Česká národní banka dosáhla svého inflačního cíle vytištěním neuvěřitelných víc jak 1,16 bilionu korun. Růst ekonomiky byl tzv. "zajištěn" neopodstatněným množstvím nekrytých peněz, které se ocitly z větší části v rukou zahraničních spekulantů. Konec konců, ČNB plní pouze cíle Evropské centrální banky, jak je to v jejím statutu. A cíle ECB nemají nic společného ani s potřebami ekonomiky provozované na území ČR, ani se zájmy obyvatel České republiky. Inflace tu je. Zda se plně rozvine v inflaci dvojcifernou, či dokonce nabude mnohem hrozivějších rozměrů ještě letos nebo v roce 2018, to už není tak podstatné. Jedno je jisté. Nepoučeni minulostí zůstáváme v zajetí ekonomických bludů a znovu podporujeme stále stejné strukturální chyby. A ten zásadní důsledek těchto monstrózních chyb, tedy monstrum inflace, už klepe na dveře.

A my, kteří stále znovu veřejnost varujeme, prý trpíme syndromem Kassandry. Bohužel nikoliv, protože na rozdíl od dogmatických a ekonomických simpletonů se kromě ekonomie zabýváme také studiem historie. Ač není například J. M. Keynes kritikem kapitalismu jako systému, přesto stojí za to se k němu občas vrátit. Na téma inflace pro širokou laickou veřejnost je inspirativní jeho velmi srozumitelná přednáška pro BBC ze dne 27. září 1929 nazvaná Důsledky zvýšení diskontní úrokové sazby. Vyšlo to pouze německy a anglicky. Bohužel jeho schopnosti a hlavně čest a odvahu bránit zemi, která jej živí, nemají ani bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer, ani dnešní guvernér Jiří Rusnok. Jméno Josefa Tošovského se stane jednou v českých dějinách synonymem bankovního zrádce.

Jak snadno se lže ohledně inflace

Politici lhali a lžou vždycky, pokud bylo a je ohroženo jejich znovuzvolení. Až na pár výjimek, které občas dostaly kulku do hlavy. Stupeň lhaní a překrucování reality přesáhl však ve 20. století a začátku 21. století všechny předcházející etapy. Jde to mnohem snadněji se současným rozvojem komunikačních technologií, kdy se korporacím podařilo plně ovládnout hlavní informační kanály. Internet sice nabízí možnosti kritického pohledu na realitu. Ale většina lidí nemá čas, aby seděla hodiny denně na internetu a hledala, kde je vlastně pravda. Co se týká základní ekonomické gramotnosti obyvatel nejenom bývalých sovětských satelitů, to by jeden opravdu zaplakal. Vidím to i zde, zejména u mladé inteligence v Rakousku.

Pokud máme řídit nějaké procesy a nenechat svět upadnout do totálního chaosu, potřebujeme se od něčeho odpíchnout a mít k dispozici pravdivá data. Veškerá statistika je dnes manipulovaná dle politického zadání. Dočteme se, že prý máme rekordně nízkou nezaměstnanost, minimální inflaci, skoro nejnižší míru chudoby v Evropě, přesto nás nyní JP Morgan zařadil mezi rozvojové, nikoliv rozvinuté země. V HDP máme dle nové metodiky EU zahrnutou i prostituci a šedou ekonomiku, stejně jako tomu je při vylepšování výsledků ekonomiky v USA. Co nám ovšem chybí, je takový blog jako od statistika Johna Wiliamse. Ten ukazuje data poněkud v jiném světle, jak je vidět z jeho grafů, převzatých níže.



Vládou vykazovaná inflace v USA je mírně nad 2 %. Ale podle Wiliamse, který vychází ze základny roku 1990, je to ale 6 %. A to není totéž, protože je to třikrát více. A nyní podívejte na tento graf.



Pokud vezmeme za základ přepočtu inflace hladinu cen z 80. let, pak je to dokonce 10 %. A to je pětkrát více, než uvádí oficiální statistika. Zajímavé jsou i údaje o nezaměstnanosti. Vláda USA oficiálně udává v lednu 2017 celkem 6 % a jeho Shadow Stats dokonce 22,9 %, viz data zde.

Proč jsme zatím nezažili Výmarskou republiku

Centrálními bankami vytištěné miliardy a biliony skončily v rostoucích cenách nemovitostí, akcií a dalších tzv. „assets“, které tak maximálně zvedly ceny bytů pro normální obyvatele. Ale natištěné inflační peníze neskončily v investicích do reálné ekonomiky nebo v prudkém nárůstu cen obecně, jak by se očekávalo při tomto historicky bezprecedentním monetárním šílenství ČNB a ECB. Že to zatím nedopadlo úplně tragicky, to má příčinu především v globalizaci. Právě globalizace výrobních procesů a volný pohyb kapitálu byly rozhodujícím faktorem, které držely mnoho let po roce 2008 inflační efekty na uzdě.

Ovšem každý večírek jednou skončí. Otroci v levných čínských montovnách a jinde po světě se bouří a nechtějí za stávajících hladových mezd dále pracovat. V západních zemích zase odbory tlačí na zvyšování mezd kvůli inflaci a také proto, že chtějí dostat spravedlivý díl z rostoucího koláče, který je pro ně pořád menší a menší. Globalizace narazila na svoje meze.

Inflace a láhev s kečupem

Populární autor a ekonom Nicolas Taleb ve své knize Černá labuť přirovnal inflaci k láhvi s kečupem. Třesete s ní, třesete a nic z ní neteče. A najednou bác, a máte talíř plný kečupu. Tak je to s inflací. Centrální banky si zahrávaly a politici spali a nechali se „experty“ obelhávat. A najednou stojí tato příšera přímo před branami. Jak ji dostat zpátky do láhve s kečupem?

Centrálním bankéřům tzv. kvantitativní uvolňování a tisk nekrytých peněz za současných téměř nulových úrokových sazeb umožnilo nakupovat státní dluhopisy a držet nad vodou ty země, které by se jinak již dávno ekonomicky zhroutily. Tím se jim otevřela cesta k další vlně privatizace celých států a zablokování jakéhokoliv pokusu o nastolení makroekonomické rovnováhy ze strany politiky. Pokud by centrální banky byly pod demokratickou kontrolou a do emise peněz mohly mluvit skutečně nezávislé expertní komise pracující v zájmu obyvatel státu, nikoliv soukromých bank, byl by okamžitě oheň na střeše.

Při zvýšení úrokové sazby nás čeká osud Řecka

Není vůbec náhodou, že JP Morgan sundal Česko z žebříčku rozvinutých zemí a zařadil nás do balkánské gardy. Jsme totiž v pěkné pasti a v nejbližší době bude situace využita pravděpodobně k tomu, abychom přijali urychleně se potápějící euro. Naše zachraňování eura přivedlo EU do slepé uličky. Státní rozpočty již při zvýšení základní úrokové sazby jen o pár procent neunesou další dluhovou zátěž.

Nejsme totiž v 80. létech nebo 90. létech minulého století, kdy Paul Volcker, tehdejší guvernér Fedu (1979-87) za prezidenta Reagana zvýšil dočasně základní úrokovou sazbu na 20 % a postavil se tím narůstající inflaci. Mario Draghi vede ECB přesně tam, kam potřebuje, tedy k vytvoření mezinárodního bankovního kartelu. Co se týká inflace, Draghi prohlásil, že mu jde o udržení průměrné výše inflace v EU. To může ale znamenat, že v Německu bude inflace 0 %, ale v Česku, Itálii nebo Francii 4 %. Tedy zatím.

Již při inflaci 2 % jdou úspory při současných nízkých nebo dokonce záporných úrokových sazbách do kopru. Na to nepotřebujeme vysokou matematiku. To platí jak pro vklady, tak pro ostatní typy spoření a pojištění na stáří. V Řecku, které je tlačeno do dalšího snižování penzí, probíhá momentálně opět útok na banky, přestože došlo k dalšímu vládou nadiktovanému omezení hotovostních operací.

Euro končí, protože jako mouřenín splnilo svou historickou úlohu

Euro se ukazuje jako měna podobná italské liře. Pro Němce příliš slabá, pro ostatní země příliš silná a neflexibilní. Němci a Rakušané zchudli, ač to neradi přiznávají. Mladí jsou propagandou tak zmanipulovaní, že vidí pouze výhodu volného cestování. Že je již ale v Řecku situace horší než za Velké hospodářské deprese 30. let následované fašismem, to už nikoho nezajímá.

Euro posloužilo dobře jako nástroj přerozdělování. Nikoliv ovšem mezi chudším Jihem a bohatším Severem, jak říkají ti, kteří označují EU za socialistický experiment. Nevzkvétá ani hospodářství v EU-zemích, které doufaly, že se přiblíží produktivitě zemí Severu. A uměle vytvořené dluhy v důsledku dlouhodobé negativní palební bilance zemí jižní eurozóny jsou kryty Německem v systému Target 2, které má u ECB jako věřitel prakticky již 800 miliard euro. V dřívějším systému vyrovnávání obchodních bilancí, jak nás poučuje Keynes, by takové úvěrování znamenalo odliv obrovského množství zlata z Německa. Německo se tedy může oprávněně považovat za toho, kdo má především mít právo rozhodovat o osudu EU. Proto také nastupuje do voleb Martin Schulz. Viz náš předešlý článek o tom, kdo je tady fašista.

Kdyby euro napomohlo zvýšení výkonnosti a zaměstnanosti jižních zemí, a nikoliv k ovládání evropských zemí prostřednictvím dluhů, mohla by být alespoň část evropských zemí spokojena. Jenže přerozdělování prostřednictvím eura mělo jediný cíl. Šlo o největší bankovní loupež v dějinách lidstva. Manipulace s eurem zakryly skutečný třídní boj bohatého 1 % proti chudým 99 %. Jedno procento ovládlo národní státy přes EU-dluhy. Likvidace státní suverenity probíhá tak, aby pojem "národní ekonomika" zmizel do propadliště dějin. S ní má také zmizet i národ jako nežádoucí, příliš homogenní entita, bránící se vizi Nového světového řádu pod jednou vládou, jednou měnou a jedním náboženstvím. A zvýšení úrokové základní sazby tento proces ještě urychlí.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!