Z milánského arcibiskupského úřadu odstupuje oficiálně z důvodu věku kardinál Dionigi Tettamanzi (*1934). Jeho životopis v angličtině <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Dionigi Tettamanzi">zde</a>. Dne 24. září se jeho nástupcem stane Mons. Angelo Scola.

Tettamanzi byl mj. po smrti Jana Pavla II. italským kandidátem na papeže. V čele milánské arcidiecéze stál celých 9 let. Známým se stal svou rozhodností, občanskou angažovaností a otevřeností vůči slabým, utiskovaným, vůči menšinám i jiným náboženským komunitám, např. muslimům. To vedlo ke sporům s <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Lega_Nord">Ligou Severu</a>, Umbertem Bossim a ministrem Calderolim např. v kauze vystěhovávání Romů, kdy se jich Tettamanzi jako milánský arcibiskup neváhal zastat. Mnozí mu vyčítali, že by se místo toho měl více starat o výsledek soudní pře týkající se krucifixů ve školách. Dalším neuralgickým bodem byla kardinálova vstřícnost ke stavbě mešit, zač si v deníku Padania vysloužil slova, že je více imámem než biskupem, vždyť je třeba ctít křesťanské kořeny. Na to kardinál odpověděl, že křesťanské kořeny jsou zajisté důležité, ale Pán nás nesoudí jen podle nich, ale také podle květů a ovoce, které z nich vyrostou, a tyto je třeba konfrontovat s evangeliem a důstojností každé lidské osoby. V počátcích krize r. 2008 v kázání o vánočních svátcích Tettamanzi oznámil založení Fondu solidarity pro chudé rodiny a podporu práce (fond s počátečním kapitálem milion eur - z darů církvi, tj. daň 8 per mille čerpaná i ze zdrojů biskupa). Je zastáncem větší úlohy laiků v církvi. Vidí ji nikoli jako odpověď na stále se zmenšující počet kněží, ale jako odpověď na potřebu evangelizace v dnešním světě. Italské noviny <a href="http://www.famigliacristiana.it/">Famiglia Cristiana</a> dne 6.9. přinesly s tímto arcibiskupem následující rozhovor (zkráceno) :

Eminence, jak se v posledních letech změnilo Miláno?

Začal bych od toho, co se nezměnilo. V Miláně jsem našel silnou církev, bohatou vírou a humanitou, živou tradici. Ve městě jsem u lidí našel chuť k dialogu, mentální, kulturní i spirituální otevřenost. Toto všechno nezničil ani protivítr, který v těchto letech silně vál. Událo se mnoho změn, které je jistě třeba číst velmi pozorně : postupné ekonomické zbídačování rodin, ale zároveň i vzrůst praktické solidarity, zvyšující se otupělost vůči politice a vzrůstající chuť „říct to svoje“ na adresu města, zhoršení perpektivy stabilního zaměstnání pro mladé lidi, zároveň ale i narůstající počet formačních a kulturních možností, zvyšující se množství přistěhovalců a vzrůstající neschopnost dát jim pocítit, že jsou pro společnost důležití, růst bohatství pro některé, vzrůstající zadlužení pro mnohé. Zapomněl jsem ještě na jednu věc, která se nezměnila: zdá se, že z let <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Mani pulite">Tangentopoli </a>(aféra politické korupce z 90.let ) si tu nikdo nevzal ponaučení, vzhledem k tomu, že bohužel morální otázka je stále na pořadu dne.

A Itálie, jak se změnila z pohledu milánské pozorovatelny?

Je tu tolik naléhavých sociálních problémů, o které je třeba se postarat. A už toto, obávám se, je znamením úpadku kvality života našeho národa, který ale neztratil nic ze své hrdosti, ze své naděje, ze svých možností. Kdo má veřejnou odpovědnost za sociální věci, ten musí pracovat pro obecné dobro. Nemůže si myslet, že lze ochraňovat „někoho“ na úkor „jiných“, ani, a to se dostávám k paradoxu, bránit práva těch „slabých“ na úkor práv „silných“. Slabí mají být zajisté chráněni, ale nikoli neustálou a přemrštěnou asistencí. Mají být chráněni v běžném chodu společenského života, protože tím budou považováni za důležitou, cennou a nezbytnou součást národa.

Kdo jsou dnes ti slabí?

Imigranti, staří lidé, ten, kdo nemá na živobytí. Ale těmi nejslabšími jsou bohužel dnes mladí lidé, kterým chybí perspektiva seriózní práce, rodiny, stability, prostor pro oprávněnou seberealizaci, vzory, příležitosti k ověření a využití svých schopností: zkrátka jsou chudí na budoucnost. V tomto se Itálie bohužel zhoršila. Kdo vládne, měl by mít odvahu a rozhodnost provést ekonomické reformy takovým způsobem, aby zajistily skutečnou naději pro mladé, pro děti, pro školy. Jestliže chce zlepšit budoucnost národa, zde je místo, kam je třeba vložit svoji energii.

V Miláně žije 400 tisíc muslimů, ale město se staví proti stavbě byť jediné mešity. Bylo pro Vás v těchto letech těžké kázat o multikulturní společnosti?

Pro naši společnost je ještě velmi obtížné konfrontovat se opravdově s otázkou přistěhovalectví. Jestliže je to problém pro některé, měla by to být příležitost pro všechny . Je to právě imigrace, které Miláno nemálo vděčí za své bohatství: celé toto město je plodem opakovaných integračních procesů. Tuto paměť bychom si měli osvěžit. Samozřejmě je třeba imigraci regulovat a zajistit legalitu ve shodě s ostatními státy. A nepochybně i zde by Církev měla sehrát svoji roli. Bohužel, to co místo toho zatím převažuje, je strach z druhého.

Jak jste již naznačil, morální tématika je v Miláně znovu „nabíledni“ (případ Penati – exprezident milánského kraje beroucí úplatky, pozn. překl.): Vy, milánský biskup, jaké úvahy jste měl o politice a ekonomii a jejich nezřídka zločinném provázání, které vedou ke korupci, často oboustranné, jak to nedávno odsoudil papež Benedikt XVI.?

Každý den, při četbě novin jsem měl dojem, že klesáme níž a níž. Amorálnost se rozšiřuje do všech úrovní společnosti, a zdá se, že tomu nejhoršímu už nic nebrání, že katastrofa je za dveřmi. Měli bychom ale očistit svůj pohled, možná za pomocí odvážnějších komunikačních prostředků. Mnozí jsou zkorumpovaní, ale nechybí ani poctiví správci. Myslím na mnohé starosty, místní úředníky, krajské a oblastní zastupitele, poslance, které potkávám a kteří mi dosvědčují svůj zápal pro obecné dobro, takřka stráveni upřímnou snahou být ve službě pro blaho města, kraje, celé země. Nezapomínejme na ně jako na ty, kteří oddaně usilují o to, aby stát „fungoval“, zabezpečují jeho chod a záplatují tak nedbalost těch, kteří mají větší odpovědnost. Dříve než odsoudíme amorálnost druhých, každý ať zkoumá sám sebe ve svých každodenních činech a ať je věrný v tom, zač nese odpovědnost, ať v malém či velkém.

Krize a rodiny: vy jste založil Fond solidarity, posléze všichni včetně CEI (Italská biskupská konference) okopírovali Váš nápad. Co se stalo?

Stalo se toho mnoho díky velkorysosti mnoha osob, jednotlivců i skupin. Ale ještě mnoho toho zbývá udělat. Fond podporující rodinu a práci byl výjimečný dosaženými výsledky i svou povahou. Kolik solidarity se probudilo, často také z míst odkud by to nikdo nečekal. To, čeho se zatím nepodařilo dosáhnout je změna životního stylu, která musí být ve znamení střídmosti a návratu k podstatě.

Miláno je město, odkud vzešly osobnosti, které změnily Itálii. Možná až příliš zvýrazňovalo osobnostní složku: Craxi, Berlusconi, Bossi. Miláno se také stalo městem Tettamanziho, biskupa, který se „vzepřel“, nepohodlného biskupa a pro někoho biskupa s „nepřirozenou“ rolí. A Vy osobně, jaký pohled mátel na úlohu milánského biskupa?

Miláno je město se silnou křesťanskou tradicí. Řídit ambroziánskou církev na tak komplexním území jako je Miláno (4 mil.obyvatel i s aglomeracemi, pozn. překl.), je tíhou a velkou odpovědností, ale také jedinečnou obohacující zkušeností. Jako milánský biskup jsem se snažil sloužit evangeliu a Ježíšovo slovo mít jako kompas pro svou biskupskou službu. Byly tu obtížné momenty, i namáhavé. Ale biskup musí mít odvahu a svobodu říct to, co pokládá za správné, to, co říká Evangelium, aniž by se bál kritiky.

Po působení v Anconě jste se stal tajemníkem biskupské konference, pak jste působil v Janově, Miláně. Jaký je „zdravotní stav“ italské církevní komunity?

Církev je stále zdravá, protože ji podpírá Duch Krista, ale zároveň během historie zakouší nejednu obtíž, i kvůli vlastním nedostatkům. Církev je svatá, neposkvrněná, protože je snoubenka Pána, přestože na sobě zakouší skvrny hříchu svých členů. Dnes více než kdy jindy potřebujeme církev zakořeněnou v Kristu, která by do centra postavila Jeho a nikoli organizaci a světský úspěch.