Následující komentář studie <a href="http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=28662">Post-War Constitutions: Privatization and Empire-Building</a> poukazuje na manipulace s ústavami, které se stávají nástrojem neokoloniálního ovládnutí států a jejich začlenění do moderních imperiálních struktur. Autor Mahdi Darius Nazemroya je nezávislým novinářem, sociologem a publicistou, působícím v Kanadě. Spolupracuje s kanadskou organizací <a href="http://www.globalresearch.ca/">Centre for Research on Globalisation</a>. V Lybii mu během války <a href="http://article.wn.com/view/2011/08/24/KILLING_THE_TRUTH_Mahdi_Nazemroaya_Threatened_by_NATOs_ProDe/">hrozili smrtí</a> za nezávislé reportáže o tamější válce, v níž NATO pomáhalo islámským fundamentalistům a kmenovým vzbouřencům.
___

Spojeným státům americkým se podařilo po II. světové válce prosadit v poražených zemích změny ústavních zákonů. Ale nejenom v tomto období. V posledních dvou desetiletích Washington ovlivnil zásadním způsobem ekonomické a politické změny v mnoha dalších zemích. Jsme svědky změn mocenských struktur díky zásahům zvenčí. Probíhá tlak na decentralizaci států a nastolení pravidel v duchu <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=777">Washingtonského konsensu</a>. Vliv na politiku a hospodářství importovaný zvenčí se pak stává legálním. Po rozpadu bývalého východního bloku byla neoliberální doktrína zavedena v postkomunistických zemích, ubránilo se jí částečně pouze Slovinsko a zejména Čína. Pomocí válek byla aplikována následně v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu a nakonec v Iráku. Vojenská intervence pak znamenala následně trvalou vojenskou přítomnost. Mimořádný význam v tomto procesu, o kterém se moc nemluví, sehrálo přijetí nových ústav v obsazených zemích. Díky nim se tak otevřely brány k jejich začlenění do amerického impéria.

1. Klíčový geopolitický význam ústavy
Ústava státu často odráží i specifické geografické podmínky země. Zpravidla vyjadřuje vnější i vnitřní omezení státu. Když se na ně podíváme pozorněji, ukazuje se, že je možné ústavy zneužít a měnit tak, aby sloužily určitým geopolitickým cílům. Je tedy na místě, začít klást důležité otázky a provést přesnější analýzu situace v zemích, které se ocitly ve válce se Spojenými státy a jejími spojenci.

Poohlédneme-li se zpět na poválečnou dobu, lze konstatovat, že byly změněny jak japonská ústava, tak i německá. A to buď přímo z Washingtonu, nebo pod spojeneckým dohledem. Kromě toho zřídil Pentagon v obou zemích své opěrné strategické vojenské body. Nový směr, vyjádřený v ústavních zákonech obou zemí, sloužil geopolitickým zájmům Washingtonu. To je do očí bijící v případě japonské ústavy, která byla napsána americkými vojenskými odborníky. Článkem 9 japonské ústavy je omezena státní suverenita, zapovězeno právo vyhlásit válku, mít stálou armádu a vojenské vzdušné a námořní síly. Prostřednictvím této nové ústavy bylo Japonsko vyloučeno jako potenciální militaristický konkurent nebo země, která by mohla představovat potenciální ohrožení ve východní Asii a Pacifiku.

Poválečné zkušenosti z pacifikace Japonska ukázaly význam ústav jako strategického a geopolitického nástroje. Poslední dvě dekády 20. století byly charakterizovány novou, zásadní hrou kolem nově přepracovaných ústav. Ty sehrávaly stále důležitější roli při uskutečňování geopolitických a strategických cílů Washingtonu. Současným nástroj nadvlády se stalo zejména právo na sebeurčení národů jako záminka pro rozbití stávajících politických celků. Dnes se stáváme svědky vměšování se do záležitostí cizích zemí a eroze mezinárodního práva. Pod záminkou humanitární pomoci se stal i výraz „humanitární bombardování“ jaksi mediálně snesitelným. Dalo by se říci, že se Spojené státy americké a jejich spojenci – včetně České republiky- v posledních 20 letech podporovali horlivě "budování národních států" (nation building).

V zemích, ve kterých tyto procesy probíhaly a které byly pod kontrolou Washingtonu, byly napsány ústavy nové, nebo byly důkladně přepracovány ty stávající. V procesu podporování národní identity nešlo o národní zájmy obsazených zemí. Šlo, a dnes je na pořadu dne znovu, o součást strategie, jejímž cílem bylo podrobit země, ve kterých probíhá poválečná rekonstrukce, dnešním imperiálním mocenským zájmům. Ústavy těchto zemí jsou přepisovány tak, aby se státy:
1) staly vazaly nebo prakticky koloniemi;
2) aby tyto nové vazalské státy vyplnily mezery v nové celosvětové moderní imperiální struktuře;
3) aby tyto země sloužily geopolitickým zájmům, jejichž cílem je získání, vybudování a udržení velmocenských ambic.

Nejdřív je ale zapotřebí rozbít staré pořádky, anebo je alespoň od základů změnit. Aby na jejich místo mohly nastoupit pořádky nové. Tzv. "národní probuzení" začíná zpravidla jako "rozeštvání národa". Tento proces je realizován Washingtonem a jeho spojenci trojí cestou: hospodářskou, politickou nebo přímou vojenskou agresí. K tomuto cíli jsou využívány mezinárodní instituce a organizace, které kontrolují USA, tedy Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Jinými slovy: v průběhu tohoto vývoje probíhá permanentní válka. Ta má několikanásobný cíl:
1) má vytvářet tlak na daný stát a jeho spojence;
2) má šířit strach a hrůzu nutnou k manipulaci veřejnosti;
3) má přivodit rozpad stávajících společenských struktur;
4) a nakonec má začlenit zemi, na kterou je soustředěn zájem, do dnešních mocenských struktur Washingtonu.
Tyto války mohou být vedeny otevřeně, mohou na sebe brát ale i skryté formy jako v případě současné kampaně proti Iráku. Málokdo ví, že hned po dobytí Iráku poslal Irán tehdejšímu prezidentovi Bushovi memorandum s nabídkou k míru a spolupráci, Bylo to logické, protože USA porazily jeho úhlavního nepřítele, s nímž Irán vedl<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Iran–Iraq_War"> krvavou válku </a> v letech 1980-88.  Nabídka nebyla ani veřejně publikována, natož přijata: USA měly na blízkém Východě jiné plány.

2. Jak to začíná?
Často nenápadně a skrytě. Agrese vypukne však zpravidla poté, kdy země ve skryté fázi vyhlášení války odmítne kapitulovat. Nastoupí sankce, démonizující mediální kampaně, politická izolace a vyprovokování a podpora politických nepokojů uvnitř země. V počáteční fázi jsou nasazeny všechny prostředky kromě přímé vojenské intervence s cílem dosáhnout ovládnutí vyhlédnuté země. Jako zbraně se v této válce využívá proti zemím i úvěrová politika a rozvojová a humanitární pomoc.

Strukturální programy transformace (SAP) prosazují v těchto zemích Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Je to první podmínka pro finanční pomoc a slouží zejména k tomu, aby se průmysl a majetek, který má nějakou hodnotu, co nejdříve privatizoval. Prosazování těchto programů vedlo v bývalé Jugoslávii k válce a ke vzniku etnického napětí, díky nimž se Jugoslávie později rozpadla a byla rozdělena do několika republik. Když se cílová země tomuto tlaku nepodvolí, sází Washington na nějakou formu „změny režimu“.

Změna režimu se může konat pod pláštíkem „barevné revoluce“ (například „Růžová revoluce“ v roce 2003 v Gruzii, „Oranžová revoluce“ 2004 na Ukrajině), ale také prostřednictvím přímé vojenské intervence. Otevřená válka vede nevyhnutelně k okupaci cizími vojsky. Washington a jeho spojenci představují toto vojenské dobytí a teritoriální obsazení jako „osvobození“, nebo vojenskou intervenci z důvodu humanitárních. V tomto smyslu jsou označováni okupační vojáci jako v případě Bosny a Hercegoviny jako „mírové mise“ nebo část nasazení vojska za účelem stabilizace, jako například nasazení mezinárodních bezpečnostních jednotek (ISAF) v Afghánistánu, obsazeném spojeneckými vojsky NATO. Ve skutečnosti má přítomnost zahraničních vojsk v zemi za úkol provést restrukturalizaci země do pozice kolonie nebo protektorátu moderního typu, aby se později dala začlenit do amerického světového vlivu.

3. Přechodné vlády a přehled „osvobozených zemí“
V obsazených, nebo také „osvobozených zemích“ prosazují Washington a jeho spojenci přestavbu politických, legislativních a hospodářských institucí. Od obsazení Kosova až po Irák byl použit stále stejný scénář. Bílý dům a Pentagon ustanovily v těchto zemích přechodné vlády nebo dosadily své správy. Výraz „přechodný“ je zde ovšem zavádějící, poněvadž tyto instituce, jako tomu bylo například v případě Somálska, ukazují, že vládnou v obsazených zemích po mnoho let. Tak vládne interim správa OSN v Kosovu (UNMIK), zatímco NATO kontroluje vojensky teritorium přes kosovské bojové jednotky KFOR.

Přestože Kosovo má již svou vládu, podléhá stále ještě UNMIK. Organizaci, která zastupuje zájmy Washingtonu a nevlivnějších členů Evropské unie. Tento typ nekoloniální vlády zbavuje na jedné straně Washington a EU odpovědnosti za stav ekonomiky a postavení obyvatelstva. Na straně druhé však Washington a EU tyto nastrčené vlády využívají k tomu, aby se zmocnily cestou rozsáhlé privatizace surovinové základny a majetku obsazených zemí. Prostřednictvím překotné „liberalizace“ hospodářství je organizované plenění hospodářsky i kulturně nevyhnutelné.

Domácí ekonomika je zničena, poněvadž těžko může být konkurenceschopná vzhledem k zahraničním korporacím. Také tuzemské zemědělství a finanční sektor jsou vystaveny obrovskému tlaku a následně převzaty. Podobně jako v koloniálních časech je domácí tradiční zemědělský systém rozbit a na jeho troskách jsou vnucovány dovezené, geneticky modifikované plodiny. Je privatizováno hospodaření s vodou a další zdroje, které jsou svou povahou veřejného charakteru. To má za následek odpovídající nárůst hladu, chudoby, a s tím související růst zločinnosti a násilí, které tyto sociální problémy generují. Nakonec si západní korporace kupují přímo i zemědělskou půdu, jako je tomu nyní v celé Africe.

4. Kolonizace cestou ústavy: Jugoslávie, Irák a Afghánistán
Ústava je něco jako DNA každé země. Je základním právním dokumentem, od něhož se odvíjí veškerá další legislativa. Ústava definuje rozdělení moci ve státě, způsob práce vlády, fungování ekonomického modelu, způsob obrany státu a jeho začlenění do mezinárodních struktur, měnovou politiku státu, zahraničně-politickou orientaci, investiční a obchodní politiku atd. Ústavy „osvobozených zemí“ jsou nasměrovány tak, aby umožnily tyto země hospodářsky a politicky ovládat.

Velmi dobrým příkladem může být ústava Bosny. Bosenská ústava se stala součástí „Daytonských dohod“. Jedná se o známé mírové dohody, vyjednané na americké letecké základně Wright-Patterson v Daytonu, stát Ohio. Bosna a Hercegovina se na základě Daytonských dohod a přijetí ústavy, nadiktované zvenčí, stala moderním protektorátem. Jak to? Podle ústavy této země a pod bedlivým dohledem vojáků aliance NATO byl vytvořen zcela nový politický a hospodářský rámec. Zcela legálně nevládnou zemi bosenští občané, ale předsedou vlády je „vysoký komisař pro Bosnu a Hercegovinu“. Tento komisař není bosenským občanem. Jedná prakticky jako koloniální místodržící a je jmenován do funkce z Bruselu. Od roku 2002 je tento vysoký komisař současně zvláštním pověřencem Evropské unie pro Bosnu a Hercegovinu. Jeho náměstka jmenuje ale Washington. Šéfem bosenské centrální banky je rovněž cizinec, dosazený do funkce Bruselem, Washingtonem a Mezinárodním měnovým fondem.

Bosenská centrální banka podléhá fakticky americkému a evropskému bankovnímu systému. Podle bosenské ústavy nesmí sama poskytovat žádné úvěry a vydávat vlastní měnu. Hospodářská a rozpočtová politika Bosny je řízena direktivně z Bruselu a Washingtonu. UNMIK zašlo dokonce tak daleko, že odtrhlo Kosovo od hospodářské unie s Jugoslávií a 9. září 1999 nahradilo jugoslávský dinár německou markou. UNMIK podněcovalo občany Bosny, aby používali k placení různé zahraniční měny včetně dolaru, což bylo výhodné pro USA a jeho západní spojence. Ačkoli v té době patřily Bosna a Hercegovina oficiálně k Jugoslávii a Srbsku, mělo Kosovo převzít od roku 2002 Euro. UNMIK v této době neuvažovalo o tom, že by Kosovo mohlo zavést svoji vlastní měnu.

Kolonizační proces v Afghánistánu a Iráku se nelišil od scénáře uplatňovaného v dřívější Jugoslávii. Ve všech těchto případech byla po válce nebo invazi dosazena nová vláda nebo správní úřad, které provedly na těchto územích rozsáhlé reformy a vypracovaly nové ústavy. Hospodářství bylo v důsledku násilí rozvráceno, země destabilizována a vnitřně záměrně rozštěpena. Tato území se stala následně protektoráty a koloniemi s opěrnými vojenskými body řízenými buď Američany, nebo vojáky NATO. Pohled na tuto vojenskou infrastrukturu připomíná stav v římských provinciích doby antické v období největší rozpínavosti římského impéria. V roce 2003 dosadil Bílý dům v části Iráku, obsazené anglo-americkými vojáky, zahraničního správce. Nejdříve byla tato funkce úředně nazvána“ provizorní ředitel úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc“ (ORHA), z ní se pak vyvinula Koaliční přechodná správa (CPA). Pro označení šéfa druhé přechodné správy kolovala různá jména: zvláštní pověřenec pro Irák, vysoký komisař pro Irák, šéf koaliční přechodné vlády, guvernér Iráku, irácký konzul nebo prokonzul. Poslední dvě označení mají vazbu na antickou historii. Konzulát byl nejvyšší úřad římské republiky, byl obsazen vždy dvěma osobami, které měly nejvyšší výkonnou moc. Prokonzulem se stával často vojevůdce, nebo místodržící pro provincii, který byl jmenován a vybaven mocí konzula, aniž by sám konzulem byl. Šéf koaliční přechodné vlády byl nasazen pro plnění podobných účelů jako komisař pro Bosnu a Hercegovinu. V době svého úřadování prováděl řadu reforem a v roce 2004 byla země podřízena zákonu TAL, Transitional Administrative Law, tedy jakési přechodné ústavě.

Nová ústava měla pro americkou vládu nejvyšší prioritu. V roce 2005 prohlásil irácký poslanec Mahmud Otham: „Předložili nám podrobný návrh, prakticky plné znění ústavy…Američtí zástupci na ní měli větší zájem než samotní Iráčani.“ Na základě této přechodné ústavy byl vypracován pod značným časovým tlakem nový návrh, který vedl k decentralizaci Iráku a značné nestabilnímu federativnímu uspořádání země. Dále zakotvil privatizaci majetku výlučně v zájmu zahraničního kapitálu, ke které přistoupila již v roce 2003 koaliční přechodná vláda na základě direktivy 39. Tímto aktem byla potvrzena legitimita předešlé direktivy.

Ve článku 10 afghánské ústavy z roku 2004 je zakotveno tržní hospodářství. Dva roky nato začalo oficiální zašantročení afghánského majetku a zdrojů do rukou zahraničních "investorů". Stejný postup je naplánován i pro "osvobozenou" Lybii, kde ovšem už začala občanská válka. Národní přechodná vláda v Benghází, která je podporována stejně jako paramilitaristická UCK v Kosovu ze strany NATO, má už novou centrální banku a nový národní ropný koncern, který je pod zahraniční kontrolou.

5. Decentralizace země otvírá brány příštím válečným dobrodružstvím
Nová legislativa a ustanovení, která prosadily Spojené státy a západní spojenci vedly k postupnému odbourávání státních centrálních orgánů. Decentralizací a posílením pravomocí jednotlivých správních celků, měst, krajů, znamenalo oslabení státu jako celku a posílení konfliktů a vnitřních bojů mezi různými skupinami. Například kurdská regionální vláda prosadila uzavření 40 vlastních smluv s ropnými zahraničními společnostmi přes silný odpor iráckého ropného ministerstva v Bagdádu. Toto vynucené oslabení centrální výkonné moci na obsazených územích s sebou přináší řadu politických, ekonomických, ale i sociologických důsledků. Teorie sociální dezintegrace, dezintegrace na mikro a makroekonomické úrovni umožňuje šikovně manipulovat s veřejností a z hlediska sociologického se mění společenské klima v zemi.

Mizí sociální soudržnost, mění se společenský žebříček hodnot a také pojetí národní jednoty. Základy stability země jsou zničeny, šíří se sociální chaos a nevraživost mezi jednotlivými sociálními skupinami. Dřívější sociální hodnoty a pravidla přestávají v tomto deregulovaném prostředí působit. Vzniká tedy prostor pro nové strukturální uspořádání společnosti. Nové struktury dle západního střihu jsou však v rozštěpené společnosti slabé. Tento stále se opakující postup podle hesla „Rozděl a panuj“ byl aplikován mohutně v Africe a připomíná předchozí evropské imperiální říše a kolonialismus. V těchto dnech prožíváme další dějství: Sýrie, Irán. U nás se média pečlivě starají o to, aby prakticky beze stopy zmizelo jakékoliv alternativní zpravodajství z těchto konfliktních zemí (např. <a href="http://rt.com/">Russia Today</a> nebo <a href="http://www.aljazeera.com/">Aljazeera</a>).

Další dny ukážou, zda zvítězí pragmatismus a strach z atomové války, nebo budeme svědky dramatického válečného konfliktu. Takový konflikt by těžko mohl být nazván „střetem civilizací“.