Když chcete provozovat hospodu, čajovnu či jakýkoli prostor, kde zní hudba, musíte dnes platit. Komu? Zjednodušeně - autorům a interpretům hudebních děl. Pochopitelně není možné platit každému jednotlivě, takovou agendu by nikdo nezvládl, a proto se platí takzvaným kolektivním správcům, kteří zastupují autory (OSA, Ochranný svaz autorský) či výkonné umělce (Intergram). První paradox je ten, že tito správci vystupují jako zástupci všech autorů (nebo interpretů), přestože jimi nejsou. Nezastupují autory, kteří si to nepřejí, nejrůznější amatéry či ještě se neprosadivší nové tvůrce, ani anonymní autory lidových děl nebo mnoho zahraničních autorů, s nimiž správci nemají uzavřeny smlouvy. Ale přesto při uplatňování svých zákonných nároků používají vcelku totalitní praktiky a absurdně zjednodušující výklady práva.

Uvedu dva příklady ad absurdum dovedených principů autorského práva. Hraje-li v obchodě či restauraci hudba, tak hraje obvykle z jednoho ze dvou zdrojů: z rádia nebo z přehrávače. V prvním případě dostávají autoři i interpreti zaplaceno za odvysílaná díla od těch, co je vysílají do éteru, ve druhém případě dostanou autorský podíl na prodeji od vydavatelů, od nichž se nahrávka dostala obchodní cestou k majiteli vinotéky, obchodu a podobně. V restauraci či v obchodě má hudba tutéž funkci jako malba na zdi, pověšený obraz či pěkný interiér. Pomáhá k vytvoření příjemného prostředí. Není jádrem služby, na rozdíl od koncertu či diskotéky. A přesto je majitel provozovny označen za "pořadatele veřejné hudební produkce", i když o jejím obsahu často ani nerozhoduje. Musí měsíčně platit poplatky OSA i Intergramu. Má to stejnou logiku, jako kdyby odváděl poplatky autorům obrazů či architektovi, který mu navrhl interiér, nebo vynálezci mašiny na přípravu kávy. Do restaurace chodíme především kvůli dobrému pití či jídlu, příjemné obsluze, vše ostatní má pouze doplňkový charakter. Z pěkných obrazů ani z příjemné hudby se člověk nenají. Navíc - za obrazy či hudbou chodíme cíleně na výstavy a na koncerty, z nichž autoři dostávají svůj podíl. V restauraci dokonce - pokud hraje rádio nebo televize - nemá ani majitel, natožpak zákazník možnost významně zasáhnout do obsahu vysílání. Známe to: Někdy byste ten hluk nejraději vypnuli. A přesto se za něj platí.

Tento absurdní příklad mám z první ruky: V jedné brněnské hospodě, vcelku obyčejné pivnici v Králově Poli, přišel svého času inspektor Intergramu vnutit hospodskému - "provozovateli veřejného vysílání" − licenční smlouvu, protože tam měl televizi. Pro jistotu přišel v doprovodu dvou policistů, kteří jeho počínání dodávali váhu ramene zákona. Hospodský měl logické námitky: Koncesionářské poplatky za provozování televize má zaplaceny (čímž přispívá na autorské tantiémy - pozn. aut.), a navíc, přes den se na ni skoro nikdo nedívá. On ji tam má především kvůli sportu, který někteří štamgasti sledují večer, a žádné hudební pořady se tam nehrají. Inspektor jej uzemnil vyšší logikou: Během sportu se vysílají reklamy, v nichž je použita hudba a za tu se také musí platit. Myslím, že nemá cenu dále rozebírat, do jakých deformovaných poloh se tu dostáváme. Ale zákon je zákon.

Záslužná práce pirátů

Málokdo však v panujícím informačním chaosu ví, že pořád je ještě možnost si vybrat, komu budu - například jako majitel čajovny (ti jsou kolektivními správci atakováni taktéž) - platit, pokud chci mít ve své provozovně zvukovou kulisu. Je to v tom případě, když uzavřu smlouvu přímo s tvůrcem hudby nezastupovaným OSA a Intergramem, nebo s vydavatelem hudby, který vydává nezastupované autory (např. na CD) a má jejich svolení k takovému užití hudby. Volně mohu použít také takzvanou svobodnou hudbu (například staženou z Internetu), jejíž autoři dávají svolení k jakémukoli, tedy i ke komerčnímu použití. Na tyto možnosti upozorňuje záslužně Pirátská strana, která vytáhla do boje proti OSA a jejím totalitním praktikám. Podrobné informace, jak se svobodně zařídit při užití hudby ve firemních, obchodních a dalších prostorách, lze nalézt na webových stránkách Pirátů. Dokonce je možno se inspirovat dopisem kolektivnímu správci, aby neobtěžoval.

Piráti se taktéž jako jediný politický subjekt trvale a systematicky zabývají problematikou autorského práva a snaží se odstranit deformace v něm obsažené. V současné době zachytili pokusy o prohloubení totalitních praktik a parazitismu kolektivních správců. Shrnu tu jenom stručně základní body, které jako přílepky chtějí kolektivní správci skrze své prolobované legislativce dostat do novely autorského zákona. Jde o velmi závažné věci:

1. Na vybírání poplatků v restauracích by měl získat monopol OSA. Tím by padla možnost uzavřít přímou smlouvu (včetně vyrovnání) s jiným subjektem.

2. Za neoznámení programu hudební produkce předem by měla být zavedena sankce, a to i tehdy, když pořadatel po akci doloží, že interpret hrál své vlastní skladby či volná díla.

3. Zavedení možnosti kolektivních správců převzít autorská práva u tzv. osiřelých děl, tedy u děl, kde není znám autor nebo jej nelze nalézt.

4. Návrh nového sazebníku poplatků za kopírování, který zatíží významně i stát, protože bude muset platit více například za knihovny a jejich kopírky. Současně mají daňové náklady (20 % DPH) přejít na bedra státu a nikoliv kolektivních správců. Zde se jedná o absurdní mnohamilionové navýšení inkasa kolektivních správců, aniž by pro to museli cokoli udělat, a hlavně, jsou to neadresné peníze. Peníze z kopírování nedostávají konkrétní autoři za konkrétní užití díla.

Pirátská strana přišla ještě s dalšími doplňky, například v oblasti užití autorského práva při veřejných zakázkách. Vážnější zájemce o tuto problematiku odkazuji na příslušný materiál.

Převzato z Kulturních novin