Otázka v nadpisu článku přesně vystihuje smysl oné tzv. "historické" smlouvy. Slůvko "historický" je v USA zaklínadlem, protože Američané musí každou porážku prodat jako vítězství. V této zemi jsou totiž pořád nějaké volby. Izrael už tak opatrný být nemusí a mluví o "historické porážce". Rusové více méně mlčí, protože svá současná vítězství většinou nekomentují. Co se stalo?

1. Vlastní litera smlouvy

Ta je celkem jednoduchá. Írán tvrdil, že obohacuje uran pouze pro mírové účely, protože vždy skončil na 20 % obohacování. Na bombu je to málo, ale zase je pravda, že od tohoto stupně to jde rychleji a Írán potřebné centrifugy má. Navíc obohacení jistě dotáhl na oněch 90 %, aby měl zásoby tak na 2-3 jaderné bomby. Nebo mu je prodá Pákistán nebo kdokoliv na černém trhu. Raketové nosiče má, bombu pošle, kam potřebuje. Proti Izraeli s jeho cca 30-50 jadernými hlavicemi to jako odstrašovací síla celkem stačí. Nyní tedy Írán podle smlouvy nechá kontrolovat svá zařízení a bude obohacovat uran pouze pro jaderné elektrárny, které s Rusy postavil a bude stavět.

Kontroly budou větší, ale to už je Íránu celkem jedno. A za to dostala země nějakých 5 miliard dolarů zamrzlých účtů a slib, že se odvolá část sankcí uvalených na vývoz. Pokud se podíváte na článek o stavu íránského embarga (Iránské embargo: mediální mýtus a ekonomická realita ), tak zjistíte, že tolik diplomatického úsilí a západní mediální manipulace ani nestálo za to. Navíc v USA po této porážce stejně nic Íránu nedarují a většina sankcí potrvá dál. Navíc se bude za půl roku vykřikovat, že Írán tuto smlouvu zase nedodržuje. Takže se vlastně nic nezměnilo. Tento stav věcí byl už před rokem, smlouva se klidně mohla podepsat. Proč se tak nestalo?

2. Důvody podepsání smlouvy

Za prvé a zásadně je to prohra sunnitských ropných despocií, USA, Turecka, Francie a Izraele v Sýrii. O skutečné příčině zdejší války píšeme už rok v sérii "Fakta o Sýrii". Ruské loďstvo ve Středozemním moři zastavilo svou přítomností invazi USA, která by sice byla v rozporu s mezinárodním právem, ale na to se v dnešní době skryté války všech proti všem už nikdo neptá. Asadova armáda vítězí doma a Kurdové lámou v syrském "Kurdistánu" poslední zbytky odporu teroristů a zločinců placených USA a sunnitskými ropnými despociemi. Smlouva tedy znamená, že USA a jejich spojenci pragmaticky pochopili, že na Blízkém východě prohráli část strategické bitvy o ropu, plyn a o geopolitický vliv. A kdo vlastně vyhrál? Šíitská aliance vedená Íránem.

Stejně tak se změnila nálada v USA. Egocentrický a slabý prezident Obama už má dost proradné izraelské politiky. Tato země mu doma bodá politický nůž do zad přes Republikány, pak drze natáhne ruku pro miliardovou rozvojovou a vojenskou pomoc, načež se klidně pragmaticky spojí se Saúdskou Arábií, odkud se rekrutuje maximum teroristů. Všeho moc škodí. USA takticky přidusily Izrael smlouvou o ničem s Íránem. Ale tato smlouva znamená, že Američané začali na Blízkém východě dělat realističtější, tj. méně hloupou politiku než dosud. Proč vlastně? Musí dostat ropu a tu bude mít v budoucnu koalice šíitských zemí: Kurdistán s nejbohatšími ropnými poli v Kirkúku, Írán, Irák. A pochopitelně, křižovatka ropovodů a plynovodů zvaná "Sýrie".

3. Dosavadní vítězové zatím probíhající bitvy

Dalším důležitým důvodem jsou diplomatická a vojenská vítězství Rusů v této oblasti. Každý ví, že vyhráli Asadovi válku, aniž by oficiálně obětovali jediného vojáka a hlavně: aniž by okupovali danou zemi pomocí teroristů, jak to dělají západní země a arabské despocie. Takové věci se na Blízkém a na Dálném Východě dlouho pamatují, protože okupace států a území přes proxy válečníky a přes nastrčené politické figurky je zde denním chlebem. Viz na e-republice několikrát popsaná situace v Libyi. Klikněte si na klíčové slovo "Bahrajn", "Libye" nebo "Niger" nebo "Mali", kde totéž dělají Francouzi a západní ropné koncerny. Rusové zdejší ropu nepotřebují, ale zato potřebují skutečnou politickou a svobodnou alianci zemí, které přestanou obchodovat s petrodolary. Dluhy USA tak konečně zůstanou doma a tato země začne mít jiné starosti než hrát roli světového četníka a fízla. Čína podporující Írán a tím i Sýrii už pochopitelně ví, kam půjdou budoucí ropovody a plynovody z Íránu a z Kurdistánu, proto zmrazila nákupy amerického dluhového šrotu.

Američané mají poslední pokus, jak obnovit normální vztahy s Íránem. Pak už to bude jedno, protože na západě mediálně omílané americké a EU embargo asijské země nezajímá. Zato ropa ze šíitských zemí ano, a to eminentně.