První díl série Nekrofilní nebo biofilní Evropa? Volby do EU si klade otázku, zda je současná Evropa pro život nebo proti životu. Před českými volbami 2013 jsme čtenářům nabídli Zamlčená témata voleb 2013, viz tematické číslo 2013-19. Stejně tak nabízíme průvodce ideami pro EU, o nichž se u nás vůbec nemluví. V letošních volbách do EU se totiž hraje o budoucnost starého kontinentu. Nyní necháme mluvit čísla.

1. Peníze jsou barometrem fungování práva ve společnosti

Tato věta by se měla tesat do kamene. Její autorkou je americká filosofka Ayn Randová. Ve své knize Atlas shrugged (Sehnutý atlas) vyjádřila touto větou vše podstatné, co platí i pro dnešek. Ač je Ayn Randová považována za velmi rozporuplnou osobnost, co se týká peněz, její citát sedí:

Ayn Randová napsal(a):
Peníze jsou barometrem fungování práva ve společnosti. Když zjistíte, že se obchod neuzavírá po vzájemné dohodě, nýbrž že je na vás vykonáván nátlak. Když vy, abyste mohli vytvářet hodnoty, musíte k tomu získat povolení někoho, kdo žádné hodnoty nevytváří. Když vidíte, že peníze putují k těm, kteří neobchodují se zbožím, nýbrž s privilegii. Když si uvědomíte, že tito lidé bohatnou nikoliv ze své práce, nýbrž korumpováním druhých a jsou chráněni zákony, které vám žádnou ochranu před plundrováním neposkytují, a když je odměňována korupce a serióznost rovná se obětování člověka samotného, pak vězte, že vaše společnost je odsouzena k zániku.

Vzhledem k fungování současné EU to platí dvojnásobně. Ve světle sociálních konfliktů, narůstající nezaměstnanosti, chudoby, rostoucí xenofobie mezi evropskými národy a jejich vzájemnému štvaní lze konstatovat, že mírový projekt, za který dostala EU Nobelovu cenu míru, by musel vypadat opravdu jinak. Před volbami do Evropského parlamentu lze shrnout mnohé, o čem již více jak rok informujeme, věrně naplňuje obsah citátu. Proberme to popořádku.

1. Něco málo z historie ekonomiky

Proti dluhům stojí vždy velké majetky někoho, a vzhledem k tomu, mají-li se dluhy osekat, bude daň z majetku nutností. Otázkou bude, koho zdanit. Ty, kteří řádně platili daně a nepřišli k majetku spekulacemi, nýbrž si něco málo naspořili na stáří, a to prokazatelně svou prací?

V době Velké hospodářské krize byla v roce 1932 v USA zavedena daň z příjmu 63 % a až do roku 1964 činila sazba u příjmů fyzických osob nad 200 000 dolarů 90 %. Amerika v té době byla lepší zemí k životu, než je dnes. Snižování daní pro bohaté se rozběhlo za prezidenta Reagana a aktuálně od 1. ledna 2013 činí daň z příjmů nad 450 tis. celkem 39,6 %. U daní ze zisku podniků existuje několik sazeb dle daňového základu. Malé firmy 15 %, pak 25 %, 34 % a 35 % je nejvyšší sazba. I když se nasadí vysoké daně a sníží se s pomocí státu zadlužení bank, začne tanec zadlužování znovu. Maximálně 2 generace a nastoupí stejný problém, jako máme dnes. Oddlužit banky nestačí, pokud se nezmění finanční a bankovní systém.

2. První problém: Jednorázová daň z majetku

O návrhu MMF na 10% odvod z čistého majetku obyvatel EU, jsme psali dostatečně. Viz článek Bankéři přestávají respektovat soukromé vlastnictví. Konzultační firma Boston Consulting Group přišla s návrhem „one time wealth tax“, tedy jednorázovou daní ve výši 1/3 majetku. Jejich experti spočítali, že soukromý majetek v eurozóně činí 18 bilionů eur a tímto odvodem ve výši 6 bilionů eur by se daly ucpat díry v rozvahách bank.

Co se týká finančního majetku, tvoří z toho německý majetek pouze 11 %. Znamenalo by to, že v jiných státech by sazba musela být vyšší a v Řecku by se musely úspory zdanit alespoň 50% sazbou, pokud ovšem už mezitím tyto peníze neopustily zemi. Denně posloucháme sémantická řečnická cvičení politiků k našemu oblbování. Vrcholem nevkusu je kandidatura Jean Claude Junckera na prezidenta EU. To je ten člověk, který nám vysvětlil, jak se prosazuje politika ve prospěch jednoho procenta: „Potichu zkoušíme jeden malý krok za druhým, a když ten krok projde, jde se dál“. Termín „daň z majetku“ většinu lidí ani moc nevzrušuje. Myslí si totiž, že se jich netýká.

3. Druhý problém: toxická rizika

Podle rozborů analytiků Ernst and Young se nachází v úvěrovém portfoliu evropských bank, které právě nyní procházejí legračním „stress testem“ 1000 miliard eur nesplatitelných půjček nebo úvěrů po splatnosti 90 dnů. Největší dlužníci připadají na zadlužený finanční sektor:



Tyto sumy je potřeba připočítat k dluhům jednotlivých zemí. Deficity jednotlivých států: Řecko 9 %, Španělsko 10,6 %, Irsko 8,2 %. Jenom Německo vykazovalo přebytek státního rozpočtu ve výši 0,1 % a celá eurozóna vykazuje deficit státních rozpočtů 3,7 % za poslední rok. Irsku jsme věnovali zvláštní článek, viz polemiku proti Macháčkovu článku v Respektu. Radost z opuštění záchranného deštníku je předčasná.

Ale i Německu je potřeba věnovat zvláštní pozornost, protože rekordní převis exportu nad importem vytváří celou unii ohrožující nerovnováhu běžného účtu platební bilance, která je v současnosti nebezpečnější než u Číny. Úspěchy exportní německé ekonomiky, dosažené zvlášť rafinovanou cestou, jsou pro ekonomiky ostatních zemí smrtící. Dříve se dlouhodobá nerovnováha obchodní bilance řešila devalvací měny slabšího státu, dnes neexistuje žádný nástroj alespoň k přiblížení se rovnováhy v rámci eurozóny.

Vlastně by existoval: u zemí vysoce přebytkových obchodních bilancí by musely růst s růstem produktivity práce mzdy. Ale Německo dělá přesně opak. Využívá jednak levné práce v satelitních východních koloniích, ale tlačí mzdy dolů i doma, viz článek Proč německý automobilový průmysl kraluje. Navíc ještě ohromným způsobem dotuje export. Za těchto okolností nám chce pan Rusnok naordinovat léčbu eurem!

Všechny tyto problémy se snažil vysvětlit nám všem - i nezasvěceným, jednoduchou a srozumitelnou cestou, před dvěma týdny zesnulý německý profesor Wilhelm Hankel, jednu z jeho přednášek máte zde.


Jeho moudrost a neutuchající energie, byly pro nás, nezávislé aktivisty, velkou školou. Zůstává vzorem, příkladem občanské statečnosti a odpovědnosti. U nás se problematikou nerovnováh zabývá především doc. Ilona Švihlíková. Ještě, že i u nás se najde pár ekonomů, kteří nezradili (viz tematické číslo Zrada českých ekonomů).

4. Toxické banky a rizika vyplývající z garancí

Další riziko, o kterém by měli být informováni všichni kandidáti do evropských voleb až budou slibovat voličům modré z nebe: Program LTRO Evropské centrální banky (Long Term Refinancing Operation). ECB podržela nad vodou kolem 800 bank eurozóny, přičemž v roce 2014 a 2015 bude nezbytné refinancování 1. tranše vydané 21. 11. 2011 ve výši 489 miliard s tříletou splatností, tj. 20.12. 2014 a 2.tranše z 29. 2. 2012 ve výši 529 miliard splatné 28. 2. 2015.

V roce 2014 bude potřeba refinancovat i jednoduché krátkodobé úvěry. Různé „stínové“ pomoci do tohoto balíku ani nejsou zahrnuty. Itálie by měla vracet 264,5 mld., Francie 170 mld., Španělsko 114 mld., Portugalsko 27 mld., Irsko 6 mld., Kypr 3 mld. (zdroj Bloomberg, Geolitico.de)

Nejvíce garancí poskytlo Německo. Je sice fajn, jak jsou Němci nadšeni ze svých exportních úspěchů a udržení mírného růstu HDP, když všichni ostatní padají na ústa. Když si ale tyto výnosy nakonec budou možná muset zaplatit z vlastní kapsy, humor je přejde. Jde o rizika, vyplývající z evropského zúčtovacího systému TARGET 2 a ELA (Emergency Liquidity Assistance). Ale třeba to tak být nemusí. Jak to vypadá, dostaly prozatím německé banky vždy, co chtěly. Jsou tu přece prý bohatší země než Německo, na jejichž obyvatele lze uvalit břemeno dluhů. Není lepšího důkazu, jak to probíhá, než Irsko.

5. Evropské elity a ECB si koupily pouze čas

Občané se nemají oficiálně dozvědět pravdu. To, co probíhá, se dá nazvat „protahováním konkurzního řízení“. Hlavně se nezdůrazňuje, že tam kde jsou bankovní a dnes i státní dluhy, platí, že jakýkoliv majetek v bankách (nakonec i ve státní ekonomice jako v Řecku) jde na likvidaci dluhů. To je historicky odzkoušená metoda. Bail–in a Bail-out jsou již politicky odsouhlasené metody a Boston Consulting Group to nazývá hezky: „Back to Mesopotamia“, „Zpátky k Mezopotámii“. Ač zcela úplně nemusíme souhlasit s Ludwigem von Misesem, přece jenom se něco centrální bankéři, kteří se tak hrozně rádi hlásí k propagaci svobody trhů, mohli od něho přiučit, viz citát:

Ludwig von Mises napsal(a):
Umělými zásahy bankovní a měnové politiky lze dosáhnout pouze zdánlivého dočasného zlepšení, které pak musí vést k o to těžší katastrofě. Protože škody, které byly takto napáchány na životech lidí díky takto použitým prostředkům, jsou o to větší, čím déle se daří květ jejich tvořivosti maskovat dodatečnými úvěry.

Nejlépe se kryjí vlastní nedostatky, když se těm „druhým“ dře kůže zaživa z těla. Ale jak píše kolega v článku Být chudý a slepý k tomu, že lidé ani nevědí, jak jsou chudí a nechtějí to ani vidět.

6. Kdo EU zadlužil, na čí úkor, a komu ji zadlužil?

Podvody v pozadí slouží k tomu, aby stát vytvářel deficity. Ty kryje emisí státních dluhopisů – banky státu půjčí za úrok a bankám půjčí zase ECB skoro zadarmo. Dluhová služba státu nutí státy osekávat své výdaje, a o tyto peníze jde. Přesněji řečeno, o úroky z těchto dluhů. Ty je potřeba z daňových poplatníků přes stát dostat. A protože peníze na úroky neexistují, musí se zvýšit ceny. Proto ona žádoucí inflace kolem 2 % jako cíl měnové stability. Jaká stabilita, když se peníze znehodnocují exponenciální cestou! Nemělo by to být trestné? Viz příklad iniciativy Vollgeld ze Švýcarska, kde tuto zlodějnu prohlédli (Ekonomika mrtvých peněz).

Jsme asi otravní, protože o tom píšeme pořád dokolečka, ale Evropská unie, která se vydala cestou monetárního kořistnictví a fiskálních loupeží, popírá hodnoty, které jsou předpokladem pro mírový život na tomto kontinentu. Pokud ovšem společnost zbankrotuje jako v Řecku, tak se bude popírat i život jako takový.

Vývoj a východiska před evropskými volbami jsme popsali dostatečně, alespoň co se v čísel týče. Je na čase podívat se na různé alternativy, které nabízejí různí aktivisté a nezávislí myslitelé. Těm není lhostejná humanistické tradice a budoucnost dalších generací v Evropě. Ne všichni chtějí hodit vizi svobodné a na důstojnost člověka orientované Evropy do koše.

Nekrofilní nebo biofilní Evropa? Volby do EU (část I.)
Nekrofilní nebo biofilní Evropa? Volby do EU (část III.)