Miloš Pick. Stát blahobytu, nebo kapitalismus? My a svět v éře neoliberalismu 1989–2011. Druhé doplněné vydání. Všeň: Grimmus, 2011, 216 stran. ISBN 978-80-87461-05-1.

Celý text recenze v PDF-formátu si můžete stáhnout zde . Soubor článků Zapomenutí autoři ekonomické reformy najdete v PDF formátu zde .


Málokterý ekonom může za svého života vydat soubor článků za 30 let, aniž by musel provést větší či menší autocenzuru. O českých ekonomech mediálně zvučných jmen to platí dvojnásob. Jejich jména veřejnost slyší často, jméno autora knihy „Stát blahobytu, nebo kapitalismus? “ téměř nikdy. A to se pan ekonom Miloš Pick letos dožil obdivuhodných osmdesáti pěti let. A právě on může vydat počet ze svého celoživotního přemýšlení v jedné knize a bez autocenzury, protože vždy uvažoval po svém. Jeho známější souputníci opakovali poučky, které byly a jsou na seznamu ideologické či mocenské poptávky ducha doby, proto publikují jen to, co lze politicky či mediálně prodat zde a nyní. Konjunkturální myšlení není z podstaty věci schopné zasadit ekonomii do širších souvislostí, které dávají každé dílčí vědě o člověku její humanitní poslání a náplň. Kdo si je trvale vědom poslání ekonomiky s lidskou tváří, ten může na vrcholu zralosti vydat životní krédo vydáním klíčových článků. A navíc se nemusí bát soudu dalších generací. Psané dílo a životní praxe autora potvrzuje, že existuje zásadní rozdíl mezi ekonomem-dogmatikem a národohospodářem.


Dogmatik či konjunkturalista se raději mýlí s vládnoucí ekonomickou ideologií, než aby hájil pravdu proti ní. Skutečný hospodář (řecky: oikónomos) přemýšlí o podstatě vztahu mezi ekonomií a trvalým blahobytem obyvatel; o dopadech spotřeby a odpovědnosti výroby harmonizované s planetární situací lidstva; o vazbě ekonomiky na liberální a demokratickou politiku, jež bere vážně odpovědnost za obecní dobro v národním, evropském i globálním měřítku. Podívejme se na jednotlivé statě knihy trojím pohledem:
1) co věcně vypovídají o ekonomice;
2) v jakém smyslu aspirují na to, co se v nejlepším smyslu slova nazývá „politická ekonomie“;
3) jak pohled skutečného národohospodáře svazuje nároky národní se zápasem o smysl současné dějinné epochy.

Trojí perspektiva ukazuje, že soubor článků ze tří desetiletí lze interpretovat v horizontu celostního smyslu, jehož hodnotu je schopen najít a ocenit každý soudný čtenář Pickovy knihy.

1. Ekonomická rozvaha

Ekonom-dogmatik žongluje se statistikami vybranými ad hoc, aby vyšel vstříc mocenské nebo ideologické objednávce. Národohospodář si vědomě vybere několik klíčových údajů zjevujících stav hospodářství v jeho dlouhodobém vývoji. Vybrané indikátory, které kniha interpretuje, lze rozdělit do dvou skupin pojednávajících domácí a globální ekonomiku. Nejdůležitější část tvoří statistiky Česka z let 1989-2007. Dekáda transformace ekonomiky je hodnocena na souboru ukazatelů, z nichž autor považuje za nejdůležitější zejména tyto údaje:

• vývoj HDP v EU a ČR: 1989 jako 100 % pro EU / 1998 vzrůst na 120%; 1989 jako 100% pro ČR/ 1998 pokles na 95%;

• vývoj produktivity práce a reálné mzdy: 1989 jako 100 % pro EU / 1998 je to 104 %; 1989 jako 100 % pro ČR / 1998 je to 104%;

• celkové reálné čisté příjmy na člena domácnosti v ČR ve srovnání 1989/1998: zaměstnanci s dětmi (100/86%); důchodci (100/94%); zemědělci (100/72%).

Národohospodář tvrdí, že ekonomika je pro občana, dogmatik obhajuje prvenství ekonomiky nad občanem. Skutečný stav ekonomické transformace ukazuje v celé nahotě první skupina indikátorů z let 1989-98 cílených na růst skutečného blahobytu národa. Výsledek? Reálný propad HDP, jenž se nevzpamatoval ani po deseti letech z šokové terapie naordinované Klausem a jeho ekonomickým týmem. Evropa mezitím zvýšila svůj hospodářský potenciál o jednu pětinu. Minimální tempo růstu produktivity práce a mezd sice odpovídalo průměrnému růstu v EU, ale tu jsme přece měli dohánět!

Národohospodářské fiasko transformace nejvýmluvněji ukazuje pokles reálných příjmů. Průměrný pan Novák (otec rodiny, důchodce a zemědělec) neměl roku 1998 v peněžence ani tolik jako v roce 1989, kdy začínala transformace ekonomiky:
Rodiny zaměstnanců s dětmi (polovina obyvatel) měly v prvém pololetí 1998 průměrný čistý příjem reálně o 13 %, rodiny důchodců (šestina obyvatel) o 7 % a rodiny zemědělců (5 % obyvatel) o 28 % nižší než v roce 1989. ... Přímé ohrožení rodin způsobilo, že porodnost se v roce 1997 snížila na neuvěřitelných 1,17 (v roce 1990 to bylo 1,89), což je nejnižší údaj v českých zemích od roku 1785, kdy se poprvé začala sledovat (s. 78).

Ekonom zaměřený na skutečný blahobyt národa a nikoliv na kumulaci kapitálu pro horní dvě procenta populace se musí ptát po příčinách selhání Klausovy reformy. A to také autor dělá, viz druhou kapitolu recenze. Zatím se spokojme s jeho varovným konstatováním z roku 1996:
„Růst vytvořeného HDP nejen nemíří k dohánění vyspělého světa, ale dosud ani nevykročil z «údolí smrti» (jak to nazval Václav Klaus) a výstup z něj dokonce začíná být ohrožen.“(s. 46)
Tolik k ekonomické dekádě let 1989-98 z hlediska národohospodáře-statistika.


Všimněme si další skupiny statistik české ekonomiky uvedených na konci knihy v přílohách (s. 206-209). Skupina souhrnných údajů z let 1989-2006 vynáší nemilosrdný soud nad celkovou filosofií české cesty za ekonomickým zázrakem.

• Hrubý domácí produkt na obyvatele v České republice v poměru k EU-15 v paritě kupní síly jako 100 % (1989/72%; 2006/73%).

• HDP na pracovníka a na odpracovanou hodinu v paritě kupní síly měny k EU-15 jako 100% (1997/52,7%; 2006/53,3%).

• Index cenové úrovně konečné spotřeby domácností k EU-15 (1996/41,4%; 2007/59,8%).

Z hlediska reálné kupní síly a hodinového výkonu vyjádřené k poměru k vyspělé části EU jsme se za dvacet let nehnuli z místa a jsme na tom zhruba stejně jako v roce 1989. Pozitivní vzrůst výdajů domácností byl částečně financovaný na dluh, protože nekopíroval růst produktivity práce:
Veřejný hrubý dluh celého Československa v roce 1989 činil asi 11 % v poměru k HDP, v roce 1998 je včetně skrytých dluhů odhadován jen za Českou republiku asi na 27 % v poměru k HDP. (s. 74)
Nabízí se zvědavá otázka: K čemu byla celá transformace? Za dvacet let jsme nebyli schopni zvýšit skutečnou výkonnost ekonomiky a tím i reálné příjmy dané porovnáním s průměrem patnáctky nejvyspělejších zemí EU. A druhá zvědavá otázka: Proč oficiální ekonomové-dogmatici nekomentují stejná čísla jako profesor Pick?

Druhá skupina statistik se zaměřuje na globální ekonomiku (EU, Čína, USA) a sleduje několik směrů. Za velmi důležitou považuji statistiku úspěšnosti reformujících se ekonomik východní Evropy a Číny (s. 84). Mnohé východoevropské země včetně Česka se řídily tzv. „Washingtonským konsenzem“, což byl soubor reformních doporučení navržený Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a Ministerstvem financí USA. Rady vycházely z doporučení pro země Latinské Ameriky a později byly aplikovány na postsocialistické ekonomiky:
Jeho podstatou byl známý zjednodušený «bermudský» trojúhelník: maximální liberalizace, nejrychlejší privatizace, přísná rozpočtová a peněžní politika. (s. 84)
Po dekádě reforem se ukazuje zajímavá věc. Pilní žáčkové Washingtonu jako Slovensko, Česko, Maďarsko zaznamenali v roce 1998 „pouze“ stagnaci růstu HDP proti roku 1989. Nepomohli si v ničem. Ale slabší východoevropské země jako Rumunsko, Bulharsko, Ukrajinu a zejména Rusko dostala neoliberální léčba šokem do nejhoršího ekonomického propadu v historii. Po neoliberální reformě v Rusku spadl HDP v roce 1998 dokonce jen na 52 % ve srovnání s rokem 1989:
Ani když Hitlerovy armády okupovaly Sovětský svaz až k branám Moskvy, Leningradu, Stalingradu a Kavkazu, neklesl výkon sovětské ekonomiky pod 70 procent předválečné úrovně. Je příznačné, že Putinovi stačilo obnovit elementární funkce státu a ochranu trhu před vyspělejší zahraniční konkurencí, včetně ochrany celní, aby Rusko «vstalo z mrtvých».(s. 108)


Naopak Polsko, Slovinsko a zejména Čína odmítly plnit americké domácí úkoly, což v případě asijského tygra přineslo známý hospodářský zázrak, který ve světě nemá obdobu. Její HDP byl v roce 1998 na úrovni 212,9 % proti roku 1989. Česko spadlo ve stejném transformačním období na 95 % v porovnání se vstupem do privatizace. Další klíčová tabulka reformujících se ekonomik (s. 92) ukazuje srovnání s daným ročním HDP v USA. Statistika je dána úrovní HDP na obyvatele v procentech, přičemž pro daný rok je USA bráno jako 100 %. Výkony Česka vzhledem k USA opravdu stojí za zaznamenání: 1989 (48 %); 1990 (47 %); 1998 (43 %); 1999 (42 %). Propad výkonnosti ekonomiky tedy přímo souvisí s přijetím nebo odmítnutím neoliberální ekonomické reformy, a to pro celek sledovaných států.

Druhá skupina statistik sleduje růst produktivity práce v podnikatelském sektoru v EU a v USA (s. 100). Vzhledem k ročnímu růstu produktivity v procentech se ukazuje, že USA byly neschopny s EU-15 držet krok ani v období 1960/73 (5,4/2,6) a následoval jejich propad i v následujících dekádách 1973-79 (2,5/0,3) a také 1979-97 (2,2/0,9). Je zajímavé, že od poloviny 90. let se zrychlil růst produktivity v USA na 1,9 %, zatímco v EU se zpomalil na 1 %. Zavládl opačný trend než po desetiletí (s. 133). Výpadek se kryje s etapou odbourávání sociálního státu v EU a zaváděním neoliberálního modelu ekonomiky. Vzhledem k USA je dobré vědět, že růst produktivity byl spojen s drastickou devalvací dolaru a zvýšenou mírou vnitřního zadlužení země. Evropská unie na propad produktivity reaguje zavedením tzv. Lisabonské strategie (2000) zaměřené především na růst znalostní společnosti po další dekádu.

Národohospodáři jde o primární růst ekonomiky, která produkuje bohatství schopné celonárodního přerozdělování. Tabulka jasně ukazuje, že solidární evropský model byl po desetiletí schopen mnohem vyšší produktivity práce než zámořský partner. A na špici EU-produktivity stojí Irsko a skandinávské země, jejichž ekonomika vykazuje nejvyšší míru společenského přerozdělování a zdanění:
Hodinová produktivita práce rostla v Irsku o 5,4 %, ve Finsku o 2,7 % a v Dánsku, Švédsku a USA o 1,7 %. V Irsku a Finsku se nejvíce zrychlil i růst totální produktivity. V Irsku v první polovině devadesátých let činil 2,3 % a v letech 1995–2001 se zvýšil na 2,8 %, ve Finsku z 1,3 % na 2,1 %. (s. 125
) Připomeňme, že po bankovní krizi v USA (2010) se z Irska stal téměř bankrotující stát, zatímco finance severských zemí byly postiženy nejméně z celé Evropy, s výjimkou Islandu. Světové ročenky konkurenceschopnosti sledující sofistikovanost a dokonalost výrobků potvrzují postupné zaostávání USA za EU-15, a to i v docilovaných cenách vývozu (s. 164). Má-li být USA náš vzor, pak se statistickou nevyhnutelností musíme rezignovat na evropskou technologickou špičku a směřovat k průmyslové stagnaci spojené s demontáží sociálního státu.

2. Národohospodář versus česká politika

Klíčové národohospodářské statistiky nutně vedou k zamyšlení nad politickými volbami, které stály a dosud stojí za provedením neúspěšných ekonomických reforem. Dnes se ukazuje jako prorocký článek z ledna 1990, v němž Miloš Pick a Otakar Turek nastínili tři základní cesty ekonomické reformy:

1) Hybridní systém kombinující centrální plánování s pseudotrhem zboží
2) Systém se skutečnými trhy zboží, práce a kapitálu, které však centrum nedokáže účinně makroekonomicky regulovat, a tím bude paralyzovat proces jejich evoluční kultivace
3) Systém s efektivními trhy zboží, práce a kapitálu, účinně makroekonomicky regulovanými (s. 10-11)

Oddělení od centrálního státního plánování nebyl problém pro žádného z reformních ekonomů. Avšak dogmatiky a národohospodáře od sebe radikálně separuje bod druhý a třetí:
Třetí alternativa byla stručně charakterizována jako trh plus centrální makroregulace. Zpřesníme-li tuto charakteristiku z hlediska nové úlohy státu (ekonomického centra), pak trh znamená obecně platné právní normy chránící podnikovou subjektivitu a zakazující určité druhy aktivit, jež by škodily společnosti, a centrální makroregulace znamená zvládání příslušných hospodářských politik kvalifikovanými institucemi.(s. 15)
Volba pro ekonomickou racionalitu prosazovanou jako makroekonomická regulace národního hospodářství dovolila, že pan profesor nyní vydává soubor svého celoživotního díla jako tečku za smutným vývojem země vedené ekonomickými dogmatiky. Privatizaci označuje již v roce 1992 za „bleší trh století“ a kriticky připomíná, že i ve vyspělých ekonomikách tvoří držitelé akcií jen 5-15 % obyvatel:
Politici, kteří doufají «přetavit» v burziánku každou dojičku, překonávají i své předchůdce, kteří ji «učili» masáži vemene metodou Malininové. (s. 28)

Stejný článek nastiňuje i mnohá úskalí umělé tvorby akcionářských DIKů, zejména vinou ekonomické situace podniků a možného destruktivního chování velkých akcionářů. Podnikavci jako Kožení, Vostrý a Krejčíř včetně bývalých estébáků a komunistické nomenklatury tak či onak privatizovali nebo vykoupili kuponovku za 10 tisíc korun zhruba od 7 milionů obyvatel, dostali se na mocenské výsluní a stali se kapitalisty jak řemen. V době, kdy Klaus prohlašuje, že potřebujeme „více Kožených“, autor knihy provádí negativní bilanci. Článek z května 1995 smutně konstatuje národohospodářský výsledek kuponové privatizace:
Možná pět set rodin dnes ovládá většinu ekonomiky, aniž ji přímo vlastní. Je to vlastně nové, rozšířené «hospodářské politbyro», nikdy nevolené převážně rozptýlenými vlastníky a sotva kdy jimi odvolatelné. Extrémní koncentrace ekonomické moci, extrémně oddělené od extrémně rozptýlených vlastníků – to je dosavadní výsledek kuponové privatizace. (s. 42)
Podrobnější rozbor této privatizační metody navíc ukazuje její nepůvodnost:
Proto bych nemluvil o žádné Klausově reformě – byl to «poctivě» opsaný Washingtonský konsenzus a navíc kuponová privatizace opsaná z Britské Kolumbie, kde také selhala. (s. 161)

Ekonom-teoretik může po nezdařené privatizaci pokrčit rameny a dělat, že vlak jede. Národohospodář cítí nezadatelnou odpovědnost za národní hospodářství. Série článků z let 1996-7 analyzuje příčiny českého reformního debaklu s ohledem na čínský úspěch:
Čína se vůbec nedržela Washingtonského konsenzu, vystříhala se privatizace (kromě zemědělství) – soukromý sektor nechala nově vzniknout na «zelené louce» vedle státního a přitom vytvořila soutěžní tržní prostředí. Její strategie, odpovídající výchozím podmínkám, využila zaostalosti jako rezervoáru vysokého růstu, zrychleně imitujícího vývoj vyspělých zemí. (s. 85)
Zásadní rozdíl mezi Českem a Čínou byl v okamžité liberalizaci a totálního otevření nevyspělého domácího trhu, který prosadili neoliberálové opření o Washingtonský konsenzus. Na druhé straně stáli rozumní národohospodáři obhajující pozvolné odstraňování celních, importních i devizových bariér s tím, že se využijí všechny možnosti nastartování ekonomiky směrem k vysoké přidané hodnotě práce a výroby.

V prvním případě slouží země s nechráněným trhem a devalvovanou měnou jako zásobárna laciné práce a odbytu pro vyspělé země, což jen prohlubuje její zaostalost:
Pokud potom má taková ekonomika nadále udržovat rovnováhu a vystoupat z poklesu, má k tomu jen jedinou cestu, jak se ochránit před konkurencí vyspělejších zemí, a tou je cenové podbízení – nízké mzdy a zejména extrémně podhodnocené kurzy měn, které musí překlenout násobkové rozdíly v zaostávání produktivity u rozdílných výrobků. A když to nestačí, pak v poslední době k tomu ještě přibývá i daňový dumping. (s. 119)

Washingtonský konsenzus byl prostě a jednoduše ekonomický omyl. Pod vedením nositele Nobelovy ceny J. Stiglitze jej v roce 1994 nahradili Postwashingtonským konsenzem odmítajícím předešlý dogmatismus (s. 96). Ne tak čeští ekonomičtí poradci. Ti prosazovali v roce 1996 makroekonomické oživení ve stejném scénáři, jako by neexistoval debakl ekonomiky z let 1991-93, který i Klaus nazýval „údolím smrti“ (s. 93). Ekonom-dogmatik prostě říká, že pokud teorie odporuje faktům, tím hůř pro fakta:
Veřejně, a to i členy vlády a poradcem MMF J. Jonášem, jsou předkládány náměty, jak řešit tuto situaci druhou «reprízou» terapie roku 1991 – devalvací a makroekonomickou restrikcí poptávky. (s. 50)
Článek z roku 1999 shrnuje neduhy zpackané politické ekonomie z let 1991-1997 následovně:
Nedokonalá privatizace, špatný výkon zbylých vlastnických práv státu – spolu s absencí mikroekonomické politiky – vedly k nízké konkurenceschopnosti, rentabilitě a produktivitě, k nedostatku nejen investičního, ale i provozního kapitálu, k vysoké prvotní a druhotné platební neschopnosti v podmínkách téměř nulové vymahatelnosti práva. (s. 82)
Politický ekonom jasně vidí, že problém privatizace leží v institucionálním rámci podnikání daném na úrovni státu a jeho výkonu moci. Mezi největší selhání státu patří nezvládnutí kapitálového trhu, kolektivního investování a neprůchodnost soudů.

Z uvedených pramenů jasně vyplývá, že od počátku existovaly dvě zcela odlišné cesty reformy, z nichž jedna byla nastolena politickým rozhodnutím a následně udržována čistým ekonomickým dogmatismem, který se v průběhu let stupňoval až do paroxismu objektivní nutnosti. Viz konstatování z roku 2000 hodnotící českou transformaci v globálních souvislostech:
Hlasem z jiné planety již dnes je naopak volání našich «zatvrzelých» po urychleném dovršení dosavadní «neomylné» strategie transformace. Vrcholem nedostatečné odvahy k pravdivé sebereflexi jsou tvrzení těchto «zatvrzelých», že chyba není ani tak v nepříznivých důsledcích této falešné cesty, ale hlavně v tom, že se to lidem na počátku pravdivě neoznámilo jako «objektivní nutnost». (s. 96)

Ekonom-dogmatik končí po dekádě neúspěšných přeměn jako marxisté: ve slepé víře v imanentní zákonitost trhu a dějin, realitě navzdory. Politicky myslící národohospodář analyzuje klíčové okamžiky politické a ekonomické volby jako iracionální rozhodnutí ekonomických a ideologických dogmatiků, které mělo v dané době svůj racionální protipól. A navíc exaktně dokazuje, že existovaly reformující se ekonomiky, jež takto jednaly a nyní jdou po cestě trvalého ekonomického růstu (Čína, Slovinsko, Polsko). Neoliberální recept českých montoven pro zahraničí je navíc hloupý, protože vinou nízké přidané hodnoty a cenového či daňového dumpingu věnujeme zdarma cizím zemím část našeho blahobytu:
U nás mně vychází, že jsme vyspělým zemím museli platit a při současných již vyšších cenových hladinách částečně dosud platíme kolem 13–15 procent našeho hrubého domácího produktu. (s. 161)


Recenze z roku 2011 může jen smutně dodat, že stejná skupina politických a ekonomických dogmatiků pod premiérem Nečasem dělá už potřetí tutéž fatální chybu. A to za situace, kdy úmyslně dochází k pozvolné erozi křehké demokracie a k vědomé destrukci sociálního státu. Právě této otázce se věnuje poslední rovina Pickových úvah.

3. Ekonomie a filosofie dějin

Pickova celoživotní volba pro ekonomiku řízenou racionálně zasazuje tvorbu národního bohatství do smysluplného vývoje dějinných souvislostí, "aby nedaly příležitost novým Hitlerům (s. 174)". Příklad Putina a dnes i Maďarska a Česka ukazuje každému myslícímu člověku nebezpečí autokratických tendencí, které se naplno projeví při selhání liberálně-tržní ekonomiky opřené o demokratický politický systém. Nebezpeční jsou ovšem i dogmatici trhu:
«Neviditelná» ruka trhu může znásobit sílu člověka, jen když je osedlána viditelnou rukou státu. Bez toho se může stát naopak silou zkázonosnou. (s. 112)
Klasický pozitivní případ státní revitalizace a následné privatizace poskytuje známá finská firma Nokia:
Vzali státní podnik, vypracovali rozvojový program na 80 milionů mobilů za rok a teprve, když dosáhli 280 milionů, začali privatizovat. (s. 158)

Autor dlouhodobě upozorňuje na nebezpečí ekonomicky založené diktatury, kterou dnes známe pod pojmem „mafiánský kapitalismus“. Současně nabízí mnohem přijatelnější variantu vývoje. Mnohé statě propagují vzdělanostní a technologickou společnost, kterou založil nově vzniklý „kvartérní sektor“ podporovaný některými státními ekonomikami:
Tyto země jsou na prahu druhé fáze postindustriální – zejména informační – revoluce, na prahu éry tzv. kvartérní společnosti, na prahu rozmachu především sektoru kvartérních služeb – pokud je chápeme jako služby spojené s intelektuálním i fyzickým rozvojem člověka – rozmachu informatiky, vědy, výzkumu, všeobecného vysokoškolského a celoživotního vzdělávání (spolu s expanzí volného času), i sociální a zdravotní péče (spolu s prodlužováním lidského života, umožněným nejen vysokou životní úrovní a zdravou životosprávou i životním prostředím, ale i scientifikací a technologickou revolucí ve zdravotnictví). Takový převážně nehmotný rozvoj patrně může být i ekologicky trvale udržitelný. (s. 99)


K duševní práci stačí počítač v ceně desetiny roční mzdy, na rozdíl od investicí do normální průmyslové výroby. Studie potvrzují, že „znalostně-sociální model“ uplatňovaný zejména ve Skandinávii nejúspěšněji překonává krizi sociálního modelu tím, že vsadil na výkonnost ekonomiky místo na její přiškrcování (s. 136).

Národohospodář Pick odsuzuje jako kontraproduktivní současné snižování nákladů na vzdělání, na zdravotní péči a na sociální zaopatření. Podrobné rozbory navíc dokazují, že pravicový strašák státního plýtvání nemá opodstatnění v realitě:
Souhrnný pohled na tyto modely přitom ukazuje, že krajní rozdíl v míře přerozdělování hrubého domácího produktu mezi modelem znalostním, kde dosahuje 55 %, a hybridním, kde činí jen 43 %, představuje asi 12 % v poměru k hrubému domácímu produktu. Podstatná část tohoto rozdílu je důsledkem vyššího podílu znalostních výdajů v znalostním modelu, kde dosahují 11 % a jsou o 5 % v poměru k HDP vyšší než v modelech ostatních. (s. 137)
Jinak řečeno: rozdíl mezi ekonomikou s lidskou tváří a její dogmatickou variantou činí pouhých 5 % HDP!

Cesta k národnímu bohatství je dána v rozvíjení kvartérního sektoru a přechodem na vzdělanostní model společnosti opřený o solidární ekonomiku, jež obsahuje pluralitní formy vlastnictví: soukromé, státní, družstevní a veřejno-právní sektor. Přesně o tuto cestu se dlouhodobě pokoušeli ekonomové Pražského jara, mezi něj autor patřil:
...tehdejší snahy o tržní socialismus odmítaly jak rádoby socialistický dirigistický stalinský systém ekonomiky řízené téměř výlučně státem bez (nebo téměř bez) úlohy trhu, tak odmítaly i kapitalismus, založený jen na téměř výlučném působení trhu bez (nebo téměř bez) regulační úlohy státu. Místo toho se hledala třetí cesta – stát i trh. (s. 157)
Autor se konsekventně pokoušel tento model obhajovat i po roce 1990, viz úvodní kapitolu.

Třetí cesta racionální ekonomiky s lidskou tváří je ohrožena jednak mizením trhu vinou koncentrace globálních monopolů a jednak cílenou demontáží sociálního státu, kterou prosazuje neoliberalismus. Autor konstatuje, že
odpůrci solidární cesty, a zejména finanční kapitál, mají zájem na lukrativním potržnění a privatizaci tohoto významného, dynamického segmentu ekonomiky. Vydávají růst nákladů na financování těchto činností nikoli za důsledek objektivního vývoje, ale především za důsledek plýtvavosti solidárního systému jejich zabezpečování. Analýzy však prokazují, že to představuje jen malou část – snad desetinu – zvyšování výdajů a nadto tržní, soukromé systémy zde selhávají ještě více, jsou ještě nákladnější a chudým málo dostupné (s. 135).
Ekonomicky je navíc jasně dokázáno, že veřejno-právní forma vlastnictví zajišťuje mnohé služby mnohem účinněji: „U soukromých penzijních systémů je kupní síla budoucích penzí nejistá, režijní náklady pojišťoven pohltí asi 30 procent pojistného, zatímco u solidárních systémů jen od tří do pěti procent. Pro chudé je tak drahé pojištění nedostupné. Převážně soukromé zdravotnictví v USA je dvakrát nákladnější než solidární systémy v EU.“ (s. 111)

Stejně tak i neoliberální mantra o nízkém zdanění jako zdroji ekonomického růstu neobstojí před principem ekonomické reality dané statistikami:
Vyplývá z nich, že snížení míry zdanění o jedno procento v poměru k HDP jej může zvýšit méně než o 0,1 %. Oč méně snižování míry zdanění přispívá k ekonomickému růstu, o to více – téměř pětinásobně – přispívá ke zvyšování chudoby. (s. 136)
České ekonomické paradoxy mají svůj protějšek v globální ekonomice a stejně tak existují strategicky a solidárně myslící státy, jejichž politická a národohospodářská volba přináší blahobyt všem. Zápas o budoucí charakter státu a nakonec i světa je podle autora zásadním způsobem spojen se zápasem o „třetí cestu v ekonomice“, která nese humánní charakter. Její současná podoba již reálně existuje:
Nejrozvinutější forma sociálního státu na Západě – skandinávský model – je i dnes v éře znalostní společnosti nejen nejsociálnější v Evropě, ale možná i na světě a je i konkurenceschopnější než kapitalistický model severoamerický. (s. 159)


Pražské jaro se o podobný tržní model snažilo a jeho ekonomické poselství zůstává aktuální i dnes.

Závěrem. Ničit ekonomiku fiskálními škrty, které nás zavedou do dluhové pasti a do recese, to umí každý ideologický hlupák a každý dogmatický ekonom. Národohospodář naopak orientuje ekonomiku tam, kde vznikají dlouhodobé zdroje bohatství ve spolupráci všech a za cenu nejnižšího dopadu na ostatní lidi a na celou planetu. Závěrečnou poklonu autorovi přeberme z Peroutkova díla „Budování státu“. Hojně citovaná stať srovnává ekonoma Karla Engliše a národospodáře Aloise Rašína , jehož přínos pro stát staví Peroutka mnohem výše:
Dovedl jít houževnatě za myšlenkou, jejíž odborné rozvržení a vypracování nepochybně přejal od někoho jiného. A uměl ji lidem podat tak, že už na ni nezapomenuli. Byl to muž horkého citu a podařilo se mu vylíčit finanční otázku jako kus národního osudu.