„Čím by byl Václav Havel, kdyby byl chemickým prvkem? Zdá se mi, že určitě uhlíkem. Právě uhlík se dovede jak přímo sám, tak s pomocí dalších prvků slučovat v nejrozmanitějších kombinacích s dalšími prvky (…) a otevírat stále další chemické možnosti“ (Ladislav Hejdánek).

O Václavu Havlovi bylo napsáno mnohé. Ať už to jsou pokusy o vysvětlení jeho postavení v intelektuálních, uměleckých a filosofických kruzích nebo jen bulvárně pojatý osobní život s prvky menších či větších společenských faux-pas, jako byly např. jeho slavné krátké nohavice. Polemika okolo „fenoménu Havel“, jak je dnes často slyšet, se v nás zabydlela a stále vzbuzuje negativní či pozitivní reakce. Osoba Václava Havla a jeho všestranný odkaz je tématem, které nám není lhostejné. To je pozoruhodné zvláště v porovnání se současným děním v naší republice, kdy veřejné události vzbuzují pouze minimální zájem.

Kým tedy Václav Havel byl? Mimo jiné byl člověkem, který pro svůj „kádrový původ“ nemohl studovat to, co si přál. Děd a otec, podnikatelé ve stavebnictví, postavili Lucernu a Barrandov. Strýc filmový producent, matka výtvarnice a dcera diplomata Hugo Vavrečky. Václav Havel se musel spokojit s večerním studiem střední školy, díky kterému získal v roce 1954 maturitní vysvědčení. Současně se studiem pracoval jako chemický laborant na Vysoké škole chemicko-technologické. Později dálkově vystudoval DAMU (1966). Na začátku 50. let spoluzaložil neoficiální literární a diskuzní skupinu Šestatřicátníci. Do skupiny, která nesla název podle data narození, patřili vedle Václava Havla i Jiří Kuběna, Radim Kopecký, Petr Wurm a další. Na jedné straně jejich rodiny spojovalo pronásledování režimem a na straně druhé potřeba vyjádřit se. Byli to mladíci plní tvůrčího ducha. Ve svých sedmnácti letech ještě nebyli samostatně tvořícími originálními mysliteli a ani by to od nich nikdo neočekával. Mladíci ambiciózně a zvědavě studovali politické, filosofické a literární směry, které celospolečensky náležely až na okraj zájmu. „Chovali se „nedobově“ svobodně. Mysleli a psali si to, co prostě chtěli.“ (Martin C. Putna). V letech 1954-1955 stihlo vyjít pět čísel časopisu Rozhovory 36. Spontánní tvorba a první společenství, které se vytvořilo okolo Havla, naznačilo budoucí směřování v disentu.

Alternativa k oficiální ideologii byla „optimalistickým humanismem“, jak Havel nazval své osobní směřování v pozdějších letech. Skupina podněcovala a stala se tvůrčí inspirací pro Josefa Topola, Věru Linhartovou, Violu Fischerovou, kteří se k odkazu šestatřicátníků hlásili. Můžeme o nich hovořit jako o post-šestatřicátnících. V 60. letech někteří členové původní skupiny opustili umělecké sféry a pustili se do politiky jako Petr Wurm, Radim Kopecký, Jan Škoda. Do Charty 77 však vstoupil pouze Josef Topol.

Ke konci padesátých let vyšel Václavu Havlovi první oficiální článek Pochyby o programu. O rok později nebyl přijat na FAMU a místo toho musel plnit povinnou vojenskou službu. Havlův bratr Ivan řekl, že právě na vojně Havel promýšlí tvorbu divadelních her. V roce 1963 mu vychází první z nich - Zahradní slavnost, o dva roky později pak Vyrozuměnía v roce 1968 Ztížená možnost soustředění. Politické satiry vycházejí ve stejné době jako Kunderův Žert či Klímův Zámek. Šedesátá léta byla divoká: bohémské chování na večírcích u Jiřího Muchy, noblesa a zdrženlivost v osobním jednání. Podle deníku scénáristy Pavla Juráčka užívali při psaní fenmetrazin: „Jenomže Vašek má na rozdíl ode mne neobyčejně pedantskou povahu, takže si vypracoval a vysloužil důkladný systém v užívání těch tabletek, a ten systém – jak už je Vaškovým zvykem – pečlivě dodržuje. Já jsem ve srovnání s ním dobrodruh.“ (Pavel Juráček).

Havlova druhá samostatně napsaná hra Zahradní slavnost se oficiálně hrála v divadle Na Zábradlí, kam byl ředitelem divadla Ivanem Vyskočilem přijat jako jevištní technik (praxi měl již z divadla ABC). Díky divadlu a především uvedení jeho hry vstoupil Václav Havel do popředí oficiální české kulturní sféry. Osudové se pro něj stalo i setkání s Olgou Šplíchalovou, kterou si později vzal za ženu.

Svůj další počin, článek O úhybném myšlení, pronáší Václav Havel na půdě Svazu československých spisovatelů. Dal tak najevo svou nespokojenost, s kterou se potýkají všichni spisovatelé, když se nemohou svobodně vyjádřit a tvořit. Dále bojuje o zachování časopisu Tvář. Účastní se reformního hnutí, jež vyústilo do Pražského jara v roce 1968. Je autorem divadelních her a tváří nekomunistického liberálního hnutí za demokratizaci společnosti. Nesnaží se režim zrušit, snaží se o jeho změnu a chce zlikvidovat komunistický monopol. V dubnu 1968 zakládá Kruh nezávislých spisovatelů a stává se jeho předsedou. Od května do června pobývá v USA, inspiruje se tu hnutím hippies, bojem za svobodu a hudbu. V létě podporuje s dalšími umělci výzvu k obnovení sociální demokracie. Během srpnové okupace pobývá v Liberci. Píše pro Český rozhlas sérii prohlášení o tom, jak se zachovat při okupaci.

Po roce 1968, kdy se situace v zemi uvolnila, přichází rozčarování pro všechny aktéry Pražského jara. Utužování režimu znamená pro Havla začátek disentu. Pobývá ve svém domě na Hrádečku u Trutnova. Je umělcem na volné noze, peníze získává z uvádění svých her v zahraničí. Začíná se o něj kvůli podpisu Deseti bodů zajímat policie. Sedmdesátá léta pro něj značí odchod z veřejného života. Obrací se do soukromí, undergroundu, alternativní kultury.

Havel nevymyslel žádný samostatný myšlenkový proud, přesto měl schopnost nasávat ideje od filosofů Martina Heideggera, E. Lévinase, Jana Patočky, ke kterým se hlásil. Adaptoval se na filosofii jako kutil, který pečlivě vybírá z teoretické řady pojmů ty správné a potřebné pro svou vlastní tvorbu. Podhoubí pro tvůrčí osobnosti vytvořil Havel již v šestatřicátnících, nyní tak systematicky učiní mezi disidenty a chartisty. Tato sociální síť přátel pak změnila české dějiny.

Dne 8. dubna 1975 píše otevřený dopis prezidentu Gustavu Husákovi , ve kterém kriticky analyzuje situaci v Československu po Pražském jaru. Ukazuje, jak reálný socialismus demoralizuje lidi, kteří v něm ztrácejí smysl pro hodnoty a nakonec i vlastní identitu. V disidentu se seznamuje s Ivanem Martinem Jirousem, hlavní postavou českého undergroundu, frontmanem kapely Plastic People of Universe. Postaví se proti jejich obžalování a společně s Jiřím Němcem organizují protesty proti trestnímu stíhání.

První den roku 1977 je zveřejněna Charta 77 . První tři signatáři byli Václav Havel, Jan Patočka a Jiří Hájek. Na půdě Charty se spojily tři odlišné myšlenkové skupiny: liberálové, křesťané, exkomunisté. Dalším aktem proti komunistickému režimu je založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS ). V květnu 1979 začíná zatýkání členů VONSu, na podzim je Václav Havel odsouzen ke čtyřem a půl letům vězení. Odsouzeni jsou i Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Otta Bednářová, Václav Benda, další dostali podmíněné tresty a zbylé zatčené propustili. Havel musel být pro své onemocnění z vězení v březnu 1983 propuštěn do domácího ošetření.

Morálním symbolem, osobností s pevnými zásadami byl pro Havla Jan Patočka. Tento filosof, žák Edmunda Husserla, zasáhl budoucího prezidenta svou knihou Přirozený svět jako filosofický problém. Znali se už od 60. let, kdy chodil do divadla Na Zábradlí přednášet o filosofii a zvláště o fenomenologii. Dohromady je ale svedla až Charta 77. Tehdy spolu vedli první a zároveň poslední rozhovor při čekání na výslech. Jako autoritu ho zmiňoval ve svých proslovech, vážil si jeho vstupu do politického života a odporu proti komunistickému režimu. Ve společenství chartistů nebyl pouze Jan Patočka, ale také Jiří Němec, Ladislav Hejdánek, Václav Benda, Josef Zvěřina, Milan Balabán, Eva Kantůrková, Miloš Rejchrt, Radim Palouš, Petruška Šustrová. Mohli bychom pokračovat ještě na několik dalších stránek a vyjmenovat všechny signatáře charty. Každý z nich si za podpis musel projít přinejmenším nepříjemnými výslechy na policii.

Ve vězení vznikly i Dopisy Olze, neplánovaně sepsaná kniha, přeložena i do zahraničí. Jedná se o soubor dopisů Václava Havla datovaných od 4. 6. 1979 do 4. 9. 1982. Jde celkem asi o 144 dopisů. Dopisy pochází z vyšetřovací vazby v Ruzyni a z věznic v Heřmanicích a Plzni-Borech. Od praktických témat přecházejí do filosofičtější podoby. Nemocný Havel reflektuje situaci ve vězení, osobní zkušenost se zlem a zodpovědnost člověka ke světu a k sobě.

„Milá Olgo,

píšu Ti shodou okolností velmi brzo po předchozím dopise, takže není mnoho novinek ke sdělení. Mám se dobře, hodně čtu, odpočívám a přemýšlím. Ne snad, že bych neměl o čem psát: nad četbou Patristiky a Dostojevského jsem přemýšlel o některých filozofických tématech a rád bych například rozvinul některé své úvahy o vztahu lidské identity a nesmrtelnosti - nejsem si však jist, zda by to bylo vhodné, protože, nic naplat, za rodinnou věc – aspoň v užším slova smyslu – to považovat nelze (i když jde o věc, která byla často předmětem našich rodinných diskusí). A tak si to nechám na jindy a omezím se na některá přízemnější témata (…) A teď o něčem jiném: zjistil jsem, že při delším pobytu ve vězení hrozí citlivějším lidem nebezpečí, že zatrpknou, zanevřou na celý svět, otupí, rezignují a stanou se dost sobeckými. Jedním z mých hlavních cílů je, abych – ať už tu budu jakkoli dlouho – takovému nebezpečí ani trochu nepodlehl. Chci zůstat otevřený světu, neuzavírat se před ním sám do sebe, a uchovat si zájem o ostatní lidi a lásku k nim. O různých lidech mám různé mínění, ale nemohu říct, že bych kohokoliv na světě nenáviděl. V tomhle ohledu se nemíním změnit. Kdybych se změnil, znamenalo by to, že jsem prohrál. Nenávist nikdy nebyla ani mým programem, ani východiskem mého konání. A to se nesmí změnit.“


Je těžké hodnotit jeho politický odkaz, zejména pro nás, mladou generaci. Dění a pak i mýtus Sametové revoluce vynesl Václava Havla na piedestal slávy. Byl jednou z hlavních postav Občanského fóra, stal se prezidentem. Euforie české společnosti vyvolaná po změně režimu (pro mnohé pouhým cinkáním klíčů) viděla v novém prezidentu symbol, návrat Masaryka, obnovení první republiky.

Na druhé straně je třeba s odstupem času říci, že Havel nebyl zkušený politik. Především byl umělec, poeta, snílek, disident. Již za svého života musel snášet oslavování vlastní osoby, ale dočkal se i výtek za svá politická rozhodnutí. Jeho odchod z prezidentského postu přinesl úlevu a mírně pozastavil postupující protihavlovské antipatie.