Rozhovor britského novináře Grahama Phillipse s bývalým velitelem armády DLR Igorem Strelkovem.


Moskva 12. 8. 2015

Navrhuji udělat rozhovor interaktivní, budou u toho přímé vstupy.

Dobře.

Hodně se o vás mluví, povídají se různé historky, jste považován za legendu. Co vy sám o sobě můžete říci?

Teď jsem penzionovaný voják. Říkají, že jsem veřejný činitel, možná proto, že dávám rozhovory a snažím se zapojit do veřejného a politického života. Jsem veterán různých válečných konfliktů a vystudovaný historik. Bývalý důstojník specnazu. Přestože se říká, že bývalí rozvědčíci neexistují, nemám teď s tajnými službami žádné spojení. A neměl jsem ho ani na Donbase.

Něco o vaší rodině...

Pocházím z Moskvy, z inženýrské rodiny s dlouholetou vojenskou tradicí. Dědečkové byli důstojníci, účastnili se války, mají hodně bojových řádů a medailí. Rodiče absolvovali Vysokou skolu civilního letectví. Otec pak pracoval ve vojenském průmyslu a již nežije. Matka je v důchodu. Podle rodinných kronik se moji předkové účastnili 1. světové i občanské války. Znám své předky do páté generace. Vím, že v Anglii jsou rodiny, které znají svůj rodokmen do více než desáté generace, ale já tak daleko do historie své rodiny nevidím.

Co škola, oblíbené předměty?

Jsem humanitně založený, nejvíce mě bavil dějepis, literatura. Po střední škole jsem studoval na vysoké škole, fakultu dějin, obor archivář. Nejvíce mě zajímalo období občanské války, poslední léta ruského impéria. Později mě uchvátila i doba 2. světové války. Po absolvování studia, v roce 1992, jsem pochopil, že stát, ve kterém jsem vyrostl, se nachází ve stadiu rozpadu. Má profese nebyla žádaná, i když někteří moji kolegové dosáhli úspěchů ve vědeckých oborech. Sedět někde v archivu nebo učit dějepis ve škole by mě nebavilo. Byl jsem vždy veřejně aktivní a zvláště v té době. Po promoci, hned jak jsem slyšel o událostech v Podněstří, jsem se společně s kamarádem rozhodl tam odjet jako dobrovolník. Přijeli jsme tam s vlastní výzbrojí, měli jsme staré pušky, munici a potřebné vybavení. Byli jsme hned připraveni vstoupit do boje. Válčil jsem tam půldruhého měsíce, získal jsem válečné zkušenosti. Bohužel v jednom boji u Bender můj kamarád zahynul. Tak začala má vojenská kariéra.

Mám tady hodně otázek od diváků. Jaký je váš názor na vaši popularitu a zájem médií?

Média mi připisují hrdinské činy a nadpřirozené vlastnosti, které nemám. Hvězdu ze mě udělala ona. Dívám se na to skepticky. Navíc popularitu nemám rád, ale postupně si na ni zvykám. Byl jsem spíše zvyklý na anonymitu, vzhledem k mé účasti na speciálních operacích a při plnění zvláštních úkolů. Když jsem na Donbase dostal rozkaz odkrýt svoji tvář, byla to pro mne těžká zkouška. Na Krymu jsem ji ještě skrýval, i když jsem tam měl úkoly technického rázu, ale zúčastnil jsem se i některých důležitějších akcí. Nechystal jsem se k jejímu odkrytí před kamerami ani na Donbasu. Kdyby tam byly tak významné osobnosti jako Čalyje nebo Aksjonov, kteří už na Krymu udělali kus práce, nemusel bych to dělat.

A co fotografování?

Nerad se fotím, beru to jako daň popularitě.

Jsou i takoví, co nemají rádi vás.

Spíše mě nenávidí.

Povídají se o vás různé fámy, například o vaší účasti v Bosně, při višegradském masakru.

Do Višegradu jsem se dostal až po těch událostech, na podzim roku 1992. Co vím já, tak "čistky" probíhaly z obou stran, muslimové podřezávali Srby, Srbové muslimy. Teď se všechny hříchy připisují Srbům. Neznamená to ale, že druhá strana byla svatá. Kdo vítězil, ten podřezával nepřítele. Já jsem se toho neúčastnil, ale nevím, jak bych se zachoval, kdybych se do takové situace dostal. Byl jsem účastníkem průzkumných operací, kontaktních bojů a přestřelek s protivníkem.

Proč se nevrátíte na Donbas?

Protože jsem zastáncem tvrdého postoje vůči kyjevské juntě a jsem přesvědčen, že pokud se má válka skončit, musí se zasadit tvrdý úder karatelům. Teď převládá pozice ruské vlády, která chce usmíření za každou cenu. Očekává se, že Ukrajina přizná nezávislost DLR a LLR, uzná Krym jako součást Ruska, Západ ukoční sankce a vztahy Evropy a Ruska se budou normalizovat. Můj názor je, že je to fantasmagorie, Ukrajina je loutka v rukou Spojených států a nikdy se s takovým vývojem nesmíří a na žádné ústupky nepůjde. Rusko jde cestou bývalé Jugoslávie, kdy Miloševič pořád mluvil, usmiřoval se a pak nepochopitelně zemřel v Haagu, v té době, kdy tam měl oficiálně vypovídat. Nemohu se vrátit na Donbas, protože teď tam velí "strana míru", která má jediný úkol - vtáhnout Donbas zpět na Ukrajinu jako autonomii. K tomu se já stavím velmi negativně.

Co si myslíte o Plotnickém a Zacharčenkovi?

Plotnického neznám, ale slyšel jsem o něm hodně špatného, výsledky jeho práce nejsou také nic moc. Co se týče Zacharčenka, můžu říci, že na sebe včera naložil více, než může unést. Nedokážu si ho představit na postu ministerského předsedy. Hlavním jeho nedostatkem je, že je to člověk bez cti. Ano, lid ho zvolil, on však hned poté podepsal kontroverzní dohody, podle kterých se DLR stala zvláštním teritoriem jiného státu. Co si o něm můžu potom myslet? Existuje analogie, během občanské války v USA opustili generál Lee a prezident Konfederace Jih po porážce a nikdy se tam nevrátili, aby prosili Sever o začlenění do Unie. Prohráli válku a se ctí odešli. A tady - válka není prohraná, ale z výsledků voleb je fraška a lidem se vysmáli do očí. On pro mě jako člověk již neexistuje.

Co Gubarev, Motorola, jak se vám s nimi bojovalo?

Gubarev nikdy nebojoval, jen pomáhal, pracoval u nás v informačním centru. Motorola je výborný voják, umí bojovat, vede za sebou lidi, nebojí se. Opravdový hrdina. U mě velel četě, pak rotě, potom zase četě. Jeho helma a vesta byla stále poznamenaná střepinami. Bojoval v Semjonovce, nejtěžším úseku Slavjansku. Osobně jsem ho vybíral do své skupiny ještě v Simferopoli, než jsme přecházeli hranici.

Odkud momentálně získáváte informace?

Většinou od bojových druhů, někteří z nich jsou již vytlačeni z Donbasu, jsou v záloze. Přijíždí za mnou a povídají. Informace dostávám skoro každý den.

A stýská se vám po Donbasu?

Ano, navíc cítím osobní odpovědnsot za to, co se tam děje. A nemůžu jen tak zapomenout, ukončit jednu kapitolu svého života a zabouchnout za ní dveře. Dokud tam pokračuje válka, jsem nepřímo zodpovědný za všechny oběti a ruiny.

Slavjansk, to je pro vás jen takové dobrodružství, nebo spíše vážný konflikt?

Doufal jsem, že se zopakuje krymský scénář. Rusko bude pokračovat ve svém vítězném tažení a připojí k sobě tato teritoria, lidi, vše, co mu patří od dávných dob. Historická spravedlnost zvítězí, Rusko opět získá suverenitu, ztracenou v roce 1991, přestane se ohlížet na "syčení" Západu a začne budovat pozici světové velmoci. Bohužel se to nestalo, naše vedení se zaleklo vlastní odvahy. Udělalo první krok, zvedlo nohu pro druhý a zůstalo stát jako čáp, který neví, jestli chce jít dál nebo zpátky. Právě v takové nestabilní pozici se momentálně nachází náš stát.

Jaká byla účast Ruska na událostech ve Slavjansku? Pořád jsou tu jen samé domněnky.

Já nechci a nebudu na tuto otázku odpovídat, necítím se být oprávněný. Kdo chce, ať na ni odpoví, ale já to nebudu.

Dobře.

Já osobně jsem bojoval dobrovolně.

Ve Slavjansku jsem se seznámil s Ponomarjovem. Co můžete říci o něm?

Tento člověk se tam cítil jako doma a také se tak i choval. Ze své ochranky vytvořil gang, který terorizoval okolí. Užívaly se tam drogy a tak jsem se rozhodl ho izolovat. Nechtěl jsem zasahovat do řízení civilního života, nerozumím tomu. Ale vadilo mi, že nějaká ozbrojená banda civilistů zasahuje do vojenského řádu, který jsem tam vytvořil. V civilním životě jsem se spoléhal na místní policii. Proto, když nepomohlo ani ozbrojení Ponomarjova, uvalil jsem na něj vazbu. Za válečného stavu by zasloužil tvrdý polní vojenský soud, který by ho asi poslal kopat zákopy, ale já ho raději izoloval, vzhledem k jeho bývalým zásluhám.

Ukrajinská média hodně psala o vašem neférovém jednání během války, špatném zacházení s protivníkem apod. Můžete to okomentovat?

Nechci to komentovat. Ve válce neplatí pravidla, v každé válce každý bojuje, jak umí. Mohli jsme udržet Slavjansk? Spíše ano, ale vedlo by to k velkým ztrátám na životem a naší konečné porážce.

Jaký k vám mělo vztah civilní obyvatelstvo?

Civilisté nás radostně vítali, chovali se k nám loajálně, po městě jsem se klidně a bezpečně pohyboval, mohl ke mně přijít kdokoliv z místních. Jediný pokus o mítink byl před budovou SBU. Sešlo se tam 10 - 15 lidí a začalo křičet, abychom odešli. Stačilo jim říci, že budou zatčeni a vše se uklidnilo. Myslím, že tak je to dobře, protože v podmínkách války musí být tvrdá disciplína. Většina obyvatelstva nás stejně podporovala a my jsem proti nim téměř nemuseli používat sílu.

Předtím než jste odešel ze Slavjansku, jste se přes internet obrátil k místním o pomoc.

Ano, potřebovali jsme dobrovolníky, zbraně, nevytvářeli jsme zásoby. Proto jsem se musel obrátit na lidi. Všechno se vytvářelo improvizovaně, za pochodu. Neměli jsme připravené kádry, proto se někdy stalo, že na nějakou funkci byl jmenován špatný kandidát. Zoufale chyběli velitelé čet, rot, štábní pracovníci, zásobovači. Proto jsme brali každého.

A pomoc přišla?

Ano, poté, co jsem v květnu požádal na internetu o pomoc, razantně se zvýšil proud dobrovolníků.

Pojmenujte hlavní důvod vašeho ústupu ze Slavjanska.

Byli jsme obklíčeni, bez dostatečných zásob potřebných na obranu. Byla to jen otázka několika hodin, záleželo to jen na šikovnosti ukrajinské armády. Prostě nám chyběla výzbroj. Můžu zopakovat čísla: Měli jsme 9 minometů a k nim 67 min. Pro dva funkční tanky jsme měli 1,5 kompletů munice, pro 4 BVP 2 komplety munice. Neměli jsme prakticky žádné protitankové zbraně. Během boje o Nikolajevku nefungoval ani jeden granátomet. Jednoduše by nás vybombardovali, zničili by město, jak to dělají pořád. Ptom, bychom museli vyjít z obklíčení, což by samozřejmě vedlo k velkým lidským ztrátám.

Jak hodnotíte tu situaci teď, po roce od události?

Doufal jsem do poslední chvíle, že nám pomůžou s výzbrojí a budeme bránit město. Musíte pochopit, že kromě Slavjanska jsme byli odpovědní za Kramatorsk a Konstantinovku. Pod mým vedením byl Mozgovoj, který držel Lisičansk a Severodoněck. Zkrátka celou severozápadní frontu. A situace se pro nás vyvíjela špatně. Vytvářel se druhý kruh obklíčení od Nikolajevky přes Kramatorsk, který nás neustále ostřeloval z děl. Tím Slavjansk ztratil strategický význam. Jak je však známo, v občanských válkách hraje důležitou roli morální duch. Proto jsem se snažil město udržet do poslední chvíle. O svém počínání jsem přesvědčen na sto procent, i kdyby mi někdo chtěl oponovat, zachován si svůj názor.

A teď tam visí ukrajinská vlajka...

A co myslíte, jaká vlajka tam visela během německé okupace? Samozřejmě, že hitlerovská vlajka a civilisté byli naháněni na různé akce okupantů. Chcete, aby všichni lidé byli hrdinové a padli za Rusko nebo Novorusko? To po nich nikdo nechce. Pravidelně komunikuji s představiteli Charkova, Oděsy, Záporoží a vysvětluji jim, že je zbytečné, aby si nějak vyskakovali, dělali nepokoje, pokud je v tom nepodpoří Rusko.

Jste patriot?

Směšná otázka. Vždy jsem byl patriotem, i v 90. letech, kdy to slovo mělo spíš hanlivý význam. Nikdy jsem se za to nestyděl, ani během služby v ruské FSB.

Jaký máte vztah s prezidentem Putinem?

S Putinem nemám žádný vztah, nikdy jsem s ním nemluvil a nikdy jsem se s ním nesetkal. Mám na něj komplikovaný názor, přesto ho mám za svého prezidenta, vždy ho podpořím. Kdyby byl odstraněn, začne v Rusku velký chaos, několikrát větší než na Ukrajině. Putin je momentálně legitimní pro lid i pro úředníky. Nástupce zatím není, musíme ho podporovat. Nesouhlasím se všemi jeho rozhodnutími, ale to neznamená, že ho musím osočovat. Obzvláště teď, když není podporován na Západě, dostal od něj "Černého Petra". A také doufat, že pochopí, že ta cesta, kterou vybral, vede do propasti. Dříve nebo později to pochopí, a pak se hodně věcí změní.

Překlad: V. Kostik


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde , nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!