V minulém článku jsem načrtnul lakmusový test budoucí české politiky popisem katastrofického sci-fi scénáře, který se ovšem už částečně naplnil v Maďarsku a Řecku. Dilema současné české otázky je tedy velmi jednoduché: buď budeme technokratickým a mafiánsko-banksterským samoděržavím, nebo civilizovaným evropským státem zaručujícím svým občanům liberálně-politická a sociálně-ekonomická práva ve společné Evropě s řádnou budoucností. Jako bývalý disident a šéf jihomoravského OF jsem pořádně znechucen, že mne současní čeští vládci a aktivní politikové všeho veřejného druhu postavili svou schopností a neschopností před takovou hnusnou volbu. Ale není zbytí, proto kousněme do kyselého jablka v zájmu všech občanů, a hlavně těch dosud nenarozených generací.

Stojíme na křižovatce a nikdo neví, kam naše cesta povede. A v tento kritický moment je třeba správného rozlišování a souzení (řecky: krísis). I podívejme se na různé partaje a na veřejné aktéry, které můžeme rozdělit do dvou skupin. Do první party jsem zařadil klíčové reprezentanty, kteří tak či onak v dané situaci již provedli svou volbu a dali ji veřejně najevo; do druhé skupiny jsem nasáčkoval známé oportunisty, kteří dosud váhají, protože neví, na kterou stranu se mají přidat. Někdy se to míchá dohromady, neboť co politický Čech to praktický obojživelník. A navíc píši předčasně a s rizikem omylu, protože spousta našich politických kolaborantů teprve hledá svou linii vůči Evropě.

Volbu pro Evropu provedlo o minulém víkendu progresivní křídlo zelených, které si to částečně vítězně rozdalo s demagogickým Liškou a prozatím eliminovalo (i s jeho pomocí) nazelenalého manipulátora Bursíka. Tato část partaje jasně optuje pro celoevropské hodnoty ekologické i sociální, nemá problém s liberální Evropou a zásadně stojí proti korupčnímu křídlu v partaji, které je ochotno prodat zelené ideje za zelené, které příjemně šustí. Strana sice poněkud pohnula ledy evropským směrem, ale vyznání Liškovými či dokonce Bursíkovými ústy neznamená skutky. Ty představují obrodu partaje demokratickým směrem. A jak soukromě přiznávají zastánci slušné linie, k tomuto vítězství ještě mají pořádně daleko. Hlavní pozice v partaji drží hoši, co spolu mluví a co táhli káru v politickými mafiány v dřívějších vládách. A ti mohou zeleným bossům předepsat úplně jiný scénář. Facit: Evropa ano, ale jen ideově a bezzubě, protože prakticky záleží na tom, kam se zelení skutečně pohnou až po vnitrostranickém boji ukončeném pravděpodobně na jejich řádném sjezdu.

Lidovci, ona již neparlamentní strana, je na tom ještě o něco hůře. Je charakteristické, že tato politická parta si až na výjimky vůbec neuvědomuje, o co dnes vlastně jde. Přežvykují pravicové ideje, okoření je špetkou sociálna a pak se diví, že tento pokrm nechce nikdo pojídat. Členové jako Ludvík Hovorka a jemu podobní nemají za sebou dokonce ani aktivní podporu v krajských organizacích, kde působí. Lidé typu Kalouska a jeho bratrstva sice stranu již opustili a vydali se za lepšími zítřky, ale zbytek bezradných bratrů a sester kormidluje lidovecký Titanik neochvějně přímým pravicovým směrem. Smysluplná debata o Evropě není možná vinou začarovaného kruhu. Tato strana hodných postarších lidí politickou neschopností prohospodařila skoro všechny ideje, které by ji mohly zachránit. Možná má nějaké vnitřní síly k vlastní obnově. Ale s největší pravděpodobností bude sloužit jako pasivní politický nástroj v rukou šikovných demagogů, kteří si budou voličsky mastit kapsu ideovým balamutěním lidoveckých vůdců a naivní katolické členské základny.

Dalším interním problémem lidovců je ideová vazba na českou a moravskou katolickou církevní hierarchii, jejíž postoj k Evropě vykazuje podivnou schizofrenii. Na jedné straně prosazují ideu národních hodnot bez nacionalismu; ale fakticky a mediálně pomáhají těm silám, které se bez nacionalismu neobejdou, jinak nezískají moc. Stejná schizofrenie panuje i v otázce Evropy: v zásadě jsou katolíci pro, neboť Vatikán aktivně spolupracuje na budování jednotné a demokratické Evropy. Ovšem k tomuto „ano“ dodávají čeští církevní představitelé tolik rozhodných „ale“, že tím fakticky anulují svou vlastní pozitivní pozici. Navíc se Česká biskupská konference nevyjadřuje zásadně a jasně k sociální roli a k právní odpovědnosti státu za ty nejpotřebnější, což nápadně připomíná situaci katolické církve v první polovině 19. století. Dělnické hnutí a jeho odbory již měly kolem 1860 v kapse ekonomický a ideový rozbor toho, co Marx pejorativně nazval „kapitalismus“ a co dnes brání jako svou modlu všichni pravicoví ideologové. Zato první moderní sociální encyklika Rerum novarum (1891) přišla až za půl století po nástupu marxismu. Facit pro lidovce. Mnohá břemena je tíží jako chomout: ideová plytkost partaje, naivita a pasivita členů; nevyhraněnost české církevní hierarchie k demokratické a k sociální Evropě; politická neschopnost uznat moudrost a mocenskou roli těch několika rozumných členů partaje, kteří do současného stavu vidí a mají společenský kredit.

Podnikatelské sdružení v politice vtipně nazvané „Věci veřejné“, jež podzámčí poctilo přídomkem „veverky“, už svou pozici deklarovalo o to snadněji, že nemusí řešit složité problémy s členskou základnou. Předseda strany bere instrukce z Hradu a stejně tak fungují i jejich poslanci ve Sněmovně pod vedením Karolíny Peake, kterou jistě čeká zářivá budoucnost, pokud všechno dobře dopadne. Strana pravděpodobně zanikne. Ale to nevadí, protože budou nové příležitosti pod novými podnikatelskými uskupeními, které budou řídit zkušení muži se státnickým a politickým rozhledem. Nyní je třeba hrát na demagogickou lidovou notečku a nechat Evropu být. My Čechové máme přece dost svých vlastních problémů, i vyčkejme, jak sama Evropa se sebou naloží a pak se moudře zařiďme po našem národoveckém a vlasteneckém citu. Mezitím spolupracujme na dojení státu, vždyť je stále ještě co zreformovat z veřejno-právního sektoru. Ale nesmíme vypadat před lidmi jako neoliberální nelidové, to nám imperativně ukládají naše volební preference. A co si s kým domluvíme na soukromé partičce golfu, to je přece naše interní věc.

Rozpolcenost TOPky a ODS má společný charakter, totiž velké peníze a malé ideje. V ODS je konflikt zosobněn protievropským Markem Bendou, který se již vyjádřil proti půjčce Evropě. Ale nikdy mu nevadily evropské dotace, o nichž přímo či nepřímo rozhodoval během své poslanecké a lobbistické kariéry. V souladu s londýnskou City a jinými zájmy Benda postupoval i v dalších důležitých kauzách: například přímou volbu presidenta podmínil zachováním jeho pravomocí na jmenování Bankovní rady. To spolu se sociálními demokraty odmítl i Klaus, když si spočítal, že by tím Američané zaplatili jinou než jeho prezidentskou kampaň, jen aby se dostali ke kontrole české měny. Pochopitelně stejně tak odmítl Benda i trestní odpovědnost firem a je známým autorem mnoha zajímavých přílepků, včetně náhubkového zákona pro žurnalisty. Vlastenecké křídlo ODS již svou volbu udělalo po vzoru britského předsedy Camerona, který na summitu v Bruselu působil jako obchodní zástupce londýnské City a přidružených amerických bank. O zbytku ODS není vzhledem k Evropě příliš slyšet a kdo si koupí jejich politickou loajalitu, to zatím není jasné. U TOPky hraje tutéž hru na četníky a policajty duo Kalousek - Schwarzenberg. Ten první nemůže souhlasit s pevnými pravidly budoucí fiskální a měnové unie, protože by tady zavřeli kdekoho z jeho podnikavých známých, a možná nejen ty. Ten druhý verbálně hlásá ideje EU, protože se vidí jako prezidentský kandidát těch, kteří nakonec nebudou mít jinou než fatální volbu mezi odchodem na Balkán a setrváním v Evropě. Zbytek mocensky angažovaného členstva topky se chová jako v ODS a je připraven nabídnout své nezištné služby budoucímu vítězi.

Dalším hráčem na evropském poli je sociální demokracie. Socani vynikají schizofrenií, podobně jako zelení. Teoreticky ani nemohou být národovci, protože všechny základní ideje strany jsou reálně splnitelné pouze ve sjednocené Evropě. Ovšem fakticky socdem jako strana vůbec neexistuje. Co žije v reálu, to je pouze rozpolcené vedení a parta nezávislých krajských organizací, které věrny Zemanově oposmlouvě uzavřely mafiánské dohody o rozdělení vlivu a peněz s vládnoucí krajskou i celostátní ODS. Výjimky jsou čestné, ale například místopředsedu socdem a senátora Jiřího Dienstbiera v jeho boji proti mafiánské struktuře ve straně veřejně nepodpořila ani jedna členská organizace z Prahy. Letité zaháčkování do pražského potravního řetězce vedeného pilnou ODS způsobilo, že tato strana prodá na krajské a možná i na celostátní úrovni své ideje za mísu čočovice, ani přitom nemrkne okem. Lubomír Zaorálek, Vladimír Špidla a další rozumní proevropané mají v této straně prozatím malou šanci. Ve stranickém boji vedou jiné skupiny, kterým národovectví a vláda pevné ruky vůbec nevadí. Tyto kruhy dobře vědí, že případná demokratizace strany by znamenala ztrátu koryt a možná i odchod do vězení, zatímco vila na Kanárech bude po léta opuštěná. A to by nebylo dobře, soudruzi.

Komunisté jsou zajímaví, protože sledují proevropskou linii slovem i opatrným činem hodným chytré horákyně. Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip podpořil záchranný balíček, vece: "KSČM nebude souhlasit s žádnou půjčkou MMF, pokud nebude jasné její směřování, podmínky, návratnost a také to, že nebude zneužita např. k financování válečných konfliktů." Jak vidno, ta pojistka není jedna, ale hned několik. Ostatní demagogické partaje se od komunistů mají co učit, v obojetné argumentaci vedou o celou třídu. Disciplinovaní poslanci plní rétorickou partajní linii o sociální a sjednocené Evropě, v níž nebude česká zlodějna ani asociální politika současné vlády. Konec konců, ti komunisté, kteří zprivatizovali a zmizeli, ti jsou již dávno v jiných vládních či opozičních stranách, nebo tiše přežvykují v ústraní své nahrabané milióny. My, současní ušlechtilí zastánci komunismu, máme nyní čistý štít a vymazanou historickou paměť. V každém případě komunisté tvoří vnitřně ukázněný blok pro budoucí Evropu. Ovšem stejně tak ochotně vrazili nůž do zad sociálním demokratům a zvolili prezidentem antievropského Klause. A zradu na slušném kandidátovi Janu Švejnarovi provedli jen proto, že strategicky myslící Klaus jim slíbil částečnou politickou legitimaci. Komunisté se zatím soustředí na sbírání laciných opozičních hlasů a nechtějí si toto sportovní klání pokazit tím, že by se jednoznačně vyslovili ke klíčovým politickým otázkám. Vlastně jim ani nejde o proevropskou levici, ale jen a pouze o získání politické moci, tentokrát pomocí demokratických voleb. Což ovšem nemůže u komunistů nikoho rozumného překvapit, stejný scénář běžel v roce 1947. Jiná otázka by byla, pokud by někdo z nich jasně řekl, pro jakou politickou budoucnost se má strana angažovat. O takové debatě ovšem nevím.

Závěr. Všechny politické strany stojí na politické křižovatce a tak či onak si řeší svou příslušnost k budoucí Evropě, včetně hrozby ze ztráty demokracie. Schválně jsem vynechal opoziční hnutí typu ProAlt a další. Tam je sice otázka jasně vyřešena slovem i skutkem ve prospěch demokratické Evropy, ale členové těchto hnutí zatím nemají žádnou přímou parlamentní moc. A je otázka, zda o ni vůbec usilují v rámci nějakých voličských uskupení nebo koalic. Ale jsou mladí a přál bych jim, aby svůj boj za svobodnou a sociální Evropu a za svou budoucnost vyhráli. Jako my v roce 1989. Jen by neměli dopadnout tak špatně, jako my všichni dnes.
(Zde najdete první část studie.)