Vít Jedlička analyzuje ve svém článku „Chudák, co platí 75procentní daně“ na svém blogu dopady daňové zátěže na českého občana, jehož mzda se pohybuje kolem mediánu, tj. 20 051 korun aktuálně. Správně uvádí, že z dvacetitisícové mzdy musí zaměstnavatel poslat ještě 6 800 korun a zaměstnanec zaplatí státu 4 150 korun na sociálním a zdravotním pojištění. Dohromady to dělá celkem 10 950 korun.

Vzhledem k tomu, že většina lidí za prací dojíždí, vzal si na paškál ždímání občanů přes pohonné hmoty a uvádí dopady daní z pohonných hmot v částce 21 korun na každý litr, které si zaměstnanec pochopitelně nemůže dát do nákladů a odečíst si je jako odpočitatelnou položku, na rozdíl od podnikatele. Kdyby dojížděl po delší trase každý den, projezdil by, co by vydělal a mohl by spát pod mostem a hladovět. Dobrý příklad. A veřejná doprava? To už dávno není to, co bývalo. Chybí spoje. Zkuste flexibilně dojíždět každý den za prací z Vyššího Brodu do Českých Budějovic bez auta. Kolik času vám zůstane na péči o rodinu!

Kvůli nákladům na dojíždění se mnoha lidem nevyplatí vůbec práci vzít, obzvlášť, je-li mzda nižší než uvedený medián, což jsou zejména profese s menšími nároky na kvalifikaci. Byla jsem dokonce svědkem, jak z tohoto důvodu vzdala svou práci ve škole mladá středoškolská učitelka a šla dělat práci méně kvalifikovanou, ale v místě bydliště. Škola si místo perspektivní mladé pracovnice pozvala na pomoc skoro sedmdesátiletou důchodkyni. Nakonec na tom ekonomicky vydělala i ta škola.

1. Příklad sousedního Rakouska

V našem česko-rakouském pohraničí je běžné, že lidé dojíždějí za prací až 50 kilometrů denně. Vyplatí se jim to pouze, pokud pracují v Rakousku, protože část těchto nákladů jim rakouský stát jako „pendel-paušál“ vrátí. Většina tankuje v Česku, takže českému státu odvede přes 3 tisíce na DPH a spotřebních daních z benzínu, v Rakousku však platí daň z příjmu a pojištění. Vzhledem k tomu, že by tam taková hloupost jako daň ze superhrubé mzdy neprošla, platí daň z příjmu z toho, co vydělá, a pokud je to pod 1000 eur, pak neplatí daň žádnou, pouze pojištění.

Složená daňová kvóta je v Rakousku vyšší než v Česku, daňový systém je progresívní. Stát poskytuje občanům služby a infrastrukturu, kterou jim vzhledem ke stavu výstavby dálnice z Prahy na jih můžeme jenom závidět. Ne že by to byl stát ideální, o tom by se dalo psát dlouho. Přijde na to, co rakouští voliči politikům ještě dovolí.

Ideálem je však pochopitelně stát, který plní své funkce a přitom je efektivní a štíhlý. Jak štíhlý, o tom by měli rozhodovat demokraticky voliči s ohledem na to, jaké služby od státu očekávají. Ideální ovšem je hlavně stát, ve kterém není možné, aby ho politici nechali rozkrást s tím, že dostanou na oplátku podíl z kořisti.

2. Demagogie některých ekonomických liberálů

Ti rádi zaměňují pojmy s dojmy a přitom říkají, že hájí svobodu. Liberálové a finanční analytici rádi označují dnešní stát nikoliv za kapitalistický, nýbrž pořád ještě za tzv. "socialistický". Bohužel tím vědomě klamou lidi.

Aby nebylo tak snadné manipulovat s čísly a zneužívat je v mocenském boji, bylo by nejlepší z daňových příjmů státu vyloučit sociální a zdravotní pojištění. Tyto příjmy jdou do zdravotních pojišťoven a na financování důchodů dnešním penzistům, kteří si nešetřili do soukromých penzijních fondů, nýbrž do průběžného systému. Nejsou to tedy příjemci sociálních dávek, jak se snaží veřejnosti vnucovat někteří politici a jejich spřátelená a servilní média. Dostávají ze systému to, na co mají ekonomický, sociální nebo morální nárok. Cílem neoliberálních médií je tedy rozeštvat jednotlivé sociální skupiny proti sobě.

Naštěstí se prozatím podařilo udržet průběžný penzijní systém. Stačí se podívat, do jakých černých děr mizí v současné krizi peníze nešťastníků, kteří se spoléhali na zhodnocení na finančních trzích. „Spoříš-li do banky, pak nikdy nezapomeň, že tvoje peníze nejsou už tvoje a jako investor o ně můžeš přijít!“ Tak často varujeme na našich stránkách. Nelze spoléhat zcela na stát, ale ovšem ještě méně na tzv. „finanční trhy“.

3. Bankovní socialismus, o němž se pilně mlčí

Na světě nyní vládne zvláštní druh globálního socialismu, který bere lidem úspory, aby zachraňoval krachující soukromé banky. Liberální ekonomové o tomto socialismu mlčí, protože z něj žijí a parazitují na okrádání občanů. Banky mají normálně obsluhovat národohospodářská odvětví, které produkuje skutečné hodnoty a zajišťuje lidem živobytí. Ve skutečnosti dnes dělá pravý opak. Ekonomické důsledky tohoto systému ukazuje starší článek Kalouskův závod ke dnu.

Místo klasického investorství se banky prospekulovaly na finančním kasinu do biliónových ztrát přesahující dnes desetinásobek toho, co je schopna vyprodukovat celá planeta. Proo musí skrytě okrádat každého z nás. A proto nyní funguje skrytý globální bankovní socialismus jako za časů Václava Klause. Banky se chovají jako obrovská pumpa a chtějí odsát majetek nejenom vytvořený prací současné populace, nýbrž i hodnoty vytvořené generacemi minulými. A navíc ještě banksteři vysávají i příští generace. Dovolíme jim to? To je vláda bankokracie a nástup hnědých košil, použijeme-li tento nový termín profesora Varoufakise.

4. České daňové zatížení a příklad Hongkongu

Vraťme se k nářkům nad příliš rozmáchlým českým sociálním státem. Daňové zatížení občanů je skutečně nepřiměřeně velké a nespravedlivé. Především však vzhledem k neúměrně nízkému zdanění kapitálu a zisků korporací a velmi nízkému zdanění majetku. Je sociálně neúnosné, protože postihuje právě ty, kteří sotva přežívají ze dne na den.

Pokud už mluvíme o Hongkongu, je potřeba zmínit, že něco jako DPH tam neexistuje. Mají minimální daně, ale také minimální důchod. A kdo vydělává do 5000 hongkongských dolarů měsíčně, neplatí žádné sociální pojištění. Nad tuto hranici se odvádí 5% pojistné, maximálně však 1000 HKD ročně a zaměstnavatel přispívá stejnou částkou. Daň z příjmu s pohybuje od 0 do 19%. A z čeho vyplývá nám za vzor dávaná prosperita? Hrubý domácí produkt je tvořen z 90% finančním průmyslem, obchodními a dopravními službami a službami v cestovním ruchu.

Na začátku jsme uvedli, že je třeba vyloučit sociální a zdravotní položky v České republice z daňových příjmů, protože ve skutečnosti jde o pojištění. Pak činí daňové příjmy 561,5 miliardy za rok 2012, což je 14,6 % HDP. Ale pozor! V Hongkongu s 19 % podílem státu na HDP systém průběžného financování důchodů neexistuje. Pro případ nemoci, stáří a nepředvídatelné události se musí každý spoléhat sám na sebe. U nás naopak máme rozvinutý a celkem funkční sociální a důchodový systém.

Privátní zajištění na stáří a nemoci může fungovat jenom tehdy, nebudou-li peníze neustále znehodnocovány. Například inflací, zápornými úrokovými sazbami, dobrodružnou politikou tištění peněz ve formě kvantitativního uvolňování a machinacemi a podvody s úrokovými sazbami. Ale i jinými faktory, které velké části populace neumožňují vůbec si nějaké rezervy během života vytvořit.

Proč tomu tak je, se budeme zabývat dále v povídání o daních, které platíte a nevíte o tom. O daních, které musí v chybně nastaveném systému platit pilní a pracovití těm, kteří nemusí hnout prstem. Varujeme naše čtenáře předem: tou druhou skupinou ovšem nejsou myšleni Romové, důchodci, postižení, děti, a nezaměstnaní.

Vědomě placené daně a skryté výpalné (II. část)