Zatímco svět spekulace i nic netušících ovčanů čeká na zázrak v podobě nějakého spásného nápadu z kartelu centrálních bank a visí na rtech goldmanů - Bernankeů a Draghiů, jejichž každý předcházející skvělý plán ztroskotal, či se ukázal primo jako bezobsažný příslib něčeho, co nemají k dispozici, co vlastně neexistuje, realita je taková, že v keynesiánském myšlenkovém prostoru zůstali bojovníci úžeru bez munice. Zdroj jejich síly – tvorba peněz – pozbyla v podmínkách nulových úrokových měr a sterilizace finančního kapitálu účinnost. Sebevětší socializace ztrát banksterských elit nevede k ničemu jinému, než oddálení totálního kolapsu měnového systému založeném na FIAT měnách a dluhu, coby peněz. Proč? Protože došlo k totálnímu rozvrácení všech pilířů, pravidel, historicky ověřených postupů, jinými slovy – kapitalismus jako výrobní systém založený na tvorbě kapitálu v reálné ekonomice byl totálně vykleštěn. Funkční pravidla hry byla sešrotována, a v ekonomice pojímané jako kasino a nikoli jako generátor užitných hodnot se prosadili do čela banditi typu Gordona Gekka. Po cca 40 letech dobývání prostoru pro ničím nelimitovaný úžer ale hra končí. Není o co, s čím a kým hrát. A s tím si neporadí ani chicagský nobelista.

Není-li love, neni laska, není-li co vykrádat – musí se uklidit stůl a rozdat úplně jiné karty a zavést nová pravidla hry. K těm starým zmizela důvěra – a bez důvěry se člověk ani nepojistí, natož aby svoje úspory nechal v bance, která může zítra ráno zůstat zavřená.

Super Mário Draghi před několika dny otevřel svůj kouzelnický krám, kupuje šmejd za neexistující peníze.

Jak to vlastně kolem toho mediálně vychvalovaného krámu vlastně vypadá? Jen podstatnosti :

1) Španělsko požaduje na ECB, aby bez jakýchkoli podmínek monetizovalo (měnilo na peníze) španělské dluhopisy, tedy nejen vládní, ale i ty od jeho provincií a samozřejmě také dluhy jeho bank. Dospělo tak daleko, že ubožáka Draghiho vydírá, neprosí o pomoc, s téměř talmudickým motivem – padneme-li my, položíme Evropu, možná i svět. Tečka. Sto miliard EUR, co dostali před pár měsíci, se ukázalo náplastí – potřebují během pár měsíců injekci kolem 500 miliard EUR – kde je Draghi sežene, když je reálně nemá ani Německo, ví jen Bůh a suverénní mág Mário.

2) Řecko se už vydíráním ani netají. Těch 240 miliard Euro poslední “pomoci” již zmizelo ve vyvolených bankách, aniž by se pod řeckým sluncem ohřálo, a to dříve než došlo v této zemi k nějaké zaznamenatelné systémové změně ke zvýšení vlastních příjmů Řecka. A tak stojí opět v řadě na neexistující peníze a paradoxně - drží banksterské loutky pod krkem. Nemají už co ztratit, tedy ti opravdoví Řekové.

3) Mluvit o vývoji v Itálii a dalších státech “vlaku do stanice šrotiště” nemá větší cenu, politika elit je všude identická, bezvýchodná a permanentně se zhoršující. Pro účel diskuse je snad vhodné podotknout, že se jedná o systémový strukturální problém, neřešitelný v rámci EMU a že záchrana jednoho vagónu nic neřeší. Jedna lokomotiva již jen dýmá, a ve druhé se vaří olej. Nezvládá už ani brzdit.

Jak ECB, tak Německo, ústy svých loutek donedávna tvrdily, že už vlaku nedají nic bez akceptace tvrdých podmínek spočívajících v aplikaci něčeho, co v Řecku i Španělsku již kapitálně selhalo. Deformy, privatizace všeho, utahování opasků, no prostě rozvoj, generace příjmů pro splácení dluhů “par excellence”. Po desítkách summitů EU, propojení géniů servisních elit a povzbudivých prohlášení Merkozyů, Junckerů a dalších, siláckých gestech pro blbé, jsme zase tam, odkud jsme slavnostně vyšli – v prdeli, a čeká se na milostiplnou další vlnu útoku soukromých imagemakerů na Evropu – "rating agency waltz". Aby celá ta show neztratila dynamiku. Jinak by proletariát mohl usnout.

Všechny vyvolené oči hledí s nadějí ke Karlsruhe a k německé portmonce. Němci prohráli poslední světovou, prohrají odpovědnou zradou i tu dnešní světovou finanční? Asi ano, konec konců, jsou po téměř 70 letech od 2. světové války stále jen protektorátem vítězů, čemuž odpovídá i zastoupení v “Ústavním” soudu v zemi, která nedisponuje ústavou, ale Grundgesetzem.

Hrátky místně příslušných servisních elit s německým národem stranou, podstatnější je skutečnost, že Německo je skoro bez peněz a jeho ekonomika se skřípením brzdí..

Kdyby Merkelová sloužila vlastnímu národu, to samé platí i o Bundestagu, řešila by nyní následující otázku: “Zachránit Německo nebo EU/EMU?” A problémem je to, že zatímco Německo a jeho ekonomiku ještě zachránit lze, EMU definitivně nezachrání nic, a o EU bez EMU lze silně pochybovat. Proč? Těch cca 5-7 bilionů EUR na střednědobou “záchranu” EMU prostě nikdo nemá. Celý svět na to nemá dost prostředků a s časem se ty biliony na záchranu bank nafukují stále vice. Německo nemá zdroje ani na krytí 10 % nákladů záchrany EMU.

Pokud německé servisní elity nastoupí bezvýchodnou cestu záchrany nezachranitelného a neobhajitelného, zradí vlastní národ jako ve Výmarské republice, prodají německou budoucnost svým banksterským pánům se stejnými důsledky jako v první polovině 20. století. JA v Karlsruhe pro ESM bude znamenat kapitulaci a vyhlášení války “vlastnímu” národu. Hrůzu hyperinflace a další světové války. NEIN, tak málo očekávané, bude mít za následek blokádu Německa podobnou té, vyhlášené Světovým židovským kongresem Německu v Amsterdamu v roce 1933. Píše se o všem možném, pohádkách z roku 2001, kydech máriů, ale tohle německé pro Evropu klíčové DILEMA se odehrává beze svědků, hlídacích mopslíků hegemonní kartelové demogracie.

Prase si vyber, ale hlavně plať, Helmute. Máme hladové banky, hladovějící na ulicích se nepočítají.

Pokud si někdo vážně myslí, že za této situace, opepřené možným blízkým kolapsem tří největších “francouzských” bank, jejichž kapitál přesahuje násobně francouzský HDP, kouzelník Super Mário vytáhne kouzelnou hůlku a naplní evropských roh hojnosti po okraj něčím, co vyřeší něco jiného než nejbližší výsledovku “too-big-to-fail” super bank, je na čase se probudit. Pod novodobou babylonskou věží se třese zem.

Ve Španělsku, Itálii I Řecku běží potichu (skrytě) run na banky – úspory míří do Německa, Švýcarska a Nizozemí i za cenu negativních úrokových měr na vládních obligacích. To znamená, že investor, “de-facto” platí za to, že je mu umožněno investovat do “bezpečných vládních obligací” výše uvedených států – negativní výnos popírá kapitalismus. V případě Schweizu likviduje CHF. V posledním týdnu července 2012 jen ze Španělska uteklo 75 miliard EUR. Co na tom, že? Akorát, že vlastní kapitál všech španělských bank dohromady činí …. 114 miliard EUR. Nevypadá tohle na něco, co úplně neodpovídá idylce činorodých a zdravě optimistických nečasů v bedně? Co myslíte, ví o tom Nejlepší protektorátní ministr financí všech dob? A který chemický vzorec na to bude politicky-korektně fungovat? Určitě alkohol.

Inteligenta se zdravým, samostatným mozkem mrazí. Co goldmani? Je evidentní, že i oni mají problém se vyprázdnit. Dogmata, indoktrinace, poučky, teorie, praxe – nic nefunguje. Ale oni ani nic funkčního nehledají, dohnali svět do END GAME a teď jsou ztuhlí strachem, jak to dopadne – ztrácejí kontrolu nad svým parazitním banksterským systémem. Pokud si někdo nevšiml, Francie potichu znárodnila svoji druhou největší hypotéční banku – jde v US stopách k okamžiku LEHMAN. Je to první, ale ne poslední instituce, co složí krovky.

Svět globálních financí vstoupil do další etapy mánie, když super Mário mesiášsky oznámil, že ECB začne skupovat neomezené objemy obligací ohrožených “zemí” k zajištění nízkých úrokových měr pro banky a jimi vlastněné státy. Elity mlaskají, ulice sténá. Elity jsou morálně i intelektuálně zdegradované do nepoznání – už nechápou, že nulové úrokové míry vraždí kapitálovou tvorbu i úspory ulice – grunt kapitalismu samého.

Ale klid, super Mário opět blafuje. Proč? Odpověď je opět v detailu :

Nelimitované odkupy mají háček v podobě podmínek nákupů – stát v problémech musí:

1) Požádat ECB o pomoc/záchranu z fondů EFSF

2) Vyhovět - doložit splnění požadavků ECB na výši a strukturu národního rozpočtu

3) Doložit zavedení zásadních (čti bolestivých) úsporných opatření národním státem

Nezdá se Vám to známým? Mělo by. To jsou podmínky aplikované s tragickými důsledky vůči Řecku v nedávné minulosti. Takže odkopněme eurospeak kartelu a konstatujme, že výše uvedené “podmínky pomoci” efektivně negují pojem i obsah Máriovy “neomezené pomoci – bezpodmínečného nákupu bezcenných dluhopisů”. Super Mário nerozhazuje peníze, jen blábolí, aby uklidnit klientelu – “trh”. Ve skutečnosti říká, peníze, které nemám, za Vaši fiskální a národní suverenitu, za to, že utáhnete opasek státu i ulici do pozvracení. Zlaté a lidumilné, ne? Ale je to něco nového? Tak se přece chová ECB již od roku 2010.

Jak již uvedeno na začátku, to, co chce Draghi a jeho kumpáni, je jedna věc, druhá věc je, že hrají betla s důvěrou – a to nejen trhů s centrálními bankéři a servisními kozly, ale i obecenstva na ulici, co v řadě zemí právě provádí run na banky. Pokud se splaší ulice celoevropsky– bude vymalováno.

Vůdcové PIIGS chtějí něco jiného, než Draghiho hrátky s ohněm. Jde jim o přežití. Španělsko, pátá největší ekonomika Evropy, je již v řeckém odpadkovém koši. Itálie do něj padá. Ve Francii Francois "Credit Agricole" Hollande musí trousit po Elysejském paláci bobky – jeho zaměstnavatel jde ke dnu ruku v ruce s Morgan Stanleym. Všichni říkají – chceme (německé) peníze, bez podmínek a v množství, které potřebujeme – konec diskuze, Super Mário.

Zase jedna nafouknutá, bezobsažná spása z nebes ECB, která nabízí v novém, nablýskaném balení starý recept na bídu a krach. Nelimitovaná mediální “pomoc” limitovaná realitou. Zdá se vám bezradnost a bezvýchodnost jednání goldmanů v ECB děsivá? Má ale i veselou, komediální stránku.

Takže pro úsměv na tváři si představte, že zoufalý, třeba premiér Španělska, požádá ECB ve stavu pominutí smyslů o pomoc z Draghiho fondů EFSF. Potřebuje 500 miliard EUR a ví, že ve EFSF fondu zbývá 65 miliard EUR. Aby se ten fond zase naplnil, musel by nejprve Rajoy někde sehnat peníze na svůj vklad. Přitom Španělsko a Itálie, v těžkých trablích, jsou povinny naplnit EFSF fond svými 30%. Takže, aby mohli Rajoy a Monti požádat o pomoc spjatou s “austerity measures” musí se nejprve zadlužit proto, aby mohly nacedit do EFSF fondů love. Super Máriův koncept “pomůžeme vám vašimi penězi, pokud si pomůžete zadlužením někde jinde sami” je revoluční i na blázinec.

A Řecko čeká na dalších 200 miliard EUR. No, nepobaví se člověk u zpráv o spásonosných aktivitách, geniálních nápadech a šíření obecného blaha a blahobytu, jimiž nás oblažují finanční nebesa?