Jsme svědky neuvěřitelné ztráty paměti. Historie je představována ve fragmentech bez souvislostí. Komu se neotevřely oči za války proti Jugoslávii, operaci pod falešnou vlajkou 9. 11. 2001, či přepadení Iráku a Afghánistánu, má dost možná poslední šanci probudit se. Pěstování nenávisti našimi sdělovacími prostředky v souladu s politikou našich spojenců největších, Spojených států amerických, je nejen skandálním útokem proti míru, ale i proti zdravému rozumu. Pěstování nenávisti nemá žádný racionální podklad, válku proti islámu nelze vyhrát, neboť islám je idea, myšlenka. Stejně tak válku proti Rusku nelze vyhrát, aniž bychom shořeli v atomovém pekle.

Kořeny násilí

Kořenem této nenávisti je pocit nadřazenosti, pocit, že my patříme k jakési vyvolené bílé rase plné demokracie, lidských práv a vůbec všeho ušlechtilého, co je třeba i násilím nutné vnutit jiným. Je to pohrdání lidstvím, podobné tomu, které je prezentováno v nedávno uvedeném americkém filmu American sniper. Hlavní hrdina tohoto v USA, veleúspěšného filmu natočeného podle skutečných událostí, nemá výčitky ze zabíjení, protože lidi, které zabíjí, považuje za barbary. Nelituje zabíjení, lituje jen toho, že jich zabil tak málo. Americký rekordman v počtu zabitých Iráčanů je hnán touhou zabíjet a zabíjet daleko nad rámec svých vojenských povinností i s nasazením vlastního života.

To samozřejmě v době dronů není tak samozřejmé, jak tomu vždy bývalo. Dnes se učí vraždit živé lidi jako figurky v nějaké počítačové hře. Vraždy po celém světě jsou řízeny pomocí joysticku v pohodlí slunné Kalifornie. Jak je taková glorifikace násilí možná?

Jednou z příčin jsou názory amerických konzervativců, kteří považují svou zemi za jakýsi Bohem seslaný Nový Jeruzalém, očekávají poslední bitvu amerických vojsk u Armagedonu a v tomto duchu také vymývají svým dětem mozky. Více k tomuto tématu je možné shlédnout ve filmu Jesus camp (čas 53:32), nebo s titulky ZDE. Kořenem pěstování nenávisti je pýcha a pocit vlastní nadřazenosti nad „těmi druhými“.

Ano, jsou to právě „oni“, které je třeba ztrestat, uvalit na ně sankce, protože se nechovají podle našich představ a podle pokynů otrokářů. Jenže těmi otroky jsme my sami. A protože jsme porobeni, vyžadujeme porobení i „těch druhých“. Ztratili jsme paměť a už nevíme, že podobný přístup nikdy nevedl ke štěstí. Tak bylo sankcionováno Británií a Francií po 1. světové válce Německo, stejně tak bylo sankcionováno Spojenými státy Japonsko a výsledkem byl zatím nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva.

Vládu zlodějů nahradila vláda vrahů

Naše pýcha nás tak oslepuje, že jsme šokováni, když obyvatelé Krymu a jihovýchodní Ukrajiny nesouhlasí se státním převratem v Kyjevě, který jsme podporovali. Divíme se, že tamní Rusové chtějí mluvit svým rodným jazykem i na úřadech. Zapomněli jsme, jak se naši předkové stavěli k „poněmčování“. Česko podporovalo společně s USA a EU státní převrat, jehož výsledkem je rozpad Ukrajiny. Kdo to nevidí, je buď slepec, nebo blbec. Státní hranice nejsou totiž jaksi Bohem dané, naopak jsou lidským výmyslem sloužícím k mírovému soužití. Existují pro lidskou nedokonalost, a pro lidskou nedokonalost jsou také měněny. Odhozením principů demokracie událostmi na Majdanu došlo k teroru a válce na Ukrajině. Navzdory politickým dohodám garantovaným ministry zahraničí EU zvítězilo násilné svržení demokratického, byť zkorumpovaného režimu a nastolení loutkové diktatury. Vládu zlodějů nahradila na Ukrajině vláda vrahů.

Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily

Je možné znovusjednocení Ukrajiny? Ano, je to možné, leč za současné konstelace nepravděpodobné. Jak řekl Masaryk: "Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Ideál demokratické Ukrajiny vzal za své na Majdanu, zejména mezi 22. a 23. únorem 2014. Politické dohody byly nahrazeny násilím, které bylo za podpory EU a USA následně stupňováno až k občanské válce. Té se vyhnuli jen obyvatelé Krymu, a to i díky přítomnému dvacetitisícovému kontingentu ruské armády. Ukrajina samotná vždy trpěla násilím a rozpolceností mezi Polskem a Ruskem a zájmy dalších velmocí. Ideou ukrajinského státu tak mohla být demokracie, společenská smlouva o řešení národnostních, rasových a ideových rozporů politickou, mírovou cestou. Místo toho zvítězila síla vůle, moc násilí – a Ukrajina se rozpadla. Síly Majdanu a jejich protektoři z EU a USA tuto „mírovou“ smlouvu roztrhali a zahodili.

Smlouva nová je v nedohlednu, zasetá nedůvěra se bude jen velmi těžko překonávat a za současné situace, kdy jsou odpůrci Kyjevského režimu stříleni jako spisovatel Oles Buzina nebo upalováni jako v Oděse, viz náš článek Po masakru v Oděse již není cesty zpět se jeví cesta ke smíření velmi dlouhá. Přitom řešení je v rukou těch, kteří celou záležitost vyvolali. Stačí, když přestane mezinárodní podpora současnému Kyjevskému režimu, a naopak jeho hlavní protagonisté stanou před mezinárodním soudem.

Jestliže jsou souzeni lidé za vraždy jednotlivců, o to více by měli být souzení lidé, kteří poslali armádu proti vlastnímu lidu a „kárnou operací“ zavraždili několik tisíc nevinných dětí, žen a starců. To se ovšem samozřejmě nestane, dokud budeme toto násilí podporovat a stejně s naším hrdinou Velké listopadové revoluce Václavem Bartuškou chválit masakr v Oděse a vůbec násilné řešení. Připomeňme jeho větu, viz naše krátké zprávy.

V. Bartuška wrote:
Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.

Bartuška se jistě nestydí, ale my bychom se za tyto lidi stydět měli, protože nás reprezentují v zahraničí, dokonce za naše daně. Jeho větu si budou jistě opakovat další generace, protože už nyní je virtuálně vytesána do černé knihy svědomí našeho národa. Podobně jako meziválečná chvála fašismu a „vítězství vůle“ z úst Karla Kramáře či F. X. Šaldy. Po pravdě řečeno, za Bartuškou všichni zaostávají, jeho výrokům se vyrovná jen schvalování vypálení Lidic. Tragikomické je, že místo aby stanul před soudem za schvalování terorismu a podněcování k násilí, dostal od našeho ministra zahraničí Zaorálka důtku! A příště bude bez večerníčku!

Každý svým veřejným rozhodnutím dělá společnost ke svému obrazu

Dalším naším výtečníkem je vlivný lobbista Tomáš Klvaňa. Zatím si jej najali Američané za neúspěšný lobbing na US-radar, bůh ví, za koho, nebo za co se bude profesionálně angažovat příště. Svůj vliv si nevydobyl ani tak svou výřečností či charismatem, jako svou nestydatostí. Podle něj nás Rudá armáda v roce 1945 neosvobodila, nýbrž dobyla!Rozhovor zde. No, samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Pro tisíce a miliony Čechů šlo o osvobození. Pro K. H. Franka, Karla Čurdu, Emanuela Moravce a Tomáše Klvaňu šlo o dobytí. Inu, každý si z živých i mrtvých volíme společnost, ve které je nám dobře.