Novinář Roberto Lovato je mezinárodně uznávaný žurnalista, který dostal prestižní Pulitzerovu cenu za sérii reportáží o Obamově protidrogové politice v Latinské Americe: El Salvador: Fighting Drugs with Guns. Tato válka skrze nastrčené proxy vražedných komand se vyznačovala krutostí hlavně proti zdejším ženám a zcela ušla zájmu médií. A mnohé z nich se po znásilnění a mučení navíc ocitly na seznamech amerických "teroristů". Protože tzv. "války čtvrtého typu" nyní jen kvetou (Ukrajina, Venezuela, Sýrie, Jemen, Afghánistán, Pákistán atd.), je dobré se podívat očima tohoto a dalších žurnalistů na zemi, která je ukázkovým příkladem této děsivé strategie Západu. Viz článek Typ dnešní "čtvrté války" vedené USA a Západem.

Začněme jinde. V letech 2008-12 jen 35 % z celkem 288 nejbohatších obchodních společností v USA zaplatilo směšnou korporátní daň 19,4 %. Většina z nich už dávno žádnou federální daň neplatí, viz příklad známé firmy Apple (Apple platil ze zisku 36,8 miliard dolarů 1,9 %). Pak ovšem dramaticky vzrostl tlak na drancování cizích zemí a zdrojů, které mají udržet na živu americký a evropský sen o nekonečném blahobytu na cizí účet.

1. Venezuelská opozice zvolila provokační scénář

Drancování se týká i Venezuely, o které se začalo mluvit i u nás. Policie zasáhla před měsícem proti skupině demonstrujících násilným způsobem, i když to popírá. Ale usvědčují je natočená videa. V zemi, kde je nejvyšší kvóta násilí na světě a vraždí se i bývalé Miss přímo doma, není tvrdost až brutalita policie nic divného. Jestliže policisté chtějí zůstat naživu v boji proti drogovým kartelům a místním bandám vyzbrojených nejlepší americkou výzbrojí, musí postupovat tvrdě. Od doby tohoto hloupého a zbytečně tvrdého zásahu protestují hlavně studenti a různé jiné nejmenované skupiny. Jejich akce plní stránky světových médií. Konflikt již stál několik desítek mrtvých, zastřelených nebo zabitých při demonstracích, hlavně v Caracasu.

Prezident Maduro před dvěma týdny oznámil protestující a trucující opozici, že je zve bez jakýchkoliv předběžných podmínek na společná jednání o stavu v zemi. Opoziční blok Mesa de la Union Democrática (MUD) odmítl na jednání přijít. Jeho vůdce Henrique Capriles husarsky prohlásil, že nebude pózovat pro fotografy před prezidentským palácem. A to říká něco podstatného o úmyslech opozice. Naše noviny vesele píší o masových demonstracích, ale tuto drobnou zprávičku pochopitelně zamlčely. Opozice tedy nechce jednat, jen eskaluje stav v zemi.

2. Roberto Lovato přímo z Venezuely

Specialistovi na Latinskou Ameriku těžko může někdo něco nalhávat, zvlášť když projíždí zemi sám a křížem krážem. Lovatův článek pro Al-Jazzeru (Venezuela'€™s opposition is united against Maduro, but internally divided) mluví o roztříštěnosti opozice a o jejich vazbách na bývalý diktátorský režim podporovaný z USA. To ukazuje typický model rozbíjení států, praktikovaný v poslední době na Ukrajině. Fakticky se ukazuje, že CIA se může spolehnout pouze na nespokojenost regionálních zbohatlíků v oblastech těžby ropy a bohatých velkostatkářů. Toto venezuelské "jedno procento" jako jediné trvale a hodně bohatlo z drancování ropy a surovin směrem do USA. Bohatství této elity stačí na to, aby udržovalo stínové politické strany a zakládalo v zemi nepokoje. Ale jednat s demokraticky zvoleným prezidentem tito lidé nepůjdou, protože nemají politický program. Mají jen jediného nepřítele sídlícího v prezidentském paláci.

Lovato cituje vtipnou poznámku jedné rozhořčené "demonstrantky" ve Venezuele. Žrádlo pro jejího německého ovčáka je už nesnesitelně drahé: “Čtyři kila žrádla pro psy stojí 400 bolívarů (63 dolarů). Čtyři stovky! Absurdo!” Jenže pokusit se o atentát na prezidenta Maduru jako kdysi na Chávese - to zatím nejde, na to není vhodná doba. Proto je třeba jej nejprve diabolizovat, a to za každou cenu. Světová média, plus samozřejmě český nemyslící tisk, jdou pilně a vzorně příkladem. Až pak mohou "rozhořčení občané" jít vypalovat vládní budovy a vraždit prezidenta jako v roce 1973 v Chile pod dnes již zdokumentovanou režií CIA. Tam také začaly nejprve studentské nepokoje v rámci dnes již slavné zločinné Operace Kondor namířené proti levicovým režimům v Latinské Americe.

3. Ekonomická situace v zemi

Západní ekonomové a citovaný český demagogický článek připomínají, že v zemi vládne velká inflace a že se zvyšují ceny potravin. Jenže zapomínají dodat další fakta, která jsou velmi důležitá. Za prvé, inflace zásadně klesla (o 50 %) proti období, kdy zemi ovládal proamerický diktátorský režim plundrující ropu. Západní ropné společnosti drancovaly zdejší bohatství v průměru za 1-2 procenta poplatků z celkového zisku těžby, které zahraniční ropné společnosti odváděly státu jako naprostou almužnu. Tento ukořistěný zisk je nyní nenahraditelně pryč, což vysvětluje mnohé, hlavně na poli světových médií.

Článek Planetární hrnce zlata se daly po pohybu upozornil na další důležitou věc, která vysvětluje dnešní mediální štvanici. Venezuela za Hugo Cháveze navíc ze Západu repatriovala zlaté rezervy. Po nacionalizaci ropných rezerv došlo i na zásoby zlata. Země má jedny z největších zlatých rezerv na světě (365 tun zlata) a polovina z nich byla uložena v USA a v Evropě. Bývalá vláda dala příkaz, že tyto rezervy v hodnotě 6,3 miliard dolarů se musí vrátit domů, k velké nelibosti západních zemí, jež ztratily možnost vydírání Venezuely.

Za druhé, inflace a zvyšování cen je průvodním jevem zemí, které vyvážejí ropu. Export jim přináší trvalý přebytek, který nemůže vstřebat omezená domácí produkce a ekonomika. A to je případ Venezuely, která je po mnoha stránkách typickou rozvojovou zemí. Vláda se snaží chránit domácí výrobce tím, že nepustila exportní dolary na volný trh. Tím by totiž místní indiány, rolníky a řemeslníky úplně zničila. Vláda financuje petrodolary to, co USA a mediální mafie v EU nenávidí nejvíce, totiž "socialismus" v zemi. V zemi funguje bezplatné zdravotnictví, školství a mnohá další zařízení, včetně přímé podpory chudé indiánské populace. Podvýživa klesla z 21 % v roce 1998 na 6 % v roce 2007 a průměrný příjem kalorií stoupl z 2.200 v roce 1998 (to byl rok zvolení Hugo Cháveze prezidentem) na 2.700 v roce 2008. Zisky z prodeje ropy šly mimo jiné i do státem podporovaných 6.000 podniků lidového stravování, které berou potraviny z domácí produkce. Pokud se to někomu bude zdát špatnou investicí, nechť se podívá na české zemědělství a na vývoj domácí ekonomiky za posledních 20 let.

Poslední "dárek" umírajícího Chávese byl notebook zdarma dětem v základních školách, pochopitelně vyráběný v domácí produkci. Venezuela má podle statistik UNESCO (statistiky najdete zde) jednu z nejvyšších kvót školní docházky na světě a také úspěšnosti této docházky, včetně 98 % gramotnosti (celkově 5. místo na světě). Do školství se dává 20 % státního rozpočtu. A to je špatné pro západní média manipulující Venezuelu. Chytrým a vzdělaným lidem se totiž špatně lže, kromě bohatých studentských menšin ovšem. Je proto dost absurdní, že zrovna zde stávkují studenti, kterým vláda dává nejvyšší podíl ze státního rozpočtu v celé Jižní Americe a málem na celém světě.

4. V socialismu je žrádlo pro psy drahé a školství zadarmo

Čísla tedy ukazují, jak v posledních letech stoupla životní úroveň obyvatel, i když vládne trvalý nedostatek lepšího zboží. To ovšem známe ze socialismu také. Luxus si lze opatřit na trhu, ale za černé dolary, které běhají jako náhradní měna a mají svůj vlastní kurz. Protože vláda nedotuje žrádlo pro psy z bohaté střední vrstvy, ale děti chudých indiánů a jejich vzdělání, pak má rozhořčená demonstrantka úplnou pravdu. Tento pro ni zcela klíčový artikl totiž určují eskalující ceny na černém trhu, který má nedostatek volných dolarů. Obyvatelstvo na rozdíl od demonstrantů-provokatérů jasně vidí pokrok za poslední léta, proto se demonstrace omezují převážně na mediálně pokryté hlavní město. Inflace kolem 20 % je totiž mnohem snesitelnější pro chudé obyvatelstvo nyní, kdy mají zabezpečeny děti v bezplatné škole i se stravováním, sami mají bezplatné a relativně dobré zdravotnictví a dokonce i minimální zajištěný příjem či důchod.

Ovšem budovat v socialismus jako vládní ideologii v jedné zemi, a navíc v době vlády planetárního korporátního fašismu živeného jedním procentem, to není jednoduchý úkol. A to dokonce ani v situaci, kdyby země byla politicky konzolidovaná a kdyby měla dobře fungující domácí ekonomiku.