Dva ekonomové a politologové, Martin Gilens (Princeton University) a Benjamin I. Page (Northwestern University) publikovali zajímavou studii, která v definitivní podobě vyjde v podzimním čísle časopisu Perspectives on Politics. Studie pod názvem Testing Theories of American Politics: Elites, Interest Groups, and Average Citizens vědecky konstatuje to, co už stejně všichni dávno víme. Že totiž vlády (a tím více EU a další vyšší celky) v první radě slouží korporacím a jednomu procentu. A pouze v menší nebo dokonce v zanedbatelné míře slouží občanům, kteří je volí. Skutečným aktérem v politice jsou zájmové skupiny velkých korporací a luxusní skupina horních 10 % populace.

Přání "průměrného voliče" zůstává nerespektováno, čímž za vlády neoliberalismu padl další ze zakládajících mýtů demokracie. Ale nejsou respektovány ani zájmy masových organizací, jako jsou odborové svazy. K prvnímu pádu kapitalistického mýtu viz článek Piketty aneb Zhroucení zakládajícího mýtu kapitalismu . Teze knihy Le capital au XXIe siècle zněla následovně. Forma kapitalismu 21. století způsobila, že je lépe žít z cizího, než z vlastní práce. Tím padl tzv. meritokratický mýtus kapitalismu, který tvoří jeho základ už od konce 18. století.

Nová studie postupovala jednoduchým způsobem. Autoři vzali 1.779 průzkumů veřejného mínění v USA v letech 1981-2002, které zároveň poznamenaly výši průměrného ročního příjmu respondentů. Pak na stejnou věc zjistili názory "mocných 25" (Power 25) v seznamu společností v časopise Fortune, které vydávají nejvíce peněz na organizovaný lobbing. Aktéři byli rozděleni do tří skupin: průměrní voliči, horních 10 % a korporace. Kdo z nich nejlépe prosadil své zájmy v neoliberální demokracii?

Výsledek měření ukazují tyto grafy. Nejhůře dopadla skupina zvaná "průměrný volič". Jak vidíte, normální člověk, i ten ze střední třídy, ovlivňoval politická rozhodnutí v průměru pořád stejně, tj. z necelých 30 %.



Mnohem zajímavější situace nastala, když se do hry zájmů zapojilo jedno procento. Pokud 4 z 5 bohatých lidí tento plán podporovali, tak jejich úspěšnost stoupla na 45 %. A vzhledem k tomu, že těchto zbohatlíků je jen pár, že žijí výlučně mezi sebou a že mají téměř stejné zájmy, pak jejich nedemokratický vliv zdaleka přesahuje zbytek společnosti. Graf jejich politické úspěšnosti máte zde.



A ještě zajímavější situace nastane, pokud se do hry zapojí zájmy korporací. Pak vidíte, že míra úspěšnosti, s níž v tzv. "demokracii" prosazují své zájmy, je stejně efektivní jako peníze vynaložené na permanentní korumpování politických a vládních elit.



Výsledek je jasný. Pokud politické rozhodnutí podporuje jen 20 % bohatých z horních deseti procent, mají šanci na prosazení 18 %. Pokud jich ale je 80 % (tj. 4 z 5), pak se jejich šance zvýší na 45 %. A stejně tak vzroste jejich šance, pokud se spojí se zájmy korporací. Pak je nárůst úspěšnosti téměř skokový, což ukazuje poslední graf.

Závěr? Je dobré mít vědecky potvrzeno, že nežijeme ve skutečné demokracii. Ale rozumní a přemýšliví lidé to vědí už dávno. A ještě lépe by bylo, kdyby z toho voliči a demokratičtí aktivisté učinili nějaký opravdu smysluplný závěr s politickou účinností. Viz vzrůstající nespokojenost s neoliberálním politickým modelem tzv. "zastupitelské" demokracie všude na světě. Studie ukázala, koho dnešní vlády skutečně zastupují a čí vůli vyjadřují.