Schválně nepíši k současné návštěvě Benedikta XVI. v České republice článek s názvem „Papež a my“, protože vztah Čechů a částečně i Moraváků k papežství poznamenaly dějiny. Navíc jsem už jednu papežskou návštěvu komentoval, viz papežskou přednášku v Regensburgu o vztahu <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=248">k rozumu a k islámu</a>. Zato dějiny  rozebírat nechci, jen se jako kněz a jezuita stále znovu podivuji předsudkům a hloupostem, které občas slyším z úst učitelů a jiných osob formujících dítka školou povinná a veřejné mínění. Mou hlavní činností je prý pití mešního vína a zneužívání dětí. Ve volném čase pálím knihy, pokud ještě v Česku nějaké najdu. Zajímavější situace vzhledem k propadu církevní autority nastala po roce 1989, ale i tomu jsem už napsal své, viz<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=613"> nedávný článek </a>ke dvacátému výročí sametu. Ucelenější článek v návštěvě Benedikta XVI. vydal server <a href="http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=648556">Aktuálně</a>, můžete si kliknout. Podle posledního před-papežského průzkumu důvěřuje církvi jako instituci asi 6% obyvatel. Zaráží mne oficiální statistiky ČSÚ podle věku: ve vysokoškolské kategorii občanů středního věku je<a href="http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03obyvatelstvo_podle_nabozenskeho_vyznani_a_nejvyssiho_ukonceneho_vzdelani"> pouze 8% věřících</a> z oněch celostátně uznaných 26% pro katolíky (viz sčítání obyvatel, <a href="http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03obyvatelstvo_hlasici_se_k_jednotlivym_cirkvim_a_nabozenskym_spolecnostem">rok 2001</a>). Jinak řečeno: církev zcela propadá u vzdělané a přemýšlivé vrstvy národa. A to mne osobně velice mrzí, protože také přemýšlím, a navíc z božího dopuštění figuruji v této tabulce. Navíc i církevní sčítání věřících prováděné na druhou neděli velikonoční vykazuje trvalý pokles, viz přehled <a href="http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=59">z roku 2009</a>. Ten podává reálný počet věřících, kteří navštěvují mše v kostele. Ve skutečnosti je aktivních věřících jen kolem šesti procent obyvatel, což ukazuje  církevní sčítání. Ti církev znají, a tím pádem jí i věří. Jinak katolické církvi v podstatě nevěří nikdo a šedesát procent respondentů jí nedůvěřuje výslovně. A proč církvi u nás nikdo nevěří?

Podle posledního schváleného <a href="http://www.ceskenoviny.cz/domov/vlada/zpravy/poslanci-schvalili-balicek-schodek-bude-162-8-miliardy-korun/399500">rozpočtu 2010</a> žijeme v zemi, kde se bohatým nesmí sáhnout na daně, protože by hrozně trpěli, na rozdíl od chudých, kteří se povinně musí uskromnit. Navíc podle schválených daní je jasné, že instalace každého nového hracího automatu (jen v Praze je jich víc než v celém Německu!) je v národním zájmu. Jejich zdanění představuje směšný pakatel v porovnání s evropským průměrem. Firmy provozující hazard neplatí v podstatě žádné daně, ale pouze správní poplatky a odvody na veřejně prospěšné účely. Posílají peníze na konta svých vlastních neziskovek, pochopitelně. Podle evropských srovnání je u nás nejnižší zdanění hazardu v EU. Podívejte se na tabulku <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/hazard.doc">zisků ze zdanění her</a>. Navíc metodika zdanění v EU vychází ze vsazených částek, čili z absolutních čísel. Naše ministerstvo financí pod bývalým ministrem Kalouskem maskuje hazard tím, že uvádí do statistiky rozdíl vsazených a vyplacených částek. To dělá pořádný rozdíl pro loterie, nemyslíte? Asi ty miliardy nepotřebujeme. Zato zrození a výchova dítěte je daňově viděno trestný čin, porod byl zatížen pokutou dvacet procent. Ergo kladívko: peněžitá pomoc v mateřství bude o pětinu nižší. Protože položka byla šikovně zabudována do jiné kapitoly eufemisticky nazvané "změny v nemocenském pojištění", nevšimli si jí ani sociální bafuňáři jako poslanec <a href="http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=648579">Škromach</a>. Ale sociální demokracie aspoň s lidovci bojovala za zachování současného rodičovského příspěvku. Položce "změny v nemocenském pojištění" a připravovaných změnách v zákonech kolem zdravotnictví se budeme věnovat soustavně, protože tam se připravuje největší státní tunel.

Církev a společnost o sobě neví, protože církev se nestará o rozpočet mimo vlastní kapitoly. Ty naopak zahrnuje dojemnou blíženskou láskou. Pak už ji příliš nezajímá, jak lidé budou žít příští rok, jaké priority stát nastavil a proč. List Jakubův to komentuje následovně: "Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?  Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem, ať vám není zima a nemáte hlad - ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?" (Jak 2,14-16) Přeložme Bibli do reálu. Rozpočet a jiné klíčové zákony, hlavně ty takzvaně „reformní“, představují základní morální volby na úrovni státu. Zásadním způsobem se dotýkají všech občanů, bohatých i chudých. Ztělesňují společenskou spravedlnost, státnickou a politickou odpovědnost, morální vědomí nás všech jako občanů a voličů. Témat ke společenské debatě a k připomínkování je spousta: budoucí forma zdravotnictví a důchodového pojištění; úroveň a financování vzdělání; stav policie a soudů, kde si politické strany, zájmové skupiny a mafie pomalu dělají, co chtějí; místní a národní referenda, hájení oprávněných zájmů občanů proti zlovůli a mocenské aroganci institucí všeho druhu. V neposlední řadě jde o morální úroveň politických stran, které jsou za prachy ochotné udělat každé legislativní svinstvo, viz poslední příklad <a href="http://aktualne.centrum.cz/domaci/volby-2009/lide/clanek.phtml?id=648588">komunistů a TOP 09</a>. Jistěže se biskupové nemohou vyjadřovat ke všemu. Ale oni se už desetiletí nevyjadřují prakticky k ničemu, co mne jako občana eminentně zajímá. Takže i já coby občan raději důvěřuji spíše Bohu než zdejší církvi. Po roce 1989 přesvědčivě ukazuje, že si <i>společenskou důvěru</i> nezaslouží. Tak maximálně oněch šest procent.