Červen 19, 2012

Před 22 lety otevřeli protagonisté plyšového převratu dveře nové ideologii, přicházející z USA a z Velké Británie. Ideologii neoliberalismu. Jak už to v politice bývá, tehdejší česká normalizační propaganda o poměrech na Západě strašívala tak přehnaně, až to v nás vyvolalo právě obrácený efekt. Efekt očekávání. Čekali jsme naplnění celoživotního snu - mnohem větších občanských svobod, vládu spravedlivého práva. Toužili jsme po svobodě smýšlení a vyjadřování názorů, po svobodě podnikání a svobodě cestování kamkoliv. Čekali jsme nápravu pokřivenosti dvojí morálky, jedné pro život veřejný a té druhé utajené - pro život v rodině a v soukromí.

Klausovy “reformní” teze nás přesvědčovaly o osudové příležitosti změny politicko-ekonomického systému. Systému, který nám všem údajně přinese to hlavní - občanskou svobodu. Slovo svoboda bylo denně opakováno pod ikonou nutnosti zbourat dosud údajně přebujelý, vše kontrolující a všechny nepravosti trestající stát. Nutnosti změn, které nám všem údajně přinesou jen úspěch. Ten budoucí úspěch pak byl ideologicky podmiňován zásadou deregulace pojmu vlastnictví a docílení volného soukromého podnikání a volného trhu.

Jenže: Pod rouškou svobody pohybu lidí nám byl podstrčen i budoucí “svobodně únikový” pohyb českého kapitálu do ciziny. Leč nikdo si toho tehdy jaksi nepovšiml ...

A čeho jsme se po dvou desetiletích dočkali? Dočkali jsme se krutého vystřízlivění z poznání reality. Import dogmat neoliberalismu se ve svých důsledcích ukázal být ještě horším a ještě nemorálnějším, než dříve hlásaná Husákova a Bilakova ideologie o vedení státu. Naše ekonomika, kdysi pevná, prosperující a mezinárodně nezadlužená, dnes vykazuje více než desetinásobnou inflaci a léta se opakující schodky státního rozpočtu. Schodky, které se zvyšují. Sociální, školský a zdravotní systém - to jediné, co po rozkradení průmyslu ještě zbylo - jsou tzv. “reformami” cílevědomě rozbíjeny na prvočinitele a postupně přesunovány do vlastnictví privátních a zahraničních korporací.

Pokrytecké dogma zeštíhlování údajně přebujelého státu nyní vrcholí pralesem nesrozumitelných a špatných zákonů, zmafianizovanou a zevnitř rozloženou justicí a ještě větším počtem státních úředníků a policajtů, než jaký byl za federálního socialistického státu dohromady se Slovenskem. Sociální jistoty, vzdělanost, ochrana zdraví, spravedlnost, právo a bezpečnost občanů, to vše je k dispozici už jen pro majetkové elity, protože jen ty si to všechno mohou koupit, včetně beztrestnosti za některé přečiny. Důchodový systém budoucnosti dnešní mladé generace má do tohoto trapného konce rovněž svižně nakročeno. A paradoxně - mladým lidem téměř vůbec nedochází, že na stáří již možná nebudou mít zabezpečen vůbec žádný důchod od státu.

Spolu s armádou zmizela za hubičku rozprodána i námořní flotila státu a Česko prakticky již nemá mezinárodní suverenitu. Dogma ideologie snižování bariér regulace trhů dalo příležitost všeho schopným deprivantům a totálním diletantům v politice i v hospodářství. Partajní systém naopak zůstal a stranická legitimace je - stejně jako za totality - spolehlivým výtahem ke kariéře. Naprosto nesoběstačný český stát již není schopen uživit vlastní obyvatelstvo a je zcela závislý na dovozu zboží a potravin z ciziny.

A cože se to právě nyní neděje? Neoliberálové, kteří až dosud kritizovali stát, že údajně škrtí svobodné podnikání, toky zboží a peněz, tak právě tito ideologičtí zabedněnci najednou zjišťují, že bez role státu se neobejdou a začínají opatrně mluvit o akceptaci “určité” státní role v ekonomice, o nezbytnosti nezávislých centrálních bank a pochopitelně - také i finančního obdarovávání katolické církve. Proč? Inu proto, že jinde na to zdroje nejsou. Zdroje totiž takřka vždy může zajišťovat jenom stát. Naši současní ideologové přitom všem však bohužel “jaksi” zapomínají, že v takových případech vždy musí jít - jen o stát prosperující.

Fáze počátku krachu systému už je naprosto jasná stejně tak, jako je jasná i současná role Česka, coby ekonomické kolonie bohatších států západní Evropy v čele s Německem. Někdo říká, že máme nakročeno do situace Řecka. Nicméně nezoufejme, jistě se vše podaří ještě “úspěšně” dokončit. Vláda “rozpočtové odpovědnosti a urputného boje s korupcí” utěšeně navrší další schodky a dluhy, protože podmínky k ještě větší korupci už zakotvuje dokonce i do nových zákonných norem. Stačí se podívat na poslední návrhy novelizací legislativy o zdraví a školství, na zákoníky občanské, pracovní i obchodní - a je to hned jasné.

Pokud ministr Kalousek vydává veřejně dostupné dluhopisy, které si nejprve nakoupí boháči, aby jim je následně zaměstnanečtí prosťáčci po čase s tučným úrokem ze svých daní proplatili, jestliže ministr Heger likviduje dosavadní úroveň kvality a dostupnosti Ústavou dané zdravotní péče pro všechny stejně dle zásady lege artis, jestliže aspirant na prezidenturu Okamura a jemu podobní tvrdí, že “korunní svědek” je to pravé ořechové, co zrovna teď naše justice potřebuje, jestliže výjemy* a odposlechy budou i nadále soudy posuzovány jako součást důkazního řízení, pak to všechno dohromady spolehlivě znamená, že náš politický systém je morálně v koncích.

Říká se, že převraty i revoluce vznikají právě tehdy, když obecná morálka poklesne až na samé dno. Ideologie prospěchu, zisku a peněz dovedla tuto společnost už do takových konců, že lichva, daňové únikové “optimalizace” a finanční trestné činy při správě cizího majetku jsou považovány za normální podnikání, přičemž na likvidaci trestných činů násilných - jaksi v dostatečném počtu prý už “nejsou lidi”. Naopak lidí v justici je jistě dost na postihování trestních činů verbálních a demonstrativních politických protestů. Obzvláště pikantní a naprosto “efektivní” je to pak zejména tehdy, když soudkyněmi politických provinilců jsou manželky kritizovaných politiků.

Pravicová vláda chce naivně bojovat s korupcí tradičním legalizováním donášečů, práskačů a provokatérů (jen ty domovnice v občanských výborech nám ještě chybějí), státním dotačním korumpováním korupčníků a zlodějů a nabízením možností státem povolené korupce i v těch oblastech, kde to dosud bylo zcela nemyslitelné. Státní administrativa, školství a zdravotnictví jsou teď na řadě první, po nich bude následovat justice a ozbrojené složky. A pozor: Tam servisní elity možná už ale narazí. Černé zakuklené kombinézy si generálku převratu v Parlamentu už nedávno vyzkoušely - a bylo to pro naše pobledlé poslance jistě půvabné a působivé. Teď jde jen o to, nakolik si to naši plukovníci u skrytých mezinárodních elit předem politicky ošetří.

Mezi lidmi koluje slogan, dokládající “protikorupční” zoufalství Nečasovy vlády, když se v něm říká: “Chceš-li, vládo, ztrestat korupčníky, zkorumpuj jim společníky!” ... Ostatně, je to zcela logické: Ideologie adorace morální zkaženosti nemůže nikdy porodit nic jiného, než další a ještě větší zkaženost. Droga oslavy chamtivosti a všehoschopnosti vyplodila trapnou neschopnost systému morálně i ekonomicky přežít. Neschopnost řešit stav, který sám systém ideologicky vygeneroval a prakticky stvořil. Jak by řekl klasik - ideální situace pro nástup buď už oficiální vlády cizí mocnosti, tuzemské fašistické diktatury, anebo sociální revoluce.

Jenže ve všech těchto dějinných variantách to vždy začínalo shromažďováním zásob, olejováním ručních palných zbraní - a paranoidními politickými procesy, při nichž ani ty šibenice nechyběly. Je-li servisní elita režimu ve slepé uličce, pak musí - třebas i ze svých nejvyšších řad - najít viníky, aby mohli být pro důvěryhodnost nového restartu systému obětováni. Pravda, oni už začali Rathem, ale moc toho reálného na něj asi nemají. Očekávám proto, že nyní jsou na řadě již mnohem větší ryby, zvláště když případ Parkanová to již velmi zřetelně naznačuje.

Vlády jsou lehce nahraditelné. Lid daňových poplatníků však nikoliv. Takové katastrofy, jako například zrada odborů, diktatura tvrdé ruky či ekonomická totalita - to vše lidu vyjde ve výsledku beztak nastejno. V Řecku to začalo tichým runem na banky a nikde není psáno, že to posledními volbami skončilo a ještě tam nebude pokračování s tichým nakupováním zbraní.

Jak to vypadá, filosof Žižek tehdy na tom Václaváku měl pravdu: “Sejdeme se v pekle, anebo v komunismu”.