jejich kamarádi činí, dobře činí, a naopak, co Rusové činí, špatně činí. To je nestrannost Made in USA.

Pěkně děkujeme. Občanská válka a všeobecné zabíjení jaksi není řešením ideálním. Jaká je další možnost? Rozdělení země. To je ale také mizérie: „Kdyby Ukrajina ztratila další území na východě, pravděpodobně by přestala být schopna splácet své dluhy.“ To předpověděl v sobotu šéf výboru pro státní ratingy z mezinárodní ratingové agentury Standard & Poor's (S&P) John Chambers. Poukázal na to, že úvěrový rating Ukrajiny na úrovni CCC už nyní naznačuje akutní nebezpečí vyhlášení státního bankrotu. Západní chudá část by připadla Evropské unii a bohatší jihovýchod by se prakticky připojil k Rusku.

A konečně tu máme možnost federalizace, což je řešení, které se spíše vzdaluje. Je to pravděpodobně možné nanejvýš jako přechodné řešení, neboť antagonismus mezi východem a západem Ukrajiny s přibývajícími mrtvými vzrůstá.

Naštěstí se rýsuje ještě další příležitost, jak postupně situaci zklidnit. Právě ji přivezl Alexander Vondra z USA a představil ji v nedělních otázkách Václava Moravce. Je to celkem jednoduché. Zbrojit, zbrojit a zase zbrojit. To uklidní Schwarzenberga, Kocába, Vondru a humanitární organizaci „Člověk v tísni“. Jejich logika je tak geniální, že nezbývá než s ní souhlasit, nebo se jít pověsit. Inu holenkové, je potřeba, aby se vojenskoprůmyslový komplex Spojených států nažral a Ukrajina přitom zůstala celá.

Samozřejmě, že do nákupu zbraní od našich přátel z NATO se zapojí celá Evropská unie a nepřímo i zbytek světa, to dá rozum. Je to lepší řešení než pouhá občanská válka na Ukrajině, protože takhle nás bude na nákup prima stíhaček více. Jsem přesvědčen, že tyto zázraky míru a blahobytu dostaneme i na dluh. Úroky za ně budou mírné, jak je ostatně mezi dobrými přáteli zvykem. Ve Spojených státech tak bude stoupat zaměstnanost a burzovní makléři si budou pochvalovat, zvýší nám i rating na jedničku s hvězdičkou a dostaneme k tomu i nějaká další cukrátka, aby se nám lépe do sedmdesáti let pracovalo.

Související články (1)
Prohraná důvěra OBSE na Ukrajině
Finanční mrchožrouti se slétají na Ukrajinu
Kolik nás bude stát Drang nach Osten prováděný korporátním EU?
Kdo střílel na Majdanu?
Ukrajina začala fabrikovat oficiální historii Majdanu