Nových roků jsem zažil celou řádku. Dříve – myslím tím léta šedesátá a sedmdesátá – se příchody nových roků neslavily tak bouřlivě. Když televizní hodiny odbily půlnoc, zpívávali jsme doma společně s televizí naši hymnu a pak jsme s tatínkem vyšli ven na dvorek a za odbíjení kostelních zvonů hleděli na hvězdnou oblohu. Nevím, co se tátovi v té chvíli honilo hlavou, ale já jsem pokaždé očekával od nového roku nové, dosud nepoznané dobro. Snad je to jakýsi dozvuk ztraceného ráje, do něhož se toužíme vrátit, že v každém počátku spatřujeme příslib čehosi lepšího.

Prvních lednů, které pokaždé cosi nového slibovaly, jsem zažil opravdu mnoho, ale žádný z nich v tomto smyslu novým rokem nebyl. Přibyly sice kdejaké technické hračičky a možnosti zábavy, avšak s ničím podstatným, co by tu předtím nebylo a co by radikálně proměnilo lidskou perspektivu, ani jeden z nových roků nepřišel. Byly sice dvě léta, 1968 a 1990, která přinesla naději na zvrat k všeobecnému dobru, ale než stačila dospět ke svému konci, bylo jasné, že se vše vrací ke starému. Totiž k životu jedněch na úkor druhých.

I ten letošní nový rok 2019 začal stejně jako řádka let předchozích. Rachejtlemi a papírovými bateriemi, které po nich prvního ledna ráno zbyly na trávnících mezi paneláky. Pohled na odpad v místech, kde nemá co dělat, je vždycky nevábný, a jde-li o odpad novoroční, je to ještě horší. Jako by hned od počátku bylo avizováno, že vše zůstane jako bylo dřív.

Skoro bych býval ten počínající rok 2019 přiřadil k těm předchozím, kdybych náhle nespatřil něco, co jsem dosud prvního ledna nezažil: dva chlapce sbírající očouzené papírové basy od rachejtlí. Od hlavy k patě mnou v tu chvíli projel záblesk naděje. Snad tentokrát nový rok přinese kýžený obrat k dobrému. Přišel jsem domů s hřejivým pocitem, který se mne pak držel celý den a večer se pustil do psaní novoročního článku.

Člověk člověku vlkem

Jsme my lidé stejně zvláštní tvorové. Někdy se zdá, že od zvířat se lišíme nejvíce tím, že dobrovolně jednáme proti vlastním zájmům. Všichni chceme prožít šťastný a spokojený život a děláme všechno proto, abychom jej takto neprožili. Opakujeme stále stejnou chybu: chceme si žít dobře, ale jenom sami pro sebe, nanejvýše tak ještě pro své děti. Budujeme si výhradně vlastní štěstí, a tím se o něj nakonec připravujeme.

Na šťastném životě druhých, ať už bydlí vedle nás na patře nebo na druhém konci planety, ať se s nimi potkáváme nebo o jejich existenci nemáme tušení, ať jsou na světě nebo se teprve narodí, nám pramálo záleží. Chceme, aby se dařilo nám a s tím, jestli náš zdar není zároveň nezdarem někoho jiného, si hlavu neděláme. Vytvořili jsme si společenský řád, v němž žití jednoho na úkor tisíců je běžné a po stránce hospodářské dokonce i žádoucí.

Výsledkem nakonec je, že opravdu šťastný a spokojený není nikdo. Ti, kteří nejdále došli na cestě za osobním štěstím, jímž - až na výjimky, které nerozhodují o stavu našeho světa - je pokaždé materiální blahobyt, žijí ve věčném strachu z jeho možné ztráty, a ti, kteří si o štěstí, spokojenosti a úspěchu mohou nechat leda zdát, se do posledních chvil obávají, aby nebylo ještě hůř.

Člověk si řekne: „Nebylo by nejlepší být někde uprostřed, nedychtit po pozlacených klikách a držet se při zemi?“ No jo, ono se to lehce řekne, ale co když štěstěna chodí jinudy a člověk se narodí v Africe, v Bangladéši anebo jen uvnitř ghetta v severních Čechách?

Čímž se dostáváme k dalšímu důvodu, proč nakonec tam, kde na srdci každého leží jen blaho soukromé, není šťasten vůbec nikdo. Cožpak může člověk naplno prožívat jakousi spokojenost, když ví, že někde - třeba na opačném konci Země - kdosi strádá? Jistě, důvodů pro všelijak pošramocený život může být pěkná řádka a ani za jedním z nich nemusí stát lhostejnost druhých, ale kdyby u lidského trápení, v němž nemají prsty druzí, zůstalo, byl by náš svět přece jen hodně dobrým místem pro život. Není-liž pravda?

Člověk člověku člověkem

Novoroční politické projevy ústavních činitelů - a nejen ony - jsou plny plánů na zlepšení kdečeho. Tolik bychom toho chtěli reformovat, jenom do jednoho se nám nechce – reformovat sami sebe. Myslíme si - a naši představitelé nás v tom utvrzují -, že to, čeho je nám ponejvíce třeba, jsou investice, digitalizace naprosto všeho a všespásný trh. O lidském srdci a jeho stavu není v našich prognózách ani vidu, ani slechu.

Ne že by praktické uspořádání lidského soužití nemělo mít svůj řád, ale cožpak je možno dosáhnout trvalého dobra bez vnitřního souhlasu člověka s tím, že takto to má být? Chceme-li lepší svět - a jak se z mnoha stran ukazuje, bez lepšího světa se lidstvo zahubí samo - musíme změnit sami sebe.

Už nemůžeme dychtit po vlastním štěstí, ale musíme usilovat o štěstí druhého, už nemůžeme chtít vše, co se nám zlíbí, ale dbát na to, aby druhý měl vše, co k důstojnému životu potřebuje, už nesmíme vidět pokrok ve vymoženostech techniky, ale v dobru pro všechny. Nebudeme spokojení tehdy, až se bude dařit nám, ale tehdy, až druhým se bude dařit.

Není to tak dlouho, co mne zaujaly dva obrázky. Jeden z nich znázorňoval peklo a ten druhý nebe. Na prvním obrázku stál uprostřed velký kotel s jídlem a kolem něj se hemžila spousta lidí. Každý z nich měl v rukou dvoumetrovou lžíci plnou jídla a snažil se trefit do vlastní pusy. Ti zobrazovaní lidé byli hladoví a vyhublí. Pod jejich nohama se válely hromady potravy, jak jim jídlo v marném pokusu dopravit jej do vlastních úst padalo ze lžic. Na druhém obrázku byla scéna téměř stejná, akorát s tím rozdílem, že všichni lidé vypadali velmi blahobytně. Žádné zbytky se na podlaze neválely, protože každý - jeden druhému - vkládal těmi předlouhými lžícemi jídlo do úst.

Neměl by být toto náš novoroční program? Otevřít srdce pro druhé, obrátit se a změnit smýšlení tak, jak o tom mluvil Ježíš? Ostatně, přece jsme jeho narození před pár dny neslavili nadarmo.

Že to nejde? Ale kdepak. Vždyť každý, kdo v té či oné míře přijal konání obecného dobra a nezištnou práci pro druhé za svůj životní program, dnes a denně zažívá ve svém srdci ty nejkrásnější pocity spokojenosti. Žádná vyznamenání a medaile tohoto světa s nimi nelze srovnat.

Závěr

Dosud je za námi jen pár lednových dnů roku 2019. Máme před sebou celých 360 dní. Ti chlapci odklízející odpad z rachejtlí už začali a bezpochyby začali s podobně dobrými a nezištnými činy i jiní. Jistěže nedáme za jeden rok náš rozhašený svět do pořádku, jistěže svá srdce pokoušená sebeláskou neproměníme na povel v ráj lásky k bližnímu. Vězme však, že každý příspěvek k obecnému dobru se počítá. Čím více jich na konci roku 2019 napočítáme, tím blíže budeme k tomu, po čem všichni toužíme.

Šťastný nový rok 2019.