Loading...
 

Klausova amnestie, vymazaná spravedlnost

2013 / 02
Strana 1 /

Diskutovat k číslu 01 můžete kliknutím zde. Chcete-li diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Image

Jak dál po Klausově amnestii

redakce

V poslední době velmi často kolem sebe slyšíme vlastenecké řeči. Občas jsou hodně hloupé, jako když starostové před televizí sundávají obraz Klause ze zdi. Slovo „odpovědnost“ od politika neuslyšíte, a pokud vůbec, tak vzhledem k někomu jinému. Nejedna politická strana redukovala svoji stranickou ideologii podle primitivního sloganu: „Méně státu je více svobody“. A někteří z našich spoluobčanů z této pančované demokracie už oslepli, a to doslova.


Kresba: Oldřich Krupička

linka_10px.jpg

Země, ve které žijeme, není žádný abstraktní stát. Není to nějaký ideologický neschopný hospodář a nemilosrdný výběrčí daní. Je to místo, kde žijeme a umíráme. Když se přijímala ústava Československa a pak i demokratické České republiky, její tvůrci předpokládali, že to bude domov rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku. Protože toto není nic samozřejmého ani automatického, pro jistotu napsali preambuli ústavy České republiky právě takto. Co to znamená dnes, po vyhlášení Klausovy amnestie?
  • Stát je mimo jiné kolektivním správcem veřejných statků a služeb, které užíváme jako jeho občané v každodenním životě.
  • Město ve kterém žijeme není abstraktní radnice a v ní zkorumpovaný úředník a výběrčí místních poplatků. Je to naše bezprostřední okolí ve kterém žijeme a pracujeme, kolektivní správce městských statků a služeb, které užíváme ve svém všedním i svátečním dnu. Mnohé z nich jsou tak samozřejmé, že si to ani neuvědomuje. Jejich hodnotu si uvědomíme, až když nám tyto statky chybí nebo jsou vytunelovány.
  • Bez osobní angažovanosti a každodenní starosti o svou obec, kraj a stát se stalo přesně to, co dnes kolem sebe vidíme denně. Rozpad toho, co byla společná věc, res publica. Nyní jsou společnou věcí jen veřejné dluhy a vytunelované hodnoty. A ty nám bohužel zůstanou: jako Řecku.





Co dělat a nedělat v roce 2013

Václav Umlauf

Klaus si na závěr své aktivní politické kariéry udělal ze spravedlnosti a ze státu nástroj pro svou vlastní potřebu, což ostatně dělal vždy a všude se vším, co mu přišlo pod ruku. Nečasův mentor Václav Klaus prohlásil svým amnestijním dekretem tunelování za beztrestné. A to je útok na samou podstatu toho, co je res publica, neboli společná věc. Klausova amnestie udělala ze soukromé zlodějny věc veřejnou tím, že privátní loupení republikovým zákonem amnestovala. A naopak, nechala republiku na pospas nepotrestatelnému soukromému loupení jeho privatizačních kámošů tím, že je veřejně amnestovala. Stát byl soukromně a mnoha případech i beztrestně vykraden (první znásilnění republiky) a pak byla tato soukromá zlodějna veřejného majetku státním zákonem amnestována (druhé znásilnění veřejné věci). Výsledem je bankrot politiky.

Výsledek Klausovy amnestijní neomalenosti a drzosti je jasný. Občanům přibyl další důvod k vypovězení dosavadní společenské smlouvy a smlouvy o vládě. Viz stať Budování státu I-IV (září 2010) a dvě práce zabývající se vypovězením společenské smlouvy. Následoval další článek pojednávající vypovězení smlouvy o moci (červen 2012). Jaké závěry vyplývají z nynější po-amnestijní době?

První závěr. Nečasova vláda schválila amnestii tím, že legislativní rada vlády nerozporovala amnestii z hlediska její právní platnosti a vláda nepodala ústavní stížnost proti. Ústavní stížnost přijde od senátorky Dernerové, známé svým aktivním postojem proti rozkradení nemocnic. Výsledek? Nečasova vláda skončila, protože se svým mlčením aktivně vzala zlodějny pod svá exekutivní křídla.

Druhý závěr. Pobouření občané správně cítí, že Klaus na závěr svého působení de facto zrušil společenskou smlouvu o vládě. Prostě a jednoduše lidem řekl s mocenskou váhou prezidentské amnestie, že se měli chovat stejně nestoudně jako on a jako jeho ekonomičtí a političtí poskokové. A že ti drobní občánci měli smůlu, pokud ukradli méně než miliardu nebo tak nějak. V tomto smutném případě totiž patří do skupiny naprostých nýmandů, na které nemá cenu plýtvat mocenskými prostředky nutnými k zastavení jejich trestního stíhání. Tím se stát se stal veřejnou věci soukromých lupičů, kteří si hrají na džentlmeny před námi placenou veřejno-právní TV.



Kresba: Oldřich Krupička

linka_10px.jpg



Kresba: Oldřich Krupička

linka_10px.jpg
Jak se vypovídá smlouva o vládě

Václav Umlauf

(03.06.2012) Článek o vypovězení společenské smlouvy vyvolal zejména na stránkách Outsider media živou a zmatenou diskuzi, jak jsem to prý vlastně myslel. Charakteristické na debatě byl fakt, že všichni chtěli vytahovat třísku z oka autora, ale nikdo neviděl břevno ve vlastním oku, to jest pasivitu občanů. Ale jsem rád, že mne všichni pochválili za to, jak jsem byl sebekritický za všechno zlo, které jsme; způsobili už jako disidenti za komunismu a zcela určitě dokonali jako političtí představitelé OF. Že občané totálně odvolili a odmítli naši stranu (Občanské hnutí) v roce 1992 výměnou za Klausovy kupónové sliby, o tom v debatě nepadlo ani slovo. Sigmund Freud a Paul Ricoeur by měli radost, jak hezky zde a nyní funguje mechanismus kolektivního vytěsnění historické paměti.

Ale pojďme k zásadní věci z minulého článku, to jest k rozdílu mezi společenskou smlouvou a smlouvou o vládě. Tady je potřeba jasně rozlišovat mezi oběma jevy, což v debatě nezaznělo, a bohužel to nebylo moc jasné ani v mém článku.

1. Vypovězení společenské smlouvy

Jasné příklady: československý a jiný východoevropský samet 1989, arabské revoluce 2010-11, z historie Francouzská a Americká revoluce. Ale pozor, je to také poslední, u nás nekomentovaný převrat v Bahrajnu, kdy vládnoucí dynastie nejprve postřílela vlastní občany za nezájmu světové veřejnosti. Tím vypověděla společenskou smlouvu a pak pod tlakem USA a Saudské Arábie provedla tzv. „sjednocení“ obou diktátorských režimů do společné federace. V naší milé TV ovládané americkými Fox News a CNN o tom moc nevíte, ale kolegové z nezávislých médií si toho dobře všimli. Tento typ vzpoury proti režimu či anulace ústavního uspořádání proti vůli občanů není problém charakterizovat: celonárodní revoluce někdy i ozbrojená, všichni na ulicích, žádost o totální transformaci režimu; odpovědí ohrožené moci po vypovězení společenské smlouvy je střelba, vraždění. Někdy je to i bez kulometů jako u nás, ale vždy je nastolen požadavek odchodu mocenské elity a jejich bezpodmínečný soud většinou končící trestem smrti nebo doživotím, jako pro Mubaraka v Egyptě.

Vypovězení společenské smlouvy formálně a právně probíhá zásadní změnou ústavy. Někdy může založit i totální změnu vlastnických vztahů, viz Říjnová revoluce v Rusku 1917 a další příklady. Ze všech příkladů je zřejmé, že po vypovězení společenské smlouvy následuje vytvoření nové smlouvy o moci, viz například současný problematický vývoj v arabských zemích. Doufejme, že nedopadnou stejně špatně jako u nás.