Nekrofilní, nebo biofilní Evropa? Evropa pro život nebo proti životu? Nabízíme průvodce ideami pro EU, o nichž se u nás vůbec nemluví. A to budou letos volby do EU, které jsou v jistém smyslu zcela klíčové. Hraje se totiž o budoucnost Starého kontinentu. Shrneme-li vše to, o čem jsme v loňském roce psali o krizi v EU, dají se říci následující body:

  • Všechna původně umravňovací kritéria byla porušena. Maastrichtská smlouva je cár papíru k ničemu. Mohou-li ji porušovat velké státy, proč by ji pak nemohly porušovat i malé? Co bylo zakázáno, je dovoleno, viz politika Evropské centrální banky, kterou už není zapotřebí dále komentovat. Státní suverenita zemí eurozóny už je pouhá makulatura. Je to hra na něco, co už neexistuje. Plán byl splněn: „Kdo ovládá dluhy, už nepotřebuje ani vyvolávat konflikty. Přijdou samy.“

  • Finanční elity chtějí jeden stát „Euroland“ nebo jeden „Národnostní stát Evropu“ proto, aby měly neomezený přístup k daním občanů. Evropa regionů, decentralizovaná a postavená na subsidiaritě jako jedna z dalších možných variant, kterým se budeme věnovat v dalších analýzách, zase není slučitelná s bankovní unií, ani s transferovou unií řízenou centrálně. Stejně tak pokračování stávajícího bankovního a finančního modelu, modifikovaného do evropské bankovní unie není ničím jiným než faktorem, jak urychlit nástup finančního represívního fašismu v Evropě.

  • Ochota podporovat vytvoření politické unie bez jasného deklarování hodnot, na kterých má být postavena, a změny stávajícího kurzu, protože dnes je EU pod vládou korporací a finančních lobby, je u občanů většiny zemí minimální.

Existují různé proudy uvnitř EU: pragmatici, radikální Evropané, zastánci konceptu unie založeného na jednotě regionů a nikoliv jen států, skeptici atd. Tyto proudy a koncepce budoucího možného uspořádání představíme v rámci našeho seriálu, věnovaného volbám do Evropského parlamentu. Způsob, jakým zatím manifestují své plány představitelé EU jako Barroso, znejisťuje však voliče natolik, že se může stát, že evropské volby budou jednoduše bojkotovat. Viz článek Barrosův napoleonský komplex. A to by byla velká chyba. Podívejme se na hlavní politické proudy v EU.

1. Pragmatici: pomalá cesta do pekel

První skupinou v EU jsou tak zvaní pragmatici. Jsou pro nás volitelní? O co jim jde? Především prosazují přerozdělení dluhů a vlastně podporovali jejich navýšení umělou cestou. Jak se to dělá, to jsme popisovali dost dlouho. K tomu přispěly všechny záchranné deštníky, ESM a garance. Účel je jediný – nechat zaplatit dluhy daňové poplatníky i těch zemí, které na tom byly relativně dobře. Ať už cestou bail-out nebo bail-in, nebo úplnou likvidací sociálního státu. Jako když rodiče zaplatí dluhy svých nezbedných dětí. I když ty byly dospělé a svéprávné.

Jistě jste si všimli, jak málo se hovořilo před německými parlamentními volbami o EU. Kdyby ležely karty na stole, byly by výsledky voleb jiné. Pragmatici z SPD chtěli eurobondy a bankovní unii. Pravicová CDU a CSU se musí přizpůsobit, chce-li s nimi vládnout v koalici. V Rakousku to není jiné. A bůhví, jak to bude v Česku. Že to všechno jsme při vstupu do EU nevěděli a netušili, do čeho jdeme? Naše chyba. Neměli jsme být líní a víc se zajímat o „res publica“.

Brusel a ECB vládnou tak, že místo konvergence je tady divergence. Máslo na hranicích v rakouském Freistadtu stojí 32,25 a v sousedních Budějovicích 47 korun. Ale to se týká i západní EU. Je lepší dělat řezníka v rakouském Bad Leonfeldenu za minimální mzdu 11,50 euro než v sousedním Německu, kde se minimální mzda na velkých jatkách pohybuje i na třech eurech. A to se zde navíc bourá maso z farem o 20 000 kusech prasat krmených geneticky modifikovaným krmivem z Jižní Ameriky. Ostatně ani Rakušané nejsou cimprlich, když jde o velké farmy. Jenom značka Bio by vám měla zaručit, že prasata nejsou krmena různými nebezpečnými krmivy bůhví odkud. Značka „Made in Austria“ neznamená ještě, že si kupujete hovězí od rakouského producenta. Projekt EU dostal závratě. A pokud jde o bankovní politiku ECB, tak to už je úplná ruská ruleta.

2. Radikální Evropané: rychlá cesta do pekel

To je politická a aktivistická elita společnosti, která pochopila, že lidé toho už mají dost. Radikální Evropané jdou tak daleko, že chtějí celý projekt EU hodit úplně na smetiště dějin. Viz revue GEAB, číslo 79 z listopadu 2013, kde najdete ideologický základ této platformy. O co jde?

V heslu „Evropa unie je mrtvá, ať žije federální Evropa!“ kromě jiného hází tato skupina do jednoho hrnce jak euroskeptické partaje, tak pravicové extremisty. Vidí stávající projekt sjednocování jako anglosaský projekt, který má podpořit americké zájmy. Je to Evropa, která se lísá k Monsantu a otvírá proti vůli většiny států dveře geneticky modifikovaným osivům. Pouze teritoriální rozmach slouží americkým geopolitickým zájmům. Tajné vyjednávání o americko-evropské zóně volného obchodu jistě dodává radikálním Evropanům munici.

Radikální Evropané tvrdí, že nelze čekat až do roku 2019, abychom organizovali Evropu nově. Proto musí tento mezičas vyplnit nový model, jakýsi Euroland, spolková republika – projekt, který opustí stávající podobu přebyrokratizované EU. Hovoří o novém postavení jednotlivých států a aby se tento projekt urychleně realizoval, je podle radikálních Evropanů nutné zespolečenštit všechny dluhy, uvést do života bankovní unii a prohloubit užší integraci. Velká Británie by zůstala v tomto případě mimo.

Kdo prosazuje tento model? Především všechny hlavní politické strany v Německu. U nás to nebude jiné. Přesně to tipnul Niall Fergusson, známý britský profesor, autor bestseleru „Dějiny peněz“. Ještě před volbami v Německu se vyjádřil: „Po volbách v Německu bude nastolena cesta k evropskému státu „Spolková republika Evropa“.

Míní, že tuto variantu přijme většina Evropanů, protože Evropané jsou hluší a slepí, když jim vysvětluje, že chyba je v konstrukci eura a fungování eurozóny. A nechtějí slyšet, že by měly například jižní státy euro opustit, chtějí-li se dostat z pasti nezaměstnanosti a dalšího zbídačování a likvidace státu. Ať tak, nebo tak, model, který nabízí radikální Evropané, je modelem neoliberálním, jehož jedinou hodnotou bude „globální konkurenceschopnost“ v zájmu maximalizace zisků dle současného německého hospodářského modelu. Tady selhávají všichni: socialisté, konzervativci i zelení. Všichni slyší pouze na mamon.

3. Evropa, která se hledá, aby nešla do pekel

Tento způsob neoliberální EU pro jedno procento vyvolených se zdá poněkud podivným. Radikální Evropané argumentují, že pragmatický model nefunguje a proto chtějí pod vedením bank a politiků postavit EU jako technokratický superstát.

Nekrofilní, nebo biofilní Evropa? Evropa pro život nebo proti životu? Státy Evropy lze dělit i z jednoduchého ženského pohledu. Na ty, ve kterých má smysl přivádět na svět děti, a na ty, kde to smysl nemá. Určitě ne tam, kde už i ženy přebírají mužskou, filosofii založenou na rivalitě, a děti nejsou žádoucí, pouze psi. A když už mít děti, tak pouze jedno a co nejdál z domu.

Tento nekrofilní trend v Evropě narůstá. Narůstá však především počet mužů, pro které rodina a závazky s tím spojené představují příliš velké riziko. Stačí se podívat na věkový průměr manažerů ve finančním sektoru s jeho vysokými platy a statistiku, kolik mužů v nejlepších létech z nich je svobodných. Postmoderní Evropa 21. století se řídí heslem: „Po mně potopa“.

Z úhlu teorie Ericha Fromma by se šlo dívat na státy buď jako na nekrofilní, nebo biofilní. Je snad Německo, kde je každé páté dítě v péči psychiatrů a pod psychofarmaky, tím vysněným ideálem? Lze ho považovat přes všechny „ekonomické úspěchy“ za optimální společnost k životu? Opravdu stojíme o takovou Evropu?

Existuje ale ještě další cesta, jak zachránit evropský projekt: Je to Evropa, jejímž cílem už nebude maximalizace zisků, nekonečného konzumu pitomostí z otrokářských asijských dílen a nekonečný růst, opřený o levnou práci nových východních kolonií. Evropa jako ostrov naděje pro celou zeměkouli. Evropa nejlepších humanistických idejí. A tomuto modelu se budeme věnovat v dalších pokračováních našeho tématu.

Nekrofilní nebo biofilní Evropa? Volby do EU (část II.)
Nekrofilní nebo biofilní Evropa? Volby do EU (část III.)