Během Vánoc došlo k další kontroverzní akci ukrajinské feministické skupiny FEMEN, která protestovala proti postoji církve k potratům tak, že polonahá členka skupiny s nápisem „I am a God” vlezla na oltář Kolínské katedrály během slavnostní vánoční mše. Její účastnice by podle současných německých zákonů mohly dostat až tři roky vězení, za současné situace však pochybuji o tom, že dostanou byť jen jedno euro pokuty. Video přímo ze mše máte zde.


V Rusku byly ve stejné době propuštěny z vězení členky Pussy Riot, jež se do něj dostaly kvůli jiné všeobecně známé performaci v kostele. Ke cti posledně jmenovaných musím dodat, že jejich akce byla pro věřící mnohem šetrnější, protože se konala mimo čas bohoslužeb, kdy v kostele nebyl nikdo kromě zaměstnanců a nedošlo k jeho znesvěcení.

1. Stíny na svobodě projevu

V současném světě se hodně píše o svobodě projevu a šíření informací ve všech možných aspektech, tj. o právech subjektu projevu. Je to pochopitelné – moderní společnost je založena na agresivním šíření všemožných informací zájmovými skupinami, hlavně z komerčních a politických důvodů (reklama a propaganda), ale také jedinci čistě z nudy, osamocenosti nebo ctižádostivosti (hlavně na sociálních sítích). O právech objektů jejich projevu (diváků, čtenářů, posluchačů) se píše obvykle jen z jednoho hlediska – když chtějí nějakou informaci dostat, ale vláda (nebo někdo jiný) tomu překáží. Skoro nikdo však nepíše o právu objektů projevu v opačném případě – když nějaká informace, která jim vadí, nebo je prostě nezajímá, je jim vnucena proti jejich vůli. A přesně tímto případem je incident hnutí FEMEN – pochybuji, že lidé vážili cestu na vánoční mši, aby tam sledovali polonahou dívku na oltáři a že se jim tato podívaná líbila. V jedné ze svých esejí o svobodě jsem se už dotknul otázky morální škody (Dilema ruského vlastence). Kolínský případ je vhodnou příležitostí probrat související problémy podrobněji.

Je-li informace pro toho, komu je určená, nežádoucí, má přednost ten, který se ji nechce dozvědět, nebo ten, který ho chce donutit, aby se ji dozvěděl? Je důležitá i podoba předání informací (pozitivní, neutrální nebo agresivní), nebo je v tom úplná svoboda? Za starých časů se za urážku nebo křivé obvinění muselo odpovědět s kordem v ruce. Poté, co to státy zakázaly, znamenalo to, že stát vzal ochranu cti občanů na sebe, nebo to, že je potřeba na čest úplně zapomenout?

2. Pravda sdělená komu a jak

Postoj vůči těmto otázkám v současném západním světě mi připadá velmi nedůsledný. Pochopil bych názor (typický pro období před nástupem „politické korektnosti”), že říkat pravdu je vždy povoleno, a pokud se to někomu nelíbí, je to jeho osobní problém. Pochopil bych také názor, že pokud říkáš pravdu, měl bys šetřit city těch, kteří nemohou za to, o čem mluvíš (dozvědět se o stavu účtu za elektřinu nebo o pozvání k soudu se člověk musí nezávisle ne jeho citech, ale zbytečně mu připomínat nějakou traumatizující událost z minulosti by se nemělo).

V současné společnosti však panuje podivná kombinace těchto postojů, která mi připadá jako úplně nelogická. O některých skupinách (např. o Romech či homosexuálech) se v podstatě vůbec nesmí mluvit kriticky, kdežto o jiných (často i velkých etnických nebo náboženských skupinách) se dá hovořit téměř jakkoli urážlivě. Ve zmíněných kauzách FEMEN a Pussy Riot i ve známém případu Mohamedových karikatur brání liberální společnost cílenou urážku věřících jako svobodu projevu, v jiných případech se zavádějí puntičkářská omezení kvůli naprosto imaginární morální škodě (např. v některých evropských zemích říkají vánocům „zimní prázdniny”, aby údajně neuráželi muslimské přistěhovalce).

Před několika lety se v Rusku stal následující zajímavý případ posledního typu. Vedení jednoho závodu ve vlastnictví americké společnosti v provinčním městečku pozvalo na přednášku populárního pravoslavného teologa Andreje Kurajeva. Poté ho však odmítli do závodu vpustit, protože přišel v kněžském rouchu a odmítl se převléknout. Zdůvodnili to tím, že mezi zaměstnanci mohou být i muslimové, kterým by to mohlo vadit. O tom, že by si nějací konkrétní muslimští zaměstnanci stěžovali, se nepsalo. Pokud někomu vadí pohled na kněze v rouchu, měl by se podle mého názoru obrátit na psychiatra. Konec konců, najde se hodně lidí, kterým kvůli nepříjemným asociacím či vzpomínkám vadí pohled na policistu v uniformě nebo na lékaře v bílém plášti. Policisté nosí uniformu, lékaři pláště, kněží roucho, muslimky hidžáby, židi jarmulky – tak to v tomto světě chodí a komu se to nelíbí, má smůlu.

3. Dvojí metr politické korektnosti

Z psychologického hlediska uvedená možnost beztrestně urážet skupiny lidí i jednotlivce očividně zvýhodňuje dva typy lidí. Tím prvním jsou lidé, jimž „nic není svaté”, protože pak se jich urážka jakékoli skupiny nemůže nijak dotknout. Tím druhým jsou lidé, kteří podle ruského přísloví „za slovem do kapsy nelezou,” tedy ti, kteří dokonale ovládají výměnu nadávek, urážky, výsměch apod. Naopak lidé, kterým na něčem dost záleží, stejně jako ti příliš dobře vychovaní, aby na „jsi blb” odpověděli ve smyslu „od blba slyším”, v této svérázné disciplíně prohrávají. Z politického hlediska urážka vylučuje dialog a vede k nesmyslné válce – horké či studené v závislosti na situaci. Svého času odpověděl Írán na Mohamedovy karikatury symetricky – vyhlášením soutěže o karikatury na holokaust, ve kterém viděl citlivý bod západní civilizace (nenapadl nic, co by bylo spojeno s vírou či církvemi, protože za svého protivníka nepovažoval křesťanskou, ale sekulární společnost). Co dobrého přinesla tato výměna, kromě znesvěcení „svatyní”?

Jako absolvent přírodních věd si myslím, že korektní akademická diskuse je možná na libovolné téma, včetně tak citlivých, jako jsou holokaust a jiné tragické historické události, svéráz jednotlivých národních kultur z hlediska trestního zákoníku apod. Viz nedávné zamyšlení na toto v Rusku velice citlivé téma (Etnografické zápisky z Ruska I a II). Emocionální hodnotové soudy v urážlivé podobě bych však, pokud je to jen trochu možné, omezil. Například tvrzení, že „X je blb” a „IQ pana X je statisticky významně podprůměrné” vyjadřují v podstatě to samé, ale to první je urážkou, kdežto to druhé (pokud je to pravda, a ne pomluva) znaleckým posudkem. Navíc jako věřící s ekumenickým zaměřením nemám rád jakékoliv agresivní projevy a upřímně si myslím, že tento svět by se bez nich velmi dobře obešel. Nevěřím v žádnou „svatou nenávist” a jsem si jistý, že nenávist je vždy zlo, jak pro její objekt, tak pro její subjekt.

4. K čemu rozdmýchávat nenávist?

Za pěrestrojky jsme už zažili, jak se původní, prý oprávněná nenávist vůči „satrapům režimu” postupně vyvíjela v nenávist všech ke všem s následnými krvavými etnickými konflikty, nárůstem kriminality apod. Chápu ale, že pro mnoho lidí s určitým psychologickým profilem je možnost emocionálně vyjádřit svou nepřízeň vůči někomu či něčemu dost důležitá. Proto se asi v nejbližší budoucnosti budeme muset s agresivními projevy ve jménu svobody smířit.

Možná by pomohl rozumný kompromis. Projevy, potenciálně urážlivé pro nějakou skupinu, by měly probíhat tak, aby zbytečně netraumatizovaly zástupce dané skupiny. Zejména proto, aby je nemohli spatřit náhodně – tj. mají se konat ve zvláštních médiích, v přírodě nebo speciálně vyhrazených prostorech, s upozorněním na to, co se bude dít, stejně jako se to dělá s informacemi nežádoucími pro nezletilé (porno, krváky apod.). Na druhé straně, na „svém” území by měla být daná skupina před nepřátelskými projevy spolehlivě chráněna zákonem. Např. by se proticírkevní projevy podobné těm, o nichž jsem se zmínil na počátku článku, rozhodně neměly konat v kostelích – kromě rouhání (tento projev ale pro moderního liberála není žádným argumentem) a morální škody je to totiž přinejmenším narušení soukromí (kostel je prostor pro věřící) a spotřebitelských práv (věřící odvádějí církvi daně a dávají jí dary, a za tyto peníze očekávali, že dostanou vánoční mši, v čemž jim performance hnutí FEMEN evidentně překážela).

Když však ateisté nadávají na náboženství v nějakém svém „klubu bojovných bezbožníků” a je na to upozorněno při vstupu, pak, i když se mi to nelíbí, musím uznat, že je to jejich věc. A pokud byl někdo upozorněn, že může spatřit něco pro něj traumatizujícího a přesto tam jde – je to na jeho vlastní zodpovědnost. Z tohoto hlediska musím o případu, který se stal v Moskvě před několika lety, kdy skupina pravoslavných vtrhla na (dle mého názoru rouhačskou) výstavu „Pozor, náboženství!” a zničila tam několik exponátů, říci, že zde věřící vpadli na „cizí území” a tím pádem porušili zákon.

5. Svoboda jako svévole a skrytá manipulace

Podle mého názoru má člověk právo na to, aby byl chráněn před urážlivými, ale obecně i před jinými nežádoucími projevy, které ho např. ruší, překáží mu v soustředění, kradou mu čas nebo prostě vyvolávají odpor z estetických důvodů. Jedná se především o agresivní reklamu. Ideální by bylo, kdyby reklama byla jen v podobě adresářů, telefonních seznamů, katalogů a podobných zdrojů, kde zájemce hledá sám, co potřebuje. Chápu však, že tento svět je tak totálně založen na reklamě, že to prakticky není možné. Přesto bych zakázal alespoň ty nejagresivnější způsoby reklamy, jako je spam, telefonní reklama a reklamní přestávky ve filmech. Manželka k tomu dodává, že nesnáší, když v počítači během psaní vánočních pozdravů vzniká obrázek něčího zadku (reklama proti celulitidě), nebo reklama na léky proti zbytnělé prostatě.

Ohromný proud agresivních informací všeho druhu, který se hrne na moderního člověka, vůbec hodně překáží v duchovním a obecně smysluplném životě a měl by být nějak omezen. Moji přátelé, kteří bydlí na vzdálené výzkumné stanici v tajze a snaží se žít skutečně duchovním životem, používají internet výhradně pro korespondenci a nezúčastňují se žádných sociálních sítí. Všichni se ale v tajze neschováme, bohužel.