Může symbol zemřít nebo zmizet beze zbytku? Nedávno jsem se probíral staršími ročníky časopisu ZVUK ze zlínského kraje a opravdu mi zatrnulo. Dne 7. ledna 2001 zemřela ve vesnici Žítková poslední kopaničářská „bohyňa“ Irma Gabrhelová v absolutně požehnaném věku 95 let. Stará věštkyně přivedla na svět sedm dětí, neměla rádio ani televizi, neuměla číst ani psát. Více než dvacet let nesešla ze své chalupy ani do Starého Hrozenkova, střediskové obce oblasti Kopanic. Zato mnozí lidé chodili za ní, z daleka i z blízka. Pro Pražáky dodávám, že osada Žítková leží na konci světa, i autobus tam má konečnou. Smutně jsem hleděl, jak mi odjíždí před zmrzlým nosem. Bylo metr sněhu, mínus pět, foukal pichlavý vítr, klepal jsem se zimou a za zády jsem měl překonané hřebeny Bílých Karpat. Z točny odcházeli jediní cestující, místní horal a jeho ruksak naložený pivními láhvemi. Ten první rozvážně položil na sníh ručně dlabané lyže, převázal si boty koženými řemínky, pohrdavě mrknul na mé běžky, loknul si předstartovní slivovice a když mi podával ohnivou vodu, neodpustil si komentář: „Ja tož ogare, na tych šprušlikach daleko nepochodiš.“ Rozplynul se v odpolední mlze a jeho stopu ve sněhu zavál vítr. Tajemství nejznámější kopaničářské bohyně snad střeží její dcera žijící na Slovensku. V obci Krhov u Bojkovic doufám ještě žije bohyňa Maria Hrnčárová, sympatická čarodějka a zaříkávačka, které je už také hodně přes osmdesát. I ona patřila k profesním obdivovatelkám zemřelé sousedky z Kopanic. Vždyť obě bylinářky byly bohyně a nikoliv bosorky. Tak se na Kopanicích nazývaly zlé čarodějnice, které uměly člověku „porobic“. Bohyně uměly bosorky odhalit speciálním zaříkáváním. Bosorka se poznala tím, že byla poznamenána okultním médiem, kterým byla vyháněna: byla popíchána od špendlíků nebo na sobě měla škrábance od šípkových prutů. Láska a pravda občas zvítězí, i pod Lopeníkem.

Asi prokazuji křesťanství medvědí službu, když o těchto ženách píši se skrytým obdivem. Jako kněz a jezuita bych měl následovat příklad osvíceného kolegy, P. Karla Kulicha SJ, jenž ve Starém Hrozenkově působil v letech 1753-1773. Zapálený misionář pozvedal duše horalů z temnot nevědomosti, přičemž si poznamenal do deníku, že v okolí sídlí báby zvané bohyně, které se obírají léčením nemocných. Tolik k prvnímu písemnému záznamu o existenci bohyň na Žítkové. Jezuitský páter zakazoval lití vosku a olova, čímž nepřímo, ale velmi výmluvně ukázal na jednu z forem věštění a zaříkávání prováděných na Kopanicích v polovině 18. století. Nebo bych měl následovat příklad katolického kněze Josefa Hofera (1871-1947) pochovaného v Luhačovicích, mém rodišti. V národopisné knize Bohyně na Žítkové (1912) popisuje mnohá zaříkávání, například k léčení neplodnosti. Faktograficky dodává, že za jeho farářování ve Starém Hrozenkově „bohyňovaly“ na Žítkové hned dvě specialistky v oboru aplikované magie. První praxi si zavedla bohyně Belohlavá, vlastním jménem Kateřina Ideová a sekundovala jí Anča Pagáčena, známá též pod přezdívkou Fuksena aneb Anna Gabrielová, která zemřela v roce 1942. Třetí slavnou bohyní z Kopanic byla Anna Struhárová, jednoduše Struharka, poctěná přezdívkou Chlupatá či Rukavice. Tato bohyně odešla na věčnost roku 1946. Bohyňování se dědilo po přeslici, stará bohyně vždy vyučila v řemesle nejstarší dceru. Zbožný a laskavý páter Hofer nijak neskrývá svou nechuť k bohyním, kritizuje zejména zaříkávání a léčebné praktiky. Oba ctění kolegové v sutaně představují klasické národní buditele, lidumily, etnografy, vzdělané kněze 18. a 19. století. Proč tedy nenavazuji na jejich kritickou a osvícenskou práci?

Po odchodu bohyň do virtuality internetu cítím v Bílých Karpatech velké prázdno, které nemůže vyplnit ani turistická komerce ani odborné publikace o bylinkářkách. S bohyněmi neumírá jen jedna staletá tradice. Jejich odchod možná předznamenává i konec tisícileté éry, v níž symbolické jednání zakládalo a neslo porozumění životu a světu. A kněz nemůže bez symbolizace působit. Svátosti nejsou nic jiného než symbolická znamení duchovního světa, který není přímo vnímatelný smysly. Navíc bych bez schopnosti symbolického porozumění přišel o chleba, protože by neexistoval obor zvaný „filozofická hermeneutika“, který nyní učím v Mnichově. Z obou zásadních důvodů soucítím nejen s bohyněmi, ale i s filosofickým kolegou jménem Plutarchos (46-120 po Kr.). Tento zasvěcenec mysterií v řeckých Delfách a kněz zdejší svatyně napsal smutné pojednání nazvané De defectu oraculorum. Spis o defektních věštbách komentuje úpadek starobylých řeckých mystérií, jejichž poslední dochovaná aktivita se datuje rokem 393 po Kristu. Panoráma Delf dnes okukují turisté se stejně přihlouplou zvědavostí jako pasekářské domky na samotách za Žítkovou, kde bohyně bydlely. Živá realita zmizela, zůstaly jen mrtvé trosky k fotografování a kopaničářské chalupy k pronajmutí. Ptejme se podobně jako Plútarchos: Proč a v čem selhává symbolizace posvátna?

Poslední bohyně umírají ve století, kdy umírá i Bůh. Pokud pozorovatel se sklonem k pesimismu zkoumá ducha současné doby, pak konstatuje společně s Friedrichem Nietzschem, že jím ohlašovaná „smrt Boha“ se stala po vydání díla Radostná věda (1882) faktem literárním a částečně i faktem společenským. Řeč bláznivého muže na tržišti dostala prorockou dimenzi, zejména po ukončeném 20. století s jeho totalitními hrůzami a procesem sekularizace. Myslitel „filozofující kladivem“ vyvíjel značné úsilí, aby zboural náboženství jako morální či teologický systém. Dnes by Nietzsche mohl své filosofické kladivo nechat doma. Potvrzuje to i nejnovější průzkum americké religiozity. Přes 90% Američanů se prohlašuje za věřící, ale například jen polovina z nich dokáže vyjmenovat alespoň jednoho ze čtyřech evangelistů. Noemova archa (anglicky: "ark") začíná symbolizovat pro normálního Američana Johanku z Arku ("Joan of Arc"). Mnozí z dotázaných si myslí, že předpotopní biblický patriarcha byl manželem této francouzské světice z 15. století. Naivní neznalost nedovoluje mluvit o smrti Boha v pojetí, které hájil Nietzsche. Vysoký počet věřících USA a živý zájem o duchovní věci všude na světě navíc ukazuje, že se nejedná ani o proces tzv. "přirozeného odumírání náboženství", který se marxismus padesátých let snažil aktivně urychlovat, například mučením věřících kopaničářů uvězněných v Uherském Hradišti. Symbol nelze umučit, ale může sám od sebe zemřít: nezájmem, proměnou vidění světa nebo pokud se stane rukojmím senzace a komerce. Viz Plutarchovo dílo bědující nad selháním náboženské symbolizace spolehlivě fungující tři tisíce let. Také jsem se otřásl hrůzou, když jeden student pražského gymnázia na otázku „Kdo ukřižoval Ježíše?“, bohorovně odpověděl, že jezuité. Ten Ježíš prý má něco společného s náboženstvím, ukřižování je svinstvo, takže to mohli udělat jen a pouze ti jezuité. Umírání klasických náboženských symbolů završuje dlouhý a komplikovaný proces přetváření náboženské mluvy, vidění a chápání W22; tedy dějinně podmíněný způsob, jak se člověk vztahuje k Absolutnu. Bůh umírá v postmoderně proto, že tradiční náboženská symbolika už mnoha lidem nezprostředkovává žádný smysl. Z podstaty věci jde v náboženství vždy o komunikaci symbolickou, protože adekvátněji nelze plnost Boha vyjádřit. Klasické "Symbolon" čili Vyznání víry z formulované na koncilu v Niceji (325) a později potvrzené dalšími koncily, je založeno na obecné vlastnosti symbolu: sdružovat mluvčí, identifikovat je vzhledem k vyjádřenému obsahu a tento obsah mnohoznačně vyjadřovat. Vyjmenované vlastnosti symbolu významné pro sémiotiku, pro filozofii i pro moderní teologii se staly v posledních desetiletích předmětem trvalého zájmu i mnoha jiných humanitních oborů, např. kulturní antropologie či sociologie. Symbol patří do řádu tajemství, které vyjadřuje. Pokud modernímu člověku už nic neříká zaříkávání u bohyně či slavení eucharistie v kostele, tak se bez obojího klidně obejde. Já i kopanická bohyně spoléháme na symbolickou účinnost určitých gest, rituálů, slov a znamení. Kdo našemu symbolickému jednání rozumí, ten ví, že to, co děláme, nese smysl. Proto si zajede na Žítkovou, zajde do kostela nebo pro jistotu udělá obojí. Pokud se s naší symbolikou již nikdo nechce identifikovat, pak tato určitá symbolizace posvátna ztratila opodstatnění. A dané Absolutno se ve světě lidí odmlčí, protože není vyjádřitelné.

Zahynul symbol na souchotě nezájmu? Vůbec ne, ale je schopen dosti radikální proměny, jenže <a href="http://umlaufoviny.com/www/publikace/publikace/Eseje/promeny_symbolu.html">v řádu tisíciletí</a>. Člověk je svou podstatou symbolický tvor. Například termín „konstantní symbol“ známe všichni, pořád vyplňujeme nějaký platební příkaz pro banku. A u kasy platíme kartou. Ze symbolického hlediska mne fascinuje nebývalý růst supermarketů spojený s životním stylem kupní síly naroubované na nákupní košíky. Moderní svět totiž ovládají peníze, kterých se nikdo nenají, protože mají jen symbolickou hodnotu. Ale dnes už ani peníze nic neznamenají, platí pouze platební karty. Lidi se honí a korumpují jeden druhého, aby natřískali do příslušného čipu žádoucí počet jednotek. Existence platební karty a on-line bankovnictví dokládá nové pojetí symbolizace odlišné od monetárního pojetí. Viditelné a smyslově vnímané bankovky symbolizují neviditelné, zatím nepřítomné auto. Jsou oním efektivním operátorem, který mi auto zaparkuje před domem. Protože my na Západě fanaticky věříme na symbolickou účinnost fetiše zvaného „bankovka“, pak se opravdu může stát něco tak absurdního jako výměna bankovky za auto. Platební karta s mrňavým čipem symbolizuje o jednu abstrakci výše. Vzdáleně a zcela nepřítomně poukazuje na ony papírové tisícovky, které zákazníkům pomohou k autu.

Západní člověk posledních dvou století představuje z hlediska filozofické hermeneutiky opravdu zvláštního tvora: chce věčný konzum pod vládou abstrakce. Víme, že jednou zemřeme a chceme stihnout nakoupit co nejvíce a co nejlevněji. Od státu požadujeme věčnou sociálku, protože od toho máme politiku; od čipu si slibujeme naplnění věčně nových potřeb, protože od toho máme světový trh a globalizaci. Nemůžeme se obejít bez věčnosti. K trvalé recyklaci věčně svěžích potřeb se vyžaduje symbolická veličina zvaná „peníze“, nebo ještě abstraktnější věc zvaná „platební karta“. Moderní člověk potřebuje celuloid s čipem, jinak bídně zahyne. Nebo skončí na sociálce, která mu nabídne čip náhradní, v omezené hodnotě. Mudrování o moderně lze shrnout do následujícího konstatování: 1) naše potřeby jsou naroubovány na svět abstraktního kapitálu; 2) kvasí v ideové směsici zvané „sociální stát“, který má po krachu marxistické utopie zajistit nové nebe na zemi; 3) je nám třeba virtuálních peněz, a proto si opatřujeme příslušné čipové jednotky. Opice a jiná zvířata jsou o něco chytřejší, protože nežijí oklikou. Ani nemohou, protože nemají schopnost symbolizace. Když opičák potřebuje banán, prostě si ho utrhne. Ukojí svou potřebu a stará se o jiné věci. Ne tak člověk, neukojitelný tvor vybavený platební kartou a děsivým aparátem protikladných potřeb, pro které je ochoten korumpovat a vraždit jiné nositele čipů. Postmoderní exemplář typu homo sapiens představuje vykolejeného tvora. Vsadil totiž na symbolickou účinnost magických prostředků, které jej k věčnosti nepřiblíží ani o milimetr. Vzhledem k hysterickému a protikladnému stylu moderny vypadá klasická symbolizace v pojetí kněze a bohyně jako zázrak racionality.

Dá se symbol konzervovat? Například skanzen v Rožnově pod Radhoštěm zachraňuje pro další generace valašské a kopaničářské stavby, částečně i řemeslnou dovednost minulých staletí. Může tak činit proto, že jde o materiální artefakty, které lze obnovovat a reprodukovat. Zvláštnost evropského modelu uchovávání „míst paměti“ vynikne ve srovnání s japonským přístupem k historickému dědictví. Japonské pojetí patrimonia staví na trvalosti formy, nikoli konkrétního materiálního předmětu. Proto se význačné architektonické památky staví stále znova. Například na ostrově Honšú stojí chrám šintoistické bohyně Amaterasu, mytické předchůdkyně císařského domu. Tato svatyně postavená ze dřeva japonského cypřiše se od základů obnovuje každých dvacet let. Tradice sahá až do 7. století a příští renovace památky se má konat roku 2013. V tomto pojetí historické paměti se valorizuje nikoliv materiální předmět, ale řemeslník a umělec, který jej umí zhotovit. Uchovávanou památkou v pravém slova smyslu se stává samotný tvůrce, nikoliv jeho výtvor. Japonci ve skutečnosti obnovují nikoliv chrám, ale schopnost jej tvořit. Musí po staletí restaurovat řemeslníka, protože periodicky ničí jeho výtvor. A najít potřebné odborníky je dnes velmi obtížné, a to se restaurace týká pouze techniky, tedy řemeslné dovednosti. Svět zemřelé bohyně Irmy Gabrhelové nelze vůbec obnovit. Jejím odchodem na věčnost definitivně a navždy zmizelo jedinečné symbolické univerzum, které po staletí dávalo smysl nejen obyvatelům Kopanic.

Smrt bohyní kousek za rodnými Luhačovicemi věští předzvěst smrti klasických náboženských symbolů. Nemám rád, když zmizí téměř beze stopy vzácný symbolický biotop. Náboženský religionista Mircea Eliade a jeho strukturálně orientovaný protějšek Claude Lévi-Strauss totiž ukázali, že symbolické porozumění funguje pouze v celkovém systému myšlení. Symbol vody odkazuje na potopu, smrt, vyvolení, záchranu, regeneraci, vzkříšení, křest, nový život... Jedno není možné bez druhého, jeden symbol vyžaduje další, který doplňuje a rozvíjí již daný smysl. Systém porozumění světu a životu založený na komunikaci skrze symboly zpřítomňuje průlom posvátna a transcendence do našeho života. Bez symbolu nemůžeme o Nevýstižném nic vědět a klesáme na úroveň inteligentních zvířátek, Božích hovádek. Člověk musí vždy žít jako homo socialis neboli funkční sociálka; ale může existovat i svobodně, jako Aristotelův zóon lógon échon, jediný tvor schopný svobodně artikulovat smysl a tím i nadaný výsadou žít podle smyslu. Existuje nejen biologická provázanost daná potravním řetězcem a konstantním symbolem, ale i skryté spojenectví v řádu daném neustálou prací na obnově smysluplnosti světa. Univerzum platební karty ničí tuto vazbu na řád smyslu. Ve své podstatě symbolizuje nesmysl, totiž pouhé ukájení biologických potřeb. Pak stačí, že platební karta nese konkrétně kvantifikovaný význam: obsahuje tolik a tolik čipových jednotek. Nemusí dávat žádný smysl, protože to od ní ani nečekáme. Smysl marně hledáme v tom, na co odkazuje, totiž na libidinální uspokojení věčného Konzumu. Symbolická reprezentace moderního univerza je neřádem. Poukazuje pouze na autonomní oblast izolované subjektivní chtivosti, která nic přesažného nepotřebuje, vystačí si sama se sebou. Transcendencí se stává Potřeba jako taková a k její symbolizaci stačí kousek plastiku. Kdo propadne této magii sebestředného významu, ten už ani netuší, že vyměnil svět smyslu za kravinec, za virtuální ne smysl postavený mimo kosmický řád. A takových symbolických sociálek vidím kolem sebe stále více. Jejich nesmyslný, leč velevýznamný život ničí symbolický biotop. Nesnaží se integrovat do řádu smyslu, jen před sebou valí kuličku Zájmů. Válcováním světa mne existenčně ohrožují a je jim to srdečně jedno. A nic mne nechrání, protože ekologie symbolu zatím ani nedělá do plenek. Nemá akademické zakotvení a fakultní budovu (oíkos). Ani nemůže mluvit, protože jí chybí rozumný a smysluplný logos.

Agresivní symbolika platební karty působí stejně nenápadně jako elektromagnetický smog. Po smrti bohyní jsem na řadě já. Možná jednou, v nepříliš vzdálené budoucnosti, budou muset duchovní všeho druhu pracně vysvětlovat, že tu vůbec k něčemu jsou. Jejich vezdejší bytí se vztahuje především ke smyslu existence, zatímco jejich kvantifikovaný význam, například ekonomický, je téměř zanedbatelný. A v severních Čechách, konkrétně v Ústí nad Labem, tento sci fi stav už prakticky nastal. Jenže nákupním tvorům postaveným mimo symbolicky zprostředkované univerzum smyslu nelze nic vysvětlit. Z lejna bič neuděláš, pouze další akci. Vytěsněn symbolikou platební karty pomalu odchází do stínu smrti nejen svět bohyní, ale i křesťanských mysterií. Podobně odešlo před dvěma tisíci lety do nebytí i Plutarchem zachycené mysterium zprostředkovávané Pythií. Po odchodu bohyň a duchovních přijde na řadu demokracie a právo. Jsou založeny na symbolickém systému, který zpřítomňuje jinak nepřítomnou referenci typu Spravedlnost či Lidská důstojnost. Pan Novák z ulice vidí talár a vězení, filozofové Claude Lefort nebo Pierre Legendre vyzbrojeni kritickým údivem pozorují symbolické divadlo sui generis. Rozpadne-li se neviditelný sokl symbolické reprezentace, pak není moci, která by Demokracii či Spravedlnost zachránila. Nikomu nebudou dávat smysl, protože momentální význam toho či onoho založený na individuálních a skupinových zájmech zatlačí všechno ostatní do pozadí. Jistěže, řádění platební karty a lobbismu všeho druhu nepředstavuje fatální proces. Svoboda jednat a vtisknout náboženskému či politickému životu nové symboly nebo oživit obsah těch starých, je stejně vynalézavá jako dravost zprivatizovaného kapitalismu bez přetvářky. Jen není tolik vidět a potřebuje, aby se o ní psalo a přemýšlelo.
Mnichov, duben 2008