Do hudební školy chodí děti, které se učí hře na nástroj a také hudební nauku. Hudební nauka je teoretická disciplína. Aby byla pro děti přístupnější a pochopitelnější, hodně se na hodinách zpívá. Zpíváním se něco prakticky vyzkouší a děti pak hledají teoretické vysvětlení. Někdy se postupuje opačně. Napíše se poučka a pak se pátrá po jejím obsahu.<BR><BR> Na hudební nauku chodívala Hanička. Zpívání jí vůbec nešlo, zato byla velmi bystrá. Když si děti zapisovaly poznámky do sešitů, Hanička občas psala nesmysly. I zeptala jsem se její maminky, proč Hanička někdy píše do sešitu podivná slova, když je zcela nevšedně inteligentní.<BR> "Ona vám nerozumí. Když vám nevidí na ústa a nemůže odezírat, píše prostě to, co zachytí. Hanička má diagnostikovanou sluchovou vadu", odpověděla maminka.<BR> Vada sluchu (tedy i hudebního) vysvětluje, proč Haničce zpívání nešlo. Možná vás napadne, proč chodila do hudební školy. Protože to bylo jediné prostředí, kde se Hanička musela namáhat jiným způsobem než obvykle. Na proslulém gymnáziu zaměřeném na matematiku excelovala už v deseti letech.<BR><BR>Je tedy zpívání tak prosté? Poučený čtenář vypozoroval, že vyjádřením „nemám hudební sluch“ se obecně označuje intonační část projevu. Zpěv však obsahuje i rytmus, dynamiku, témbr a celkový projev zpěváka. Vezměme na pomoc sport. Kdo hraje hokej, také jen nestřílí góly, ale umí dobře bruslit, jistě i běhat, šetřit a vydávat sílu. Pro hokej, šachy nebo pro zpěv platí, že musíme uvážit, na jaké úrovni chceme nebo můžeme danou hru provozovat. Mít pro vybraný obor nadání je jistě dobrá věc. Přinejmenším stejně dobrá jako mít přirozenou inteligenci, pevnou vůli a vytrvalost. Všechny tyto předpoklady se však mohou stát podružnými, pokud člověku zkříží jeho úmysly nějaká nepředvídatelná náhoda, například nemoc.<BR><BR>Kolikrát jsem znejistěla, zda není moje učitelská námaha s Haničkou marná. Kvůli vadě sluchu se Hanička stane výjimkou potvrzující pravidlo, že zpívat může každý. Zaměřila jsem se na její intelekt. Trvalo nezvykle dlouho, tři a půl roku, než se Hanička naučila. Zato se naučila po svém, excelentně. Její spolužáci z hudební nauky stále spoléhali na své nadání a přirozený zdravý sluch. Proto neměli zapotřebí, aby se nějak zvlášť učili noty a všechno kolem. V době, kdy stále používali jen své uši a byli schopni pouhého opakování slyšeného, Hanička už dokonale uměla přečíst notový zápis a bezchybně jej zazpívat. Je jisté, že z Haničky nebude profesionální pěvkyně, flétnistka nebo klavíristka. Navzdory zdravotní nevýhodě má otevřený svět hudby, má tam své místo a své přátele.<BR><BR>