Debata o extrémismu v naší společnosti je složitá a nepřehledná. Samotný pojem "extrém" totiž označuje krajnost, výstřednost, mimořádnost, Proto nemusí mít nutně pejorativní nádech. Termín "extrémismus" lze definovat politicky, politologicky, sociologicky nebo právně. A ne vše, co je považováno za extrémní, je zároveň nebezpečné. Řada tzv. "extrémních názorů", postojů a jednání posunula společnost směrem k osvobození člověka, jiné "extrémy" přispěly k jeho zotročení.

Odlišit jedny od druhých může být mimořádně těžké, protože to vyžaduje nezaujatou, otevřenou mysl. Vždyť kdo by se odvážil v roce 1988 hlásat nejen vystoupení z Varšavské smlouvy, ale i vstup do NATO? Kdo by se odvážil prosazovat odchod sovětských vojsk a zároveň zřízení americké vojenské radarové základny v Brdech? Kdo by se odvážil vymáhat nejen politické rehabilitace, ale i majetkové restituce? Každý, kdo se toho odvážil v nepravý čas, byl označen za extrémistu, a mohl (nebo možná i může) skončit i ve vězení.


Extrémisty byla sekta prvních křesťanů i muslimů, extrémisty byly kdysi nejen první komunisté a fašisté, ale i dnešní liberálové. Extrémisté rušili otroctví a prosazovali lidská práva. Extrémisté také hlásali, že Země je kulatá a není středem vesmíru. Tak by se dalo pokračovat velmi dlouho. Okrajové názory a jednání jsou součástí společnosti od nepaměti.

Vzniká tak otázka, zda extrémy nejsou bezpodmínečnou součástí společenské evoluce. Kam nás povede, záleží ovšem i na nás. Na nás záleží, kterého extrémismu se vyvarujeme, a který jsme odsouzeni prožít. Zaručit lze totiž jen jedno. Dnešní hlavní či střední proud rozhodně nebude hlavním proudem na věčné časy. Jedinou cestou k nalezení správné, dobré a spravedlivé cesty do budoucnosti, může být jedině dialog. Dialog s lidmi na okraji. Dialog s extrémisty o extrémismu. Společné hledání kořenů a východisek. A o tom budou naše debaty…