Září 21, 2012


Podle většiny mainstreamových médií si svět oddychl po vynesení zamítavého rozsudku ve věci stížnosti 40 tisíc občanů a organizací v Německu proti přijetí účasti v trvalém záchranném systému ESM. Někteří mágové, jako například “štěrková Mitzi”, jak se přezdívá rakouské ministryni financí Marii Fekterové, už hlásají, že je Evropa z krize jednou nohou ven. Skutečně?

Ústavní soudci přijali alibistické rozhodnutí, které omezuje maximální účast do fondu výší 190 024 800 000 euro, což je podíl základního kapitálu připadajícího na Spolkovou republiku Německo. Další případné navýšení finančních prostředků do fondu podmiňují schválením německými zástupci v grémiu fondu ESM a následně Spolkovou radou a německým parlamentem. Ten už odsouhlasil podobně jako v Česku ledacos, co občané neakceptují. Dnes je 75% občanů Spolkové republiky nejen proti euru, ale i proti způsobu, jak funguje Evropská unie a kam hlavně směřuje.

Němečtí ústavní soudci jinou možnost, jak rozhodnout, zřejmě neměli. Vyplývá to i ze slov ústavního soudce Paula Kirchhofa v rozsáhlém článku, který uveřejnil 16. září 2012 list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Kdo umí číst mezi řádky, se snadno dovtípí. Soudce Paul Kirchof podrobuje finanční trhy rozsáhlé kritice, poněvadž jsou nejenom anonymní, nesvázané odpovídajícími právními předpisy, ale především nenesou žádnou odpovědnost. Kirchof se zamýšlí nad osudem lidské existence, bude-li pokračovat současný trend a dojde-li k tomu, že investoři budou investovat do technologií, vyrábějících zboží prostřednictvím robotů a automatizovaných linek bez zásahu lidské ruky. Tyto technologie slouží investorům jako nástroj k produkování zisků, ale lidé přestanou být důležití. Bude potřeba už jenom pár specialistů, zabezpečujících servis těchto „high technologies“. Co bude s ostatními lidmi? I v této souvislosti Kirchhof upozorňuje na postupnou erozi daňové základny státu. Stát je nucen se kvůli klesajícím příjmům zadlužovat, aby byl schopen plnit své funkce. Ale investoři a podnikatelská sféra při rozhodování a alokaci kapitálu vyžadují fungující právní stát s dostatečně vzdělanou populací a odpovídající infrastrukturou. Jinak řečeno: nechtějí stát jako instituci, ale zato si pilně privatizují jeho ovoce.

Státy jsou proto nuceny zadlužovat se stále více. Jednak jsou závislé na libovůli finančních trhů a jejich prodloužené ruce, což jsou ratingové agentury. Jednak se tenčí i daňové příjmy. Ponechejme stranou fakt, že část zdrojů se rozkrade díky korupci. Stále větší podíl z peněz daňových poplatníků mizí do černých děr finančních trhů. Náklady na obsluhu státního dluhu naskakují stejně rychle, jako roste exponenciální křivka stále narůstajících úroků. Finanční trhy požírají stále větší kus z nově vytvořeného bohatství. Státní dluh Německa činil od roku 1950 do roku 2008 zhruba 1,6 biliónu eur. Ale pozor, na úrocích však Německo zaplatilo 1,5 biliónu eur. Jen za období 48 měsíců od vypuknutí krize v roce 2008 se německý dluh vyšplhal o dalších 600 mld euro. A to přesto, že je Německo ekonomickou lokomotivou Evropy. Proto, aby se jí stalo, šlo cestou snižování reálných mezd, a to bez ohledu na fakt, že produktivita práce zde trvale rostla. Německo si ovšem zadělalo na problém. Hospodářskou politiku postavilo pouze na pouze na exportu, který posiluje růst hrubého domácího produktu. O tom se moc nemluví, ale tento trend se může se stát Německu osudným. Většina exportu směřovala do zemí eurozóny. Tak se stalo, že závazky, které má Evropská centrální banka v rámci zúčtovacího systému Target II vůči Německu, najednou vyskočily na 711 mld euro. Tisknutí peněz nastartované Evropskou centrální bankou pochopitelně roztočí kolo inflace. Podle Maria Draghiho o nic nejde, protože jsou to přece „normální operace na volném trhu“. Je otázkou, kdy a v jaké hodnotě, se Německu toto saldo zahraničního obchodu vyrovná. Jestli budou mít smůlu, Němci nakonec zůstanou sedět na hromadě papírového šrotu.

Rozhodnutí Evropské centrální banky vykupovat státní dluhopisy zadlužených zemí, aby se snížily úrokové sazby, je otevřením brány ke druhé verzi debaklu, který se stal ve Výmarské republice (1918-1933). Politika nízkých úrokových sazeb v rámci eurozóny vedla k podobným bublinám jako na americkém trhu s nemovitostmi, viz dnešní Španělsko. Hlavně ještě více prohloubila rozdíly mezi vyspělými průmyslovými zeměmi severní Evropy a chudým Jihem. Navíc uvrhla do koloniálního postavení nově přistupující země východní a střední Evropy. Je malou útěchou, že nejsme členy eurozóny, a tak nemusíme přispívat do záchranného valu ESM jako Slovensko. Nedělejme si proto iluze. Pokles německé ekonomiky pocítíme jako první.

Těžkou virózu léčí Evropská centrální bank nasazením ještě většího množství virů. Ta chřipka, která měla podle Václava Klause brzy přejít, mutovala v těžký zápal plic. Pacient je v ohrožení života. Léčit nemoc totiž stejnými prostředky, které ji vyvolaly, znamená katastrofu. Pravděpodobně jde však o záměr. Nástup inflace je nevyhnutelný. Výnos z úspor nepokryje ani inflaci. Spoření už není zdrojem budoucích výnosů, to by si měli uvědomit všichni, kteří se rozhodují vstoupit do druhého pilíře důchodového spoření. Doufejme, že konzervatismus Čechů a relativně nízké platy budou překážkou, že se důchodová reforma nakonec ani nenastartuje. Co se týká výnosů ze spoření, státy už nebudou mít co zdaňovat.

Aktéři na finančních trzích jsou většinou právnické osoby. Ty neumírají. Banky, pojišťovny, fondy a spekulanti jsou chráněni anonymitou finančních trhů. Když udělají chybu, dokážou se spojit, aby vydíráním požadovali záchranu prostřednictvím států. A co víc. Tím, že tlačí věřitele, státy eurozóny, ke společnému ručení za všechny, poškozují důležitý nástroj parlamentní demokracie, kterým je státní rozpočet. Proto německý ústavní soud začíná nahlas vyslovovat vážné pochybnosti o stavu evropské demokracie.



Převzato z Umlaufovin