Jak dopadne kauza „Rath“, to dnes neví nikdo. Ani státní zástupce Jirát, ani soudce Pacovský, ani samotný David Rath. Původní politický záměr zbavit se drzého křiklouna je však minulostí. Ti, kteří jej tak rádi viděli v poutech, již nejásají, naopak, budou hledat příležitosti jak jeho věznění a soud zpochybnit. Potřebují totiž zpochybnit represivní aparát proto, aby pokud dojde řada na ně, mohli křičet: „Vždyť jsme na to poukazovali dávno, je to policejní stát!“ Pro všechny Klause, Nečase, Dalíky a Topolánky přestal být Rath nenáviděným soupeřem, a stal se spíše spojencem. To samozřejmě Rath vnímá, a proto nebude tleskat uvěznění manželky Nečase a případně dalších odeesáků a jejich kmotrů a bude rovněž poukazovat na „policejní stát“.

V obou případech nejde samozřejmě pouze o nějaké rétorické cvičení. Jde o přípravu veřejnosti na často sporné osvobozující rozsudky v různých případech. Osvobození poslanců z důvodu vyjednávání korupce na půdě poslanecké sněmovny je jedním z prvních takových případů. Podobně Rath, kdyby byla u vesla stále ODS v čele s Nečasem, by odpočíval ve vazbě asi dalších 18 měsíců, a to na základě dnes již zcela odmítnutých argumentů, že by mohl uprchnout nebo dál brát úplatky (viz článek Případ Rath a selhání soudcovského rozumu ). Lenka Bradáčová by si libovala, podobně jako v nedělních otázkách Václava Moravce, že průměrná délka vazby jsou dva měsíce, počet vazebně stíhaných neustále klesá a je tedy vše v naprostém pořádku. Toho, že zrovna Rathova vazba tak překonává mnohonásobně průměr, by si jednoduše nevšimla a otázky poukazující na takovou nepřiměřenost by asi přeslechla. Návrat rozumu u jednoho soudce a u jedné soudkyně Ústavního soudu může znamenat jak blýskání na lepší časy práva a spravedlnosti v České republice, tak bohužel i pouhý obrat v politických tlacích v příslušné kauze.

Tomuto obratu jistě může přispívat sám David Rath svými prohlášeními o tom, že již dále nic nechce a do politiky se nadále míchat nehodlá. Jeho výpady proti zlodějům a tunelářům (nejen) z ODS známé (nejen) z parlamentu jsou nenávratně zrušeny a řeči o Klausovi, jako „vrtošivém staříkovi,“ jsou zapomenuty. Krvežíznivá touha zavřít Ratha tak zůstala především jen státnímu zástupci Jirátovi, který nás všechny ujišťoval, že má důkazy o přípravách útěku vazebně stíhaného poslance do zahraničí, aby se teď ukázalo, že nám náš státní zástupce bohapustě lhal. Krvežíznivá touha se samozřejmě drží i některých médií, zejména těch bulvárních, které se svým stále dementnějším zpravodajstvím vede TV Nova.

Pokusme se odpovědět na otázku, jak je možné, že se soudy tak liší, vyjádření odborníků jsou tak rozdílné a navíc v čase se měnící? Proč zde není nějaká opora, proč to vše naopak vypadá jako totální chaos? Nabízím tuto odpověď: protože justice a policie všech stupňů je prolezlá klientelismem a korupcí. Nekalé praktiky nepraktikují jen politici, ale ve stejné míře soudci a policisté. Jestliže byl problém usvědčit politika, mnohem větší problém je usvědčit policistu, státního zástupce či soudce. Tak jako politické strany mají své kmotry, tak má své kmotry i policie a soudy. Jak také jinak. Proč by se zrovna korupce měla vyhýbat represivním složkám? A vzpomeňme také na tahanice kolem jmenování soudců Ústavního soudu, státních zástupců, policejních prezidentů atd. Takové spory se nevedou o odbornost, ale o vliv, život a majetek. Vždyť jak říká poradce Václava Klause, Petr Hájek : „Bez ohledu na to, zda a kdo nakonec „skončí v teplácích“, tato hra je do hrdel a statků.“

Ratha bylo možné stíhat, odposlouchávat a nakonec i zavřít. Nepatřil k žádné velké skupině a naopak se ve své pýše, která jej naprosto zaslepila, domníval, že se může kmotrům vysmívat, jak chce. Jenže vyvstalo nebezpečí, že by mohli následovat další, tentokrát však na straně nějaké velké zájmové skupiny: Nečasová, Parkanová, Dalík či Barták. Politika byla v jejich podání věcí neveřejnou, avšak soudní procesy by mohly být zatraceně veřejné. Ano, mafie málokdy zažívá čas míru, zákonitě vždycky přichází doba souboje „do hrdel a statků“. Nejde tedy o nějaké korupční prostředí, v němž se odměna za takový či makový rozsudek, posudek, službu či jiný profit roznáší v igelitových taškách či krabicích vína, jde o vliv, jde o moc v nejširším slova smyslu.

Tato mocenská mafie umí zařídit pro své členy a příznivce správný posudek, nejlepšího lékaře, vysokoškolský titul, lukrativní zakázku, prostě vše, co je v lidských silách. Takováto struktura však není monolitem, naopak o svůj vliv soupeří s jinými mafiemi. Ty jsou na státní úrovni ovlivňovány jak globálními ekonomickými hráči, tak domácí tajnou službou, tak samozřejmě i tajnými službami jiných států. Domnívat se, že něco takového rozbije jeden Šlachta s jedním Ištvánem a jednou Bradáčovou, je naivní. Máme tu sice i ty, kteří k žádné mafii nepatří, ale ti také disponují nejmenším vlivem. Podívejme se však na ty, kteří vlivem disponují a k určitému uskupení patří.

Jeden společný strategický záměr lze přisoudit trojici Klaus, Zeman a nastupující Babiš. Konkurenční spolek představuje nejvýrazněji Schwarzenberg a dalším je specifická instituce - katolická církev. Ty, co nepatří nikam, dnes reprezentuje nejvýrazněji Sobotka. To neznamená, že problémy České republiky by vyřešilo heslo „všechna moc Sobotkovi“. Není to možné, Sobotka jen představuje určitou skupinu, která se vymkla kontrole Zemana, podobně jako se ODS vymkla kontrole Klause. Zítra možná Sobotka bude znamenat méně než Paroubek, Špidla či Gross. Osoby se mění, zájmy zůstávají. Známý výrok „válka je pokračováním politiky jinými prostředky“ nevypovídá jen o válce, ale také o tom, čím je politika. Pokračováním války. V ní jsme aktéry i diváky. Nemusíme být však hloupými diváky.

Končí doba „šmejdů,“ privatizačních podvodníků a dalších tunelářů republiky, v tom má amnestující Klaus pravdu. Nadále nepotřebujeme u kormidla ty pravé pravičáky nebo levičáky, nýbrž potřebujeme lidi rovné. A přestože „věc veřejná“ nebude nikdy zcela věcí veřejnou, může se stát věcí poctivou. Čím méně budeme baštit podvody a manipulace všeho druhu, tím více poroste poctivost. V tom je odpovědnost každého – nenechat se oblbovat. Trh, ani nikdo jiný, ani nic jiného toto za nás nevyřeší. Nebudeme-li přemýšlet a nebudeme-li se starat, budeme dále okrádáni až ke společnému bankrotu. V tomto nám kníže opravdu, ale opravdu nepomůže, a to i když má k lidu blíže.

Od roku 1989 zde neprobíhá dominantní souboj levice vs. pravice, nýbrž spíše Východ vs. Západ, či jinak řečeno Rusko vs. USA. A nejde tu rozhodně jenom o nějaká mávátka, prapory a hesla. Jde o moc. O prachy. Jde o miliardy, za které si koupíme Temelín, letadla a další zbytečnosti, které by nám ovšem rád prodal některý z bratrů z Východu či Západu. Přitom tento souboj může probíhat takto právě proto, že se sami nedokážeme rozhodnout. Po éře důvěry v Západ přišlo vystřízlivění. Dnes vidíme, že Západ se nás neujal z nějaké velké lásky, a pokud přece jen, rychle nastoupily zcela pragmatické cíle. Výsledkem je zadlužená, zkorumpovaná a rozkradená země. V tomto boji se samozřejmě operuje pojmy „pravda“ a „spravedlnost“, jen když se to někomu hodí. O vliv se tak bojuje třeba proklamovaným antikomunismem a dalšími podobnými nesmysly, jako kdyby Rusko bylo komunistickou zemí a USA svatou aliancí velkého Dobra, spravedlnosti a míru. Rusko však dávno není komunistickou zemí a USA nejsou ztělesněním dobra na Zemi. To už by mohlo každému dojít, i když volí Karla.

Recept jak dál není jednoduchý. Více jak dvacet let jsme tu nechali budovat a růst mocenské skupiny, a ty prorostly celou společnost jako rakovinové metastázy. Bude-li přicházející Babišova chemoterapie k něčemu, nedokáže předpovědět nikdo. Každopádně nebude na škodu, když pacient změní životní styl a začne žít zdravěji.