Bolívie je jednou z nejpozoruhodnějších zemí Latinské Ameriky. Geograficky se nachází prakticky v centru jihoamerického kontinentu. Země je rozdělena na dvě v mnoha aspektech antagonistické zóny – vysokohorské Altiplano, rozsáhlou náhorní planinu kde se průměrná nadmořská výška blíží čtyřem tisícům metrů nad mořem, a nížinnou pralesní tropickou oblast. Obě části země se liší nejen geograficky a klimaticky, ale v současné době také kulturně a etnicky. Vysoko položené oblasti jsou osídleny zejména příslušníky nativních skupin, Kečuy a Aymary, obyvatelé tropických nížin se často identifikují jako přímí potomci evropských příchozích.

Bolívie má za sebou minulost po několik staletí kolonizované a těžce exploatované země. Nicméně právě zde se v několika posledních letech odehrávají společenské procesy, které představují pozoruhodný a do značné míry nečekaný výsledek specifického historického vývoje oblasti. Procesy převracejí tradičně chápané hierarchické rozvrstvení bolivijské společnosti a ruší klasická schémata rozdělení moci podle etnického klíče.

Zároveň dochází k výrazným posunům v hospodářské a zahraničně-politické orientaci země. Bolívie se tak stává zemí, jejíž politické směřování bývá označováno jako „kontroverzní“ a která sama sebe s jistou nadsázkou považuje za součást „latinskoamerické osy zla“.

Pokud se chceme dopátrat příčin těchto společenských procesů a pochopit směřování současné Bolívie, musíme si alespoň ve stručnosti nastínit historické pozadí této země. Současné společenské procesy mají totiž hluboké historické kořeny, sahající až do dob kolonie.

Historický vývoj

V 16. století se stalo území současné Bolívie součástí španělského koloniálního impéria. Cílená dekulturace a ekonomická exploatace indigenního obyvatelstva, jež bylo chápáno v první řadě jako zdroj levné pracovní síly, vedla k jeho odsunutí na nejnižší úroveň společenské hierarchie. Postupně se upevnil společenský stereotyp spojující indiánský původ s nízkým společenským statutem. Elitu společnosti tvořili Španělé nebo kreolové (míšenci mestizos dosahovali na významné společenské posty pouze velmi zvolna.) Výhradně zde se soustředila ekonomická a politická moc, která byla od počátku koloniálního období distribuována podle etnického klíče. Právě tato emancipovaná „bílá elita“ později představovala hlavní hybnou sílu boje za nezávislost andských zemí.

Bílá mocenská elita sice využívala domorodé pracovní síly, nicméně společensky se od indigenní populace zcela distancovala. Během kolonie tak v zemi existovaly dvě skupiny, žijící vedle sebe, ale disponující zcela odlišným viděním světa, společenským uspořádáním a kulturními manifestacemi. Dokonce existoval dvojí právní řád, odlišný pro Španěly (a kreoly) a pro nativní skupiny (Roedl, 2007: 82). Některé aspekty tohoto společenského schizmatu můžeme pozorovat v andské společnosti dodnes, jak bude ukázáno dále.

Je třeba si uvědomit, že podnikem úzké skupiny tzv. „bílé elity“ byl i boj za nezávislost andských zemí. Přestože značnou část osvobozeneckých vojsk tvořili nativní a rozrůstající se skupina mesticů, vůdčí pozice náležely téměř výhradně příslušníkům této úzké privilegované oligarchické skupiny. Což poměrně dobře ilustruje fakt, že občanskými právy v této době v Bolívii prakticky disponovalo přibližně 5 % populace (Good, 2006:59). Indigenní obyvatelstvo spolu s míšenci, populačně tvořící více jak 80 %, se stále nacházelo v závislém a nesvéprávném postavení (Roedl, 2007:240). Jedinou vůdčí a státotvornou sílu v zemi představovala „bílá oligarchie“.

Vznik Bolívie jako nezávislého státu tak s sebou paradoxně nepřinesl zlepšení situace indigenní populace, právě naopak. S pádem španělské koloniální správy totiž zmizela jediná – byť často pouze formální – právní ochrana. Bílý encomendero, feudální pán, dříve alespoň formálně svázaný nařízeními koruny na ochranu domorodců, se proměnil na pozemkového vlastníka, „patrona“ se zcela neomezenými pravomocemi, vyžadujícího od domorodých bezzemků, usazených na jeho půdě, prakticky otrocké služby bez jakéhokoli nároku na odměnu. Trvalo dlouhá desetiletí, než bylo nativním komunitám alespoň formálně přiřčeno právo na vlastnictví půdy. (Good, 2006:48).

Transatlantický kolonialismus

Roli španělské koloniální metropole po ekonomické stránce pomalu ale jistě přebíraly nejprve anglické, poté americké koncerny, které do oblasti začaly investovat. Tyto zahraniční společnosti byly prostřednictvím svých představitelů často úzce propojeny s tradičními socioekonomickými elitami země. Tržní principy, které se v oblasti začaly uplatňovat, tak de facto vedly k potvrzení privilegovaného postavení bílé oligarchie drancováním přírodních a lidských (indigenních) zdrojů země. Indiánská populace prakticky pouze přešla z jednoho nevolnictví do druhého.

V první polovině 20. století se země pomalu začala industrializovat a urbanizovat, což vedlo k migraci části indigenní populace do měst a k jejich proletarizaci. V této době se začínají některé indigenní a mestické skupiny politizovat (Albó, 2002). V roce 1951 vyhlásil prezident Victor Paz Estenssoro všeobecné hlasovací právo. Do této doby bylo indigenní obyvatelstvo prakticky vyňato z možnosti participace na jakémkoli politickém rozhodování. Fakticky ale hlavní socioekonomickou a politickou sílu Bolívie nadále představovali členové „bílé oligarchie“, rekrutující se z několika tradičně dobře socioekonomicky etablovaných rodin. Vysoké politické funkce byly indigenním osobám z drtivé většiny naprosto nepřístupné (ibid).

Druhá polovina 20. století s sebou přinesla období nestability, střídání vlád, vojenských pučů a diktatur. Ilustrací totální politické nestability země může být období let 1978 – 1982, kdy se u moci vystřídalo 8 prezidentů (Roedl, 2007:272). Po obnovení civilní správy v roce 1982 nastalo období hyperinflace a zoufalého ekonomického propadu. Oblast byla deindustrializována. Bolívijská vláda se obrátila o pomoc na Světovou banku a IMF, tyto instituce však své půjčky podmínily zavedením neoliberální ekonomiky. Země byla dotlačena k privatizaci železnic, telekomunikací, letecké dopravy a zdrojů fosilních paliv. Politika IMF tak paradoxně vedla ke zvyšující se zadluženosti země, která byla nucena splácet svůj neustále vzrůstající dluh prostřednictvím vývozu levných přírodních surovin (Good, 2006: 175-210).

V osmdesátých letech se v oblasti plně prosadil politický vliv USA. Hlavní politickou záminkou Spojených států pro mocenské ovládnutí země byla řízená likvidace pěstitelství koky v rámci několika programů tzv. „war on drugs“ (války proti drogám), financované USA a řízené americkými vojenskými experty. Necitlivé zásahy armády v pěstitelských oblastech vedly k vyhroceným střetům pěstitelů „cocaleros“ se zástupci státní a vojenské moci (Cortés Hurtado, 1992).

Boj o přírodní bohatství

Další ožehavé téma 90. let a přelomu tisíciletí představovaly zdroje přírodních surovin, zejména fosilních paliv - zemního plynu a ropy. Bolívie se nacházela v paradoxní situaci – země z hlediska přírodních surovin pohádkově bohatá byla do roku 2005 exploatována nadnárodními společnostmi, které využívaly levnou domácí pracovní sílu, navíc se s využitím všudypřítomné korupce často dopouštěly rozsáhlých daňových úniků. Státní příjem byl přitom díky privatizaci státních podniků zcela závislý na přísunu daní, které ale představovaly pouhých 15 % HDP, což byl jeden z nejnižších podílů v celosvětovém měřítku. Soukromé podniky, zejména v zahraničních rukou, měly paradoxně nejnižší daňové taxy. Důlní průmysl ovládaný zahraničními investory platil státu necelá 3 % ze zisku (Good, 2006:271). Výsledek politického lobbismu, korupce a naprosté dominance privátních zájmů ve správě země, ovládané v první řadě příslušníky tradiční „bílé“ oligarchie. Opětovné znárodnění zdrojů přírodních surovin, zejména fosilních paliv, se stalo jedním z hlavních témat v předvolební kampani současného bolívijského prezidenta Eva Moralese (viz náš další článek o této mimořádné osobnosti).

Ten v roce 2005 zvítězil v prezidentských volbách a stal se historicky vůbec prvním indigenním prezidentem v Jižní Americe. Byl zvolen téměř 54% většinou při účasti více jak 80 % voličů. Jeho zvolení výrazně narušilo tradiční etnicky založené rozdělení moci v zemi. Přestože indigenní – kečujská a aymarská - populace představuje dosud více jak 60 % obyvatelstva Bolívie , vůbec poprvé v dlouhé historii země zaujal její zástupce čelní politickou pozici.

Vzpoura pěstitelů koky

Jeden z těchto faktů představoval dlouhodobý ekonomický a politický neokolonialismus USA a od poloviny 80. let jeho necitlivé zásahy proti pěstitelům koky pod záminkou likvidace produkce suroviny na výrobu kokainu. V rámci „války proti drogám“ bylo bolivijskou vládou v úzké spolupráci s USA vyhlášeno několik programů, částečně se lišících v některých detailech, jejich hlavním cílem bylo zlikvidovat produkci koky, která byla nelegálně vyvážena či přímo na bolívijském území zpracovávána na kokain. Faktickou realizaci těchto programů výrazně spolufinancovaly Spojené státy, které do oblasti zároveň vysílaly experty DEA (Drug Enforcement Administration) a specializované vojenské složky (Scott, Marshal, 1998). V rámci tzv. Plan dignidad (Plán důstojnosti) byl formulován projekt na úplnou likvidaci pěstitelství koky v regionu, kterou měly nahradit jiné alternativní plodiny, jako např. kávovník aj.(Gamarra, 2002)

Tím bylo ovšem zasaženo v andském kontextu vysoce citlivé téma. Pěstitelství koky v tradičních oblastech (provincie Yungas v departmentu La Paz či Cochabambské Chapare) dalo v posledních dvaceti letech obživu množství horalů, kteří byli z nejrůznějších důvodů donuceni opustit tradiční způsoby obživy. Produkce kokových lístků se pro tyto lidi stala jedním z mála možných způsobů zajištění existence. Násilná likvidace kokových polí bez možnosti alternativního nahrazení koky jinou podobně výnosnou plodinou představovala jejich faktické zruinování. Přestože část kokových lístků byla určena na vývoz či na produkci kokainu, samotní pěstitelé koky nebyli z naprosté většiny zataženi do samotného obchodu s drogou. Vzhledem k neexistenci jakékoli formy sociálního zabezpečení a praktické nefunkčnosti státu v hledání alternativních řešení pro ně představovala produkce koky jediný možný způsob zajištění obživy (Spedding, 2004).

Krom toho je zde ovšem další, významnější faktor. Značná část kokových lístků mířila na domácí trh pro tradiční konzumaci. Koka má v andském kontextu tisíciletou kulturní tradici užívání a kromě čistě praktického uplatnění se na ní váže množství symbolických a náboženských významů. Lístky koky jsou žvýkány pro své lehce stimulující účinky, sama rostlina je vysoce ceněna a v tradičním kontextu chápána jako posvátná, je označována jako Mama Coca (Matka Koka). Lístky jsou obětovány při významných sakrálních příležitostech i během osobních či rodinných obřadů (Allen, 1988). Boj proti likvidaci pěstitelství koky se tak na symbolické rovině v podstatě stal bojem za zachování indigenní andské identity a kultury.

Pozoruhodnou skutečností je i ten fakt, že před násilnou eliminací produkce koky v pěstitelských oblastech prakticky neexistoval výraznější pocit sounáležitosti, tím méně zastřešující organizace. Teprve pod tlakem, v rámci autodefenzívy pěstitelů, se konstituují odborová sdružení, která začínají s organizovanou rezistencí (García Linera, 2004). Zároveň se vytváří specifické povědomí kolektivní identity, vedle socioprofesního faktu pěstitelství se pomalu začíná stavět i na znovuobjeveném principu domnělé či skutečné nativity. Pěstitelské hnutí se tak zároveň stává hnutím indigenním, které začíná mít výrazné politické ambice. Právě zde začíná politická kariéra Eva Moralese a jak se zdá, bylo to právě resistentní hnutí pěstitelů koky, které odstartovalo současnou sociopolitickou a ekonomickou transformaci země.

Válka o vodu a o zemní plyn

Na konci 90. let se vyostřují spory o přírodní zdroje, zejména vodu a zemní plyn. V případě vody se hlavní spory rozhořely v oblasti Cochabamby, zdejší konflikt je znám jako tzv. Guerra del agua. Viz náš článek nazvaný Válka o vodu ). V roce 2000 Světová banka podmínila obnovu půjčky 25 milionů dolarů zprivatizováním bolívijských vodáren. Vlastníkem koncese na 40 let se stalo mezinárodní konsorcium Aguas de Tunari. Výsledkem bylo neúměrné zvýšení cen za vodu, která se pro nejpotřebnější stala téměř nedostupnou. To vyvolalo vlnu několikaměsíčních protestů, jež získaly v rámci antiglobalizačních hnutí podporu i na mezinárodní úrovni. Lokální kolektivní akce na úrovni města a departamentu tak byla schopná ubránit přístup k vodním zdrojům proti záměrům vlády a nadnárodní společnosti (Olivera, Lewis, 2004). Decentralizace a lokální hnutí odporu se nadále staly jedněmi z hlavních rysů společenských procesů, které vedly k vítězství Eva Moralese v prezidentských volbách.

Dalším významným předmětem sporů se staly zdroje fosilních paliv, konkrétně zemního plynu a ropy. Přes své nesmírné bohatství přírodních surovin představovala Bolívie na konci 20. století nejchudší zemi kontinentální Latinské Ameriky. V důsledku ekonomického neokolonialismu bylo veškeré dostupné nerostné bohatství odčerpáváno ze země prostřednictvím nadnárodních společností. Po vzoru Venezuely se od roku 2002 snaží levicová a indigenní politická hnutí prosadit znárodnění zdrojů zemního plynu a ropy. Spory o znárodnění ložisek zemního plynu spojené s rozsáhlými represáliemi v oblasti El Alta v roce 2003 vešly do novodobé bolívijské historie jako tzv. „Guerra del gas“ (válka o plyn).

Houževnatý odpor indigenních, odborových a sociálních hnutí proti privatizaci nalezišť zemního plynu v departmentu Tarija doprovázený organizovanými projevy občanské neposlušností a mohutnými pouličními protesty vedl v roce 2003 k odstoupení prezidenta Gonzala Sancheze de Lozada a k destabilizaci vlády. Všeobecný nesouhlas s vládní politikou týkající se zdrojů nerostných surovin připravil vhodnou půdu pro Moralese a jeho stranu MAS, která jako jedno z hlavních témat své kampaně prosazovala znárodnění nerostných surovin (Dangl, 2007). Časovanou sociální bombu představovala v neposlední řadě dlouhodobá diskriminace a neutěšená situace venkovského obyvatelstva, zejména v oblasti Altiplana. Z drtivé většiny se jednalo o indigenní kečujskou či aymarskou populaci.

V roce 2005 představovala průměrná mzda na venkově 164 Bs na měsíc (cca 24 USD). 71 % obyvatel muselo vystačit s méně než dvěma dolary na den. 70 % pracovních míst náleželo neformálnímu sektoru – jednalo se o nejvyšší procento v Latinské Americe (Good, 2006:268-270). Téměř nulová možnost vzestupné sociální mobility spojená jak s ekonomickými faktory života na Altiplanu, tak s mocenským rozdělením bolívijské společnosti podle etnického klíče a s diskriminací indigenního obyvatelstva způsobovala faktickou sociální exkluzi (což je paradoxní) většiny indigenních horalů. Zoufalé socioekonomické podmínky vedly k exodu lidí z venkova a s ním spojené vzrůstající urbanizaci indigenního obyvatelstva. Tak se zrodilo de facto aymarské město El Alto, původně předměstí La Pazu, dlouhodobě podinvestované a sociálně exkludované. Nicméně díky jeho strategickému položení (rozkládá se na okraji údolí, v němž leží La Paz, prakticky jej „obkličuje“, blokuje příjezdové cesty; navíc se zde nachází nejdůležitější mezinárodní letiště v zemi) získalo místní indigenní obyvatelstvo významný nástroj v politickém boji. Právě obyvatelé El Alta představovali početnou voličskou základnu Moralesovy strany MAS.

Bibliografické zdroje
ALBÓ, Xavier: Pueblos indios en la Política. La Paz: CIPCA, 2002., ISBN 99905-64-31-0
ALLEN, Catherine: The hold life has: coca and cultural identity in an Andean community. Washington: Smithsonian Institution Press, 1988 ISBN: 1560988193
BÁEZ, Luis, DE LA HOZ, Pedro: Evo, espuma de plata. Ediciones Plaza, 2008. ISBN: 978-959-7177-15-9
CORTEZ HURTADO, Roger: La guerra de la coca. Una sombra sobre los Andes. La Paz, 1992
DANGL, Benjamin: The Price of fire: resource wars and social movements in Bolivia. Edinburg: AK Press, 2007
DEL VALLE DE SILLES, María Eugenia. Historia de la rebelión de Tupac Catari. La Paz, Bolivia : Don Bosco, 1990. 664 s.
FERNÁNDEZ OSCO, Marcelo: La ley del ayllu. La Paz: Programa de investigación Estratégica en Bolivia, 2000
GAMARRA, Eduardo: Has Bolivia won the War? Florida International University, 2002
GARCÍA LINERA, Álvaro: Sociología de los movimientos sociales en Bolivia : estructuras de movilización, repertorios culturales y acción política. La Paz, Oxfam 2004
GOOD, Pete: Bolivia Between a Rock and a Hard Place. La Paz: Plural editores, 2006 ISBN: 99905-839-5-1
PINEDA, Francisco: El ambio comenzó en Bolivia. Editorial Almuzara, 2007. ISBN: 078-84- 96710- 45-0
SCOTT, Peter Dale, MARSHAL, Johnathan: Cocaine politics. Drugs, Armies and the CIA in Central America, Univeristy of California Press, 1998
SPEDDING, Alison: Kawsachun coca: economía campesina cocalera en los Yungas y el Chapare, La Paz, 2004
MAMANI RAMÍREZ, Pablo: Microgobiernos Barriales. ILDIS-UMSA, La Paz 2005
MEDINACELI MONRROY, Mauricio: Impuesto Directo a los Hidrocarburos. Origen, destino y usos. International Institute for Democracy and Electoral Assistance, 2007
OLIVERA, Oscar, LEWIS, Tom: Cochabamba! Water war in Bolivia. South End Press, Cambridge, 2004 ISBN: 0-89608-702-6
RECASENS, Andreu Viola. Metáforas que matan. Los efectos sociales dela "guerra contra las drogas" en el Chapare (Bolivia). In Conflicto y violencia en América. Barcelona : Publicaciones de la Universidad de Barcelona, 2002. s. 135-151. ISBN 84-475-2694-1.
RIBANDO, Clare: Bolivia: Political and Economic Developpments and Relations with the United States. CRS Report for Congress, Congressional Report Service, 2007
ROEDL, Bohumír: Dějiny Peru a Bolívie. Lidové Noviny 2007. ISBN 978-80-7106-839-6
SIERRA, Malu, SUBERCASEAUX, Elizabeth: Evo Morales, primer indígena que gobierna en America del sur. Editorial El País, Sanza Cruz de la Sierra, 2007 ISBN: 978-99905-71-82-0
WEISBROT, Mark, RAY, Rebecca, JOHNDTON, Jake: Bolivia: The Economy During the Morales Administration. Center for Economic and Policy Research, Washington 2009

Internetové zdroje:
www.alianzabolivariana.org
www.bbc.co.uk
www.biografiasyvidas.com
www.bolivia-usa.org
www.cbsnews.com
www.cne.org.bo
www.cocalerofilm.com
www.czechfp.cz
www.elmundo.es
www.evomorales.net
www.ftaa-alca.org
www.helpage.org
www.chinadaily.com.cn
www.ine.gov.bo
www.ircamericas.org
www.larepublica.com.uy
www.latribuna.hn
www.mamacoca.org
www.minedu.gov.bo
www.nytimes.com
www.planificacion.gov.bo
www.presidencia.gob.bo
www.presidentestv.com.ar
www.pulitzercenter.org
www.redbolivia.com
www.state.gov
www.telesurtv.net
www.terra.com.pr
www.umss.edu.bo
www.urbandictionary.com
www.wikipedia.org
www.worldbank.org
www.worldjewishcongress.org
www.youtube.com
www.ypfb.gov.bo