Krize vyvolala řadu plánovitých protiopatření. O jejich smyslu a účinku lze vést mnohahodinovou diskusi.

ECB nakoupila cenné papíry velmi pochybné kvality za diskutabilní ceny a natiskla spoustu nových peněz. Její bilance se rozšířila z 800 miliard eur v roce 2003 na 3,1 bilionu v roce 2012 a emise peněz rostla od roku 2007 rychlejším tempem než u amerického Fedu.

Bankám byly poskytnuty úvěry v celkové hodnotě 1 bilionu eur za 1% úrok. Národní centrální banky dostaly tak dodatečnou likviditu na pomoc – tzv. ELA úvěry.

Prostřednictvím evropského záchranného fondu ESFS šlo na pomoc 440 miliard eur na nouzové úvěry a rámec garancí bankám činil 780 miliard celkem.

Nadto existuje zúčtovací systém Target 2, který umožňuje úvěrování německého exportu do slabších zemí eurozóny. Vzhledem k prohlubující se krizi panuje obava, že závazky ze systému Target 2 v hodnotě 3/4 bilionu eur nebudou nikdy proplaceny.

To všechno se zdá být kapkou v moři. Itálie bude potřebovat v roce 2014 na refinancování svých dluhů získat na finančních trzích 750 miliard eur. Když se jí to nepodaří za přijatelných úrokových podmínek (o podvodech Itálie jsme psali zde ), její situace se stane v rámci stávajících možností EU neřešitelnou.

Finanční pomoc pro státy znamená jasný signál pro investory a úprk mezinárodního kapitálu ze země. To samo o sobě činí jakoukoliv pomoc zbytečnou.

Španělsko přišlo v I. pololetí 2012 tímto způsobem o 257 miliard eur. Německé banky stáhly z Itálie začátkem roku 2012 1/5 svých vkladů. A peníze na záchranu krizí postižených zemí nejdou do hospodářství, nýbrž vyrovnávají pouze závazky dluhové služby – úroky z dluhu a správu dluhu. Zachraňují banky a velké investory, kteří investovali špatně.

Podívejte se na jeden příklad: Nedávno jsme se zmiňovali o tom, jak dehonestovali irští bankéři nadávkami Němce, kteří zachraňovali Anglo-irskou bankou. Nazvali je Fucking German… Ale kdo byli ti nenasytní němečtí investoři, kteří investovali chybně do irské nemovitostní bubliny? Z grafu od analytika Jahnkeho je to vidět zřetelně – na prvním místě se sem vrhli anglické a na druhém místě německé banky. Do malého Irska investovali Němci mnohem víc než do Španělska. A tam není zdaleka takové teplo, na jaké jsou zvyklí zhýčkaní němečtí turisté! Jenže za chyby těchto německých bank mají teď zaplatit němečtí a evropští daňoví poplatníci! A to několikanásobně: jako daňoví poplatníci v odvedených daních zvýšených kvůli všem těm záchranným deštníkům, ale i přímo ztrátou svého majetku a případně 8 % svých úspor, jak zní poslední dohoda z Bruselu.


Graf 1: Závazky Irů vůči bankám v mld eur


Graf 2: Celkový pohled na investice do jednotlivých zemí jižní eurozóny

Co to znamená přijmout pomoc záchranného deštníku, už víme. Odbourání sociálního státu, ztrátu zaměstnání, domova, sebevraždy, děti odebrané rodičům, úmrtí kvůli nedosažitelné zdravotní péči… A zpětný propad do deprese, nikoliv zlepšování ekonomiky země.

Již delší dobu je naplánovaná inflace, která následuje po spuštění rotaček. Ta poškozuje poptávku také. Sice umožní snížení ceny dluhů, zároveň připraví lidi o úspory. Do deprese začnou padat země, které se dosud držely nad vodou. Neodpovědná politika a nedodržování pravidel pro fungování ECB může přijít Němce brzy na 1 bilion eur. To je čtyřnásobek všech německých ročních daňových příjmů. A fond ESM? To je teprve garda. Bianco šek na vydírání zemí. Nepodléhá kontrole, nemá cokoliv společného s demokracií, viz články 9 a 10, rozborem ESM je zbytečné se zde už zabývat. Dost o tomto monstru najdete na stránkách Reformy.cz.

Vlak do stanice euro jede špatným směrem. Nejvyšší čas zatáhnout za záchrannou brzdu. Eurokrize už není žádnou krizí eura, je jenom urychlovačem zadlužování států a jejich pádu do pasti. Po liberalizaci finančních trhů v 90.letech nastoupila krize trvalá - a ta přestala být kontrolovatelná už od roku 2007. S eurem, či bez něj.