Viz rubriku Kázání.

Kniha Makabejských vypráví horor v konverzačním tónu hodném Jiráskových Psohlavců. Ten nechal Kozinu přijít pro Lomikara do roka a do dne, neb „Hin sa ukáže“. V podobném stylu hrůzostrašné povídky se nechal unášet neznámý autor z prvního století před Kristem. Využil jednak historické události, to jest vítězství judského vojevůdce Judy Makabejského nad syrským vládcem Nikánorem (161 př. Kr.), a jednak vykradl, čili tvůrčím způsobem použil tehdy známé dílo řeckého historika Jásona z Kyrény. Takže biblické dílo vyniká spíše zbožností a pevnou vírou, abychom to řekli kulantně. Kritičtí židé a protestanti to uznali a tyto čtyři Knihy Makabejských do Bible vůbec nepřidali, protože spisy byly napsány řecky a nikoliv hebrejsky. Smysl povídky je jasný: My židé máme a musíme zachovat víru svých otců, tedy posvátnou tradici, proti jakémukoliv pokušení a nátlaku. Máme stát za vyšším principem mravním, i když kulturu máme nižší – to ovšem řečeno nebylo. Pokušení k odpadu bylo velké. Helénská kultura byla jasně nadřazená židovské po všech stánkách. Navíc helénští vládcové občas používali násilí, aby vnutili „pokrok“ židovskému obyvatelstvu. Proto ona vzpoura Judy Makabejského za staré a vyzkoušené dědictví otců.

Teologicky je zajímavé, že se v této době poprvé formuje nauka o posmrtném životě. Viz dnešní úryvek z prvního čtení. Zde je chápán ještě dosti elitně jako Hospodinův dar pro obřezané, věrné a tvrdě vyzkoušené ve víře otců. Neobřezanci měli shnít v hrobě neb tohoto daru nebyli hodni. Víru v posmrtný život zcela pochopitelně ovlivnil helénismus a speciálně řecká filosofie, zejména Platónovo dílo Ústava. Tento filosofický spis napsaný možná po roce 370 př. Kristem obsahuje na konci mýtus o bohu Er, který v podsvětí soudí duše podle jejich skutků. Odtud byl jen krůček k vytvoření nauky o očistci, jak to ukazuje francouzský historik Jacques le Goff (La naissance du purgatoire, 1981). Je zajímavé, že očistec vymysleli převážně laikové, kteří měli kolem roku 1200-1300 plné zuby slepé poslušnosti ke zcela patriarchální hierarchii prosazující jednak nesmyslné křížové výpravy a jednak mystiku „pohrdání vezdejším světem“ (contemptus mundi). Ale tehdejší normální věřící byli středověce osvícení a dobře věděli, že celibát není dědičný a že na tomto světě je co dělat. Kdo žije v klášteře a na faře, je mimo svět; v tomto slzavém údolí nic nedělá, tudíž ani nic nepokazí, nasadí si kolárek a pak přijde do nebe. Normální a inteligentní lidé ve středověku potichu odmítli dualismus mezi nebem a peklem. Proto vymysleli mezistupeň, aby se do toho nebe dostali také, i když menší oklikou. Ale to by nás dovedlo daleko. Důležité je, že lidová zbožnost – a to jak u Makabejských, tak i při vzniku středové představy o očistci − nehrála vůbec žádnou retardační roli, jak se domnívají intelektuálové zatížení náboženskými předsudky z blahých dob renesance a osvícenství. Vzkříšení z mrtvých se prosadilo jako zcela moderní věc vzešlá z kruhů progresivní lidové zbožnosti judaismu kolem 2. až 1. století před Kristem.

Tento fakt dokazuje nepřímo i dnešní evangelium. Ježíš se má vyjádřit k haggadě čili zbožnému teologickému vyprávění. To bylo vytvořeno ad hoc jako myšlenkový experiment pro debaty teologů. Podobným způsobem sní i dnes američtí filosofové o mozku ve vaně, který dostává elektrické impulsy, a myslí si, že žije v realitě. Pak z toho nicméně nemáme filosofii, alespoň pro mne nikoliv, ale zajímavý film jménem Matrix. V příběhu opakovaně provdané vdovy stojí konzervativní saduceové na straně klasického výkladu. Bylo by přece směšné, aby po platně uzavřených levirátních manželstvích (tj. s bratrem zemřelého) tato žena žila v onom pochybném vzkříšení z mrtvých v totální polyandrii čili mnohomužství, a to dokonce se sedmi chlapama najednou. Jsme v patriarchální společnosti, která neviděla nic až tak úplně špatného na polygamii, ale polyandrie (praktikovaná třeba v Tibetu) jim připadala naprosto ujetá. Takže teologická náboženská elita − saduceové − se zcela správně a konzervativně postavila proti divokým výplodům helénismu, které pronikly do pravé víry Otců. Ti přece umřeli v klidu jako Abrahám, „stár a sytý dnů“, a nikdy vzkříšeni nebyli, protože Zákon ani Proroci o životě po smrti nic neříkají. Zato farizeové čili zastánci lidové zbožnosti na venkově, ti už pod vlivem helénismu byli a zároveň zůstali „farizim“, tedy zbožní. I prosazovali víru ve zmrtvýchvstání, i když si s dotyčným případem jistě nevěděli rady.

Ježíš řeší případ šalamounsky. Je liberální a pokrokový, neboť přijímá víru ve zmrtvýchvstání a obhajuje ji biblicky. Tím dává za pravdu farizeům a rehabilituje pokrok v teologii proti strnulé tradici. To by si měly dnešní konzervy v církvi zapsat za uši. Ale na druhé straně nesdílí úplně názory farizeů a zbožné helénisty lehce koriguje.

"Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.“ (Lk 20, 35-36)

Ježíš své tvrzení dokazuje za vlasy přitaženým výkladem o “Bohu živých” (Ex 3,2-6), což bylo tehdy argumentačně naprosto v pořádku a patřilo k dobré teologické obhajobě. I saduceové Ježíše pochválili za odbornou znalost a apologetickou úroveň (Lk 20,39), byť s ním nesouhlasili. A ejhle, další klišé máme z krku – ani saduceové nebyli k Ježíši stále a notoricky nepřátelští. Alespoň ne všichni. Nazaretský provádí korekturu lidové zbožnosti směrem k novému pojetí vzkříšení. Nejde mu o právní aspekty, čili o to, jak bude po smrti naplněn Mojžíšův zákon. Jde o mu o živého Boha, s nímž má živý kontakt. A z titulu tohoto svobodného kontaktu osvobozuje lidi ze zajetí úzkoprsých představ, které respektuje a brání co do jejich smyslu. Byl prostě skutečný liberál, tedy svobodomyslný a vzdělaný člověk s citlivým vztahem k tradici. Takoví to nikdy nemají lehké. Konzervativní borci s klasicky natvrdlým biblickým vzděláním mu to na závěr pořádně spočítali.