V posledních letech se stále více podivuji nad jednou dojemnou shodou. Sovětský patos, který jsem zažil v dětství a současný západní liberální patos, který pozoruji teď, se shodují mezi sebou a přitom se velmi liší od patosu současného Ruska. Pro jistotu to zdůrazním: mluvím o patosu, náladě, a do jisté míry i o ideálech. V normálním životě jdou většinou ideály stranou. Myšlenka východně-západní shody není nová. Ještě koncem 80. let napsal konzervativní ruský disident Igor Šafarevič esej "Dvě cesty k jedné propasti", který vyvolal v tehdejším Sovětském svazu rozsáhlou debatu. Podle Šafareviče se sovětský komunismus a západní liberalismus shodují v tom, že se snaží znásilnit lidskou přirozenost ve jménu nějakého teoreticky odvozeného ideálu. Přemýšlivý disident postavil proti oběma ideologickým konstrukcím do protikladu tradicionalismus, v první řadě selský. Z názvu eseje je zřejmé, že obě cesty hodnotí záporně. Podobnou teorii, ale s opačným znaménkem, hlásal i jeden z jeho oponentů: liberální nebo spíše sociálně-demokratický disident Andrej Sacharov. Byl totiž příznivcem konvergenční teorie, tj. postupného sblížení reálného kapitalismu a reálného socialismu. V čem konkrétně ona shoda patosů spočívá?
/n/n
Za prvé a zásadně : oba patosy, bývalý sovětský i dnešní západně liberální se velmi odlišují od patosu současného post-sovětského Ruska. Ten se skládá ze dvou komponent: romantiky šťastného kapitalizmu (něco jako "velký americký sen") a zbožného národního konzervatizmu. Obě ideologie se původně zdály naprosto neslučitelné. Na jedné straně přece stojí lotři bez cti a bez svědomí, navíc často zcela nekulturní. O jejich vztahu k hodnotám jsem psal v článku <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=420">Rusko za Putina</a> (duben 2008). Pýcha a nevzdělanost "nových Rusů" se staly terčem spousta vtipů. Záleží jim jen na penězích, k majetku jsou ochotni jít i přes mrtvoly. Na druhé straně stojí "chudí ale šlechetní" intelektuálové s duchovními ideály, smyslem pro solidaritu atd. Jenže za posledních deset let antagonizmus mezi oběma skupinami výrazně poklesl. První generace zbohatlíků už rozkradla co se dalo, současní podnikatelé musí vydělávat více méně poctivým byznysem. Navíc současní ruští podnikatelé, na rozdíl od tupých předchůdců, obvykle mají dobré vzdělání a výchovu. Proto dnešní bohatší lidé podporují charitu, z morálních důvodů adaptují děti, přestože mají své vlastní. A někteří z nich jsou skutečně věřící, mnozí jsou nefalšovaní vlastenci. A nyní k rozdílům a podobnostem současné post-sovětské a západní kultury a ideologie.
/n/n
<b>1. Scientistická vize světa</b>/n
Jedním z nejnápadnějších a současně nejprotichůdnějších společných bodů sovětské a západní kultury, kterým se liší od tradiční konzervativní, zejména současné ruské kultury, je určitý aktivizmus, entuziasmus věřící v proměnu světa k lepšímu. Věty ze sovětských románů, typu: "Jsem odpovědný za všecko" nebo "Nepravda, i když spáchaná na opačném konci světa, se mne bezprostředně dotýká", by zcela určitě podepsali aktivisté "Amnesty International" a podobných organizací. Například v sovětské písní "Grenada", napsané ve 20. letech (tedy 10 let před španělskou občanskou válkou!) a velmi populární po celou sovětskou dobu, najdeme následující větu: "Opustil jsem chalupu a šel jsem bojovat, aby půdu v Grenadě rozdal rolníkům". S malými změnami typu "Šel jsem bojovat do Grenady proti totalitnímu režimu, abych zajistil rolníkům právo na vlastnictví půdy", by se tato věta hezky hodila hrdince nějakého hollywoodského akčního filmu. Často i sovětský, i hollywoodský hrdina, poté co se ocitne na jiné, úplně neznámé planetě, hned tam provede revoluci. Třeba, podobnost mezi západními sci-fi a sovětským modelem najdeme na příkladu hollywoodského filmu "Stroj času", kde hrdina dělá revoluce ve vzdálené budoucnosti, a první sovětské vědecké fantastiky ze 20. let pod názvem <em>Aelíta</em>, jehož hrdina uskuteční socialistickou revoluci na Marsu. Na rozdíl od liberála a komunisty je konzervativec v těchto věcech velmi opatrný. Vychází z myšlenky zásadní odlišnosti a nesrovnatelnosti různých kultur a civilizací a následně jedná podle Hippokratova přikázání "Především neuškoď!". Proto podporuje charitu a činí dobré skutky, ale je velmi podezíravý vůči jakýmkoliv projektům sociálního inženýrství. Jeho námitka by zněla asi takto: "Kde berete jistotu, že ti, kterým chcete pomoci, potřebují přesně toto? Zeptali jste jich ?" Podobná myšlenka vyskytuje i v současném americkém sci-fi (třeba u Orsona Scotta Carda nebo Ursuly le Guinové), i když ne jako hlavní proud. Dalším společným znakem sovětské a liberální mentality je víra v pokrok, ve schopnost vědy řešit všechny velké problémy lidstva. Tato víra ve scientismus se projevovala v sovětské a západní kultuře dost podobně a je také dostatečně známá. I zde vládne obrovský rozdíl. V květnu 2008 jsem psal o <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=426">apokalyptické náladě v současném Rusku</a>. Očekávání konce jen potvrzuje obecnou touhu konservativců všech dob a národů, kteří hledají "zlatý věk" v dávné minulosti./n/n
<b>2. Liberální kult svobody</b>/n
Na aktivismus východních i západních liberálů navazuje kult Svobody. Samozřejmě, v reálném Sovětském svazu byla svoboda dost omezena. Ale režim formálně navazoval na "revoluční tradice", na "boj za osvobození pracujících" nebo na "osvobození národů Asie a Afriky od kolonialismu". Tento patos "boje za svobodu" v sovětské masové kultuře nebyl o nic menší než v americké. A kdo chtěl, mohl v románu o boje za svobodu proti imperialismu, fašismu apod. mezi řádky napsat (a přečíst) historii boje proti sovětskému režimu. Na druhé straně konzervativci, zejména současné ruské provenience, vycházejí z biblického předpokladu hříšnosti a zkaženosti lidské přirozenosti. Proto jsou dost opatrní ohledně svobody. V jejich sloganech zní slova: Pořádek, Morálka, Tradice. Konzervativec může bojovat za svobodu pouze tehdy, pokud současný stav věcí neumožňuje život podle tradic. Ve 20-30-tých letech minulého století ruská církev dala Rusku mnoho tisíc mučedníků za víru. Pokud je však tento cíl je dosažen, pak konzervativec rozhodně nebude bojovat za svobodu jako takovou. Z jeho hlediska by šlo o svobodu pro "zvrhlíky", "rouhače" či "sektáře". A ti si pochopitelně žádnou svobodu nezaslouží, to je konzervativci jasné. Podobnými proměnami prošla po převratu 1989 řada ruských pravoslavných disidentů. Z tohoto hlediska zaujme postoj Iriny Ratušinské, která byla zavřená v letech 1982 až 1986. Byla propuštěna na osobní prosbu Margaret Tatcherové, Ronalda Reagana a Francoise Mitterranda. Cituji z jejího článku <em>Nikdo se neodhodlal strhnout křížek</em>, který vyšel v časopise "Foma" v květnu 2008./n
/n

<span class="clanek_citace">"Jeden vydavatel v Americe mi řekl: V USA jsem to já, kdo rozhoduje o tom, kdo je spisovatel a kdo není. Vaši knihu nyní vydáme, ale jen pod podmínkou, že se postavíte do čela Helsinki Watch Group, která bude bojovat proti nedemokratickým tradicím. Jenže já jsem nechtěla prosazovat v Rusku práva pro scientology a jim podobné. Proto jsem odmítla." </span>/n
/n
<b>3. Výchova nového člověka</b>/n
Dalším společným rysem západních a východních liberálů je myšlenka "výchovy nového člověka". Doslovně se tento termín používal jen v Sovětském Svazu, ale i u západních liberálů najdeme podobnou myšlenku. Obecně cíl výchovy je ve většině případů dost podobný. Člověk má dělat dobro, třeba něco veřejně prospěšného, aniž byl by k tomu nucen. Nemá páchat zlo, třeba nekrást, i kdyby mu za to nehrozil žádný trest. Jde o složité téma. I všechna velká náboženství mají ve znaku "výchovu nového člověka". A naopak klasický liberalismus spíše razil heslo, ať si každý svobodně blbne podle svého. Jenže praxe západního liberalismu opravdu působila výchovně, na rozdíl od sovětské reality. Sovětské turisty fascinovalo, že v telefonních budkách na západě volně leží seznamy, a nikdo je nekrade. Jako ekologa mne překvapilo (třeba v Brně), že v městských lesích se vyskytují vzácné chráněné květiny, které nikdo nevytrhal. Naopak v Sovětském Svazu byl proveden jeden psychologický experiment, který ukázal úplně opačné chování. V jedné rekreační oblasti u Moskvy vybrali lesní louku, plnou heřmánků. Pomalovali je na modro, daný díl oplotili a zde pověsili tabulku oznamující, že se zde vyskytuje druh s latinským nazvem XY s jedinečným výskytem v Moskevské oblasti: Je zde zakázáno cokoliv trhat, pošlapávat atd. Výsledek natáčeli skrytou kamerou. Už večer tam z kytek nezbyla ani jedna. Jistěže, i konzervativci zásadně vítají, když se lidé chovají slušně. Ale jsou zásadně nedůvěřiví k moderním metodám, jimiž dnes lze manipulovat prakticky s kýmkoliv, i s těmi nejlepšími. Jeden můj známý mi kdysi vysvětloval, proč není katolíkem, ale pravoslavným. Nelíbí se mu, že katolíkům papež řekne "Dělejte takhle!", a všichni to dělají, zatímco v pravoslaví si v podstatě každý dělá, co chce. Jistěže ani v katolictví to zdaleka tak není, ale tento názor dobře ilustruje konzervativní strach přílišné ovladatelnosti západního člověka.


<div align="right">Pokračování Fjodorovy úvahy <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=529">najdete zde</a>.</div>
/n/n