Předešlé dvě části zamyšlení o budoucí Evropě (viz odkazy v závěru) se zabývaly spíše negativními tendencemi a představovaly hnutí či strany, které tyto tendence obhajují jako "pokrok". V dalším pokračování našeho předvolebního evropského seriálu se zamyslíme nad tím, zda existují nějaké alternativy. Jak vyjít ze současného politického marasmu, konfliktů a vzájemné nevraživosti uvnitř EU? Jak zabránit vzniku možného válečného konfliktu?

1. Legitimita rozhodování v EU

Nejprve se podívejte na současný mechanismus řízení EU po zahájení platnosti Lisabonské smlouvy (2009). Jeho komplexnost odráží různorodé zájmy a jejich vyváženost. Ale fakticky v této mašinérii nakonec rozhodují ti, kteří úřadují, což je EK v Bruselu.



V Evropské unii nefunguje přímé rozdělení moci na moc legislativní, výkonnou a soudní. Evropský parlament nemá zákonodárnou moc. Nástroj přímé demokracie jako je aktivisty dodatečně vyboxovaná možnost k vyvolání referenda evropských občanů, není pro výkon moci závazný. Evropská komise se nakonec nemusí ani k iniciativě občanů vyjadřovat. Největší krizí na evropském kontinentu je tedy krize demokracie a legitimity. Tady se skrývá základní "konstrukční chyba EU" a současné krize může být šancí k demokratickým reformám EU. Proto jsou letošní volby do EP tak důležité.

Skutečná suverenita a subsidiarita je vyprázdněný pojem. Protože politická jednotka není schopna realizace projektu svobodné a sjednocené Evropy, pak nastupuje vyšší organizační jednotka. O okurkách a žárovkách nemusela rozhodovat Evropská komise. Naopak o budování propojené energetické sítě asi ano. Bohužel byl proveden podvod na občany: práva suveréna si přivlastnila bez souhlasu občanů EU, o zásadních věcech rozhoduje Evropská komise a ECB.

2. Politicky vyprázdněná EU se změnila na korporaci zájmů

Evropské společenství fungovalo původně zcela jinak, než dnešní EU. Při vstupu do EU jsme si idealisticky představovali, že tak nějak to bude vypadat i po našem vstupu: spolupráce s postupnými vylepšeními v zájmu míru a spolupráce v Evropě. Jenže Evropa vlád není Evropou občanů. Funkční demokracie je problematická už na úrovni jednotlivých států, natož pak na úrovni EU. Evropa řízená z Bruselu dostala směr podobný dnešní politice korporátně zkřivených národních vlád. Dnes je jasné, o co šlo: o rozšíření odbytiště západního zboží, a kolonizaci chudších evropských zemí, o volný pohyb kapitálu, který potřeboval expanzi. Nasycenost domácího trhu neumožňovala dosahovat vysokých výnosů a papiňák s kapitálovými přebytky potřeboval uvolnit.

Prvními opatřeními po Lisabonské smlouvě bylo zavedení jednotného vnitřního finančního trhu bez regulací a volného pohybu kapitálu, následovaný budováním vnitřního trhu zboží a služeb za nerovných podmínek jednotlivých zemí. To byl ekonomický nesmysl, na který doplatily země bývalého východního bloku. Tomu neodpovídal od začátku volný pohyb osob, neexistovala žádná koordinace daňové, sociální a mzdové politiky. To byl od počátku záměr a podfuk na voliče. Výsledkem je současná krize, která hrozí nejen rozpadem EU, ale hlavně ohromnou ekonomickou a sociální krizí. A zkušenost z evropské historie je jasná: podobné globální krize znamenaly na tomto kontinentu válku. Evropa korporací nás tedy vede nejen k zničení EU, ale směrem k nebezpečné krizi, která může vyústit ve válku. Stačí se podívat na země jako Řecko, kde už občanská válka běží, viz článek Řecko vstoupilo do fáze politických vražd .

Korporace zkrotí jedině ústavní zákon a moc vyplývající z Evropské ústavy. EU potřebuje novou Ústavu na základě dobrovolného rozhodnutí občanů jednotlivých států. Ty v setrvání v EU nemůže nikdo držet násilím. Jen taková Evropská unie má ostatně smysl. Legitimita kroků byrokratů EU je stále menší. Suverén – lid, nemůže nyní téměř do ničeho mluvit, poněvadž EU parlament je pouze přikyvovačem korporací. Výjimky se najdou, ale je jich málo, viz článek Podraz Bruselu ohledně zamořených potravin od Fukušimy . A národní parlamenty jsou zase přikyvovači tomu, na co kývl Evropský parlament, s výjimkou Švýcarska, kde si demokracii hlídá samotný lid.

3. V čem je krize legitimity EU

V roce 2002 nebyli členové Konventu k vypracování Ústavy zvoleni, nýbrž jmenováni vládami. EU jako instituce sama sebe vyhlásila zákonodárnou. To je facka principům liberální demokracie, kde moc pochází od jednotlivce jako zdroje nezadatelných občanských práv. A to nejhorší je, že poslední slovo v Konventu neměli členové Konventu, ale prezidium 3 zástupců vlád: bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing, bývalý italský ministr zahraničí Giulio Amato a Jean Luc Dehaeene, bývalý belgický premiér. Tito pánové autokraticky rozhodovali a zpětná kontrola EU-občanů jako suveréna nebyla připuštěna. Prezidium ale řeklo, že žádná referenda o Evropské ústavě nebudou, pouze tam, kde to vyžadovala samotná ústava dotyčné země. To byla byla pouze Francie a Holandsko. Kupodivu to již tehdy kritizoval Jean Claude Juncker slovy, „že převládly feudální poměry“.

Francouzi a Holanďané tento návrh Ústavy odmítli, a tak muselo zmizet označení Ústava a řeklo se, že bude nahrazena novou smlouvou, kterou už nesestavoval žádný konvent, nýbrž legislativní rada. Tím zmizela legitimita z EU systému dokonce legálně. A tuto smlouvu, ve které zůstalo 95% z původní ústavy, šíleném konglomerátu o 500 stranách, už nebylo potřeba v referendu schvalovat, kromě Irska. Jak to v Irsku dopadlo, nemá cenu komentovat. Ve druhém, vynuceném referendu se Irové báli hlasovat proti . Výhrůžkami se voliči museli přesvědčit, že nemohou smlouvu neodsouhlasit, jinak to odskáčou. Také že to nakonec odskákali, viz náš článek Draghi slaví úspěch, pane Macháčku?

Lisabonská smlouva, jejímuž podpisu se tak bránil Václav Klaus, však měla především hlavní účel, Vytvořit jednotný vnitřní trh bez náležité kontroly, zajistit předstih jednotného finančního trhu bez vytvoření jednotného dohledu nad finančním trhem, a to bez jakékoliv vazby na sociální stránku věci. Navíc v Lisabonské smlouvě nebyl prosazen požadavek na odzbrojení, který byl původně obsažen ve Spinelliho smlouvěV Lisabonské smlouvě se státy naopak zavazují v článku 42, že budou „usilovat o zlepšení vojenské obrany“. Cílem bylo posílení paktu NATO a budování „Vereteidigungsagentur“, tedy Obranné agentury EU, která může bát využita dle článku 42-44 Lisabonské smlouvy k nasazení vojsk bez mandátu OSN. Tolik k budování mírové Evropy.

4. Jak je to s Evropskou ústavou?

Listina základních práv je součástí každé ústavy, buď ji akceptují všichni, nebo Ústava neplatí. Lisabonská smlouva má problém. Úmluvu o základních právech občanů nepřijaly dvě země: Česká republika a Velká Británie. V Česku si Václav Klaus myslí, že lidé nemají žádná základní práva. Bohužel tato listina ale tvoří jádro každé ústavy. Volný pohyb kapitálu a volný obchod je povinnou součástí smlouvy o EU. Pak je ale absurdní, že Úmluva o právech lidí je pouze dobrovolná.

Přímo zvolený ústavní Konvent by mohl zapracovat do nové Ústavy mnoho věcí. Pokud by se evropští občané rozhodli na základě své iniciativy zdola zvolit nový Konvent, mohly by být zapracovány do Evropské ústavy důležité mechanismy pro zachování spolupráce a míru v Evropě. Například:

  • Fungování měnového, finančního a bankovního systému, aby se banky nemohly například stát „systémově relevantními“, emise plnohodnotných peněz, zrušení finančního kasina, atd…
  • Systém vyrovnávání nerovnováh v bilancích zahraničního obchodu
  • Žádný únik kapitálu do daňových rájů
  • Závazek odzbrojení
  • Čistá subsidiarita
  • Omezení výše příjmů – nejmenší a nejvyšší možný příjem (o to usilovali v referendu Švýcaři nedávno, viz náš článek ).

Odmítnutí ústavy v referendu jako ve Francii a Holandsku by pak nemohlo být hodnoceno jako projev „vypjatého nacionalismu“, nýbrž jako projev větší potřeby demokracie.

5. Dělba moci v EU

Již zmíněná dělba moci je problémem na úrovni národní i na úrovni EU. Také vás štve, že členové parlamentu sedí ve vládě? Nesměli by, pokud by fungovalo dělení moci na moc legislativní, exekutivní, judikativní, a doplnila bych ještě monetativní podle návrhů expertů z německého hnutí Monetární modernizace. Tedy organizace, která usiluje o nastolení nového finančního modelu, který by neničil ekonomiku a nevyvolával krize.

Musí být jasno v tom, o čem mají rozhodovat národní parlamenty a co EU parlament. Věta prezidenta Rompuyeho, že „národní parlamenty jsou překážkou demokracie v Evropě“, je fackou demokracii, ale alespoň tím prozradil, o co současným evropským elitám jde. Dnes si přivlastnila Evropská komise, tj. nikým nevolený orgán, kompetenci o udělování kompetencí. Otázkou je, zda by nová Ústava požadující změnu pozice Evropského parlamentu, neměla také obsahovat klauzuli o zřízení 2. komory EU parlamentu, ve kterém by byli zastoupeni delegáti národních parlamentů.

Zastupitelská demokracie musí být doplněna nástroji přímé demokracie. Jen tak může vykonávat suverén svá práva. To se týká úrovně národní i evropské. Proč máme trpně snášet 4 nebo 5 let politiky, kteří něco voličům slibovali a hned po volbách otočili? A pak začnou škodit lidu své země, viz české příklady z EP . Proč je máme platit ze svých kapes?

To není populismus, to je požadavek na čestnost a férovost. Suverén musí mít také nějaká práva, tj.

  • volit legislativní orgán, iniciovat zákony
  • korigovat parlament cestou referend
  • navrhovat změny ústavy
  • volit Konvent k ústavě

Další doplňte podle uvážení. Evropské referendum podle článku 11 Lisabonské smlouvy tzv. European Citizen Initiative může vyzývat komisi, aby se něčím zabývala, ale ona nemusí! Žebrání o práva bylo například o regulaci hedgových fondů. To vzala komise na vědomí až v roce 2010, kdy byli regulováni manažeři, ale fondy byly pouze zaregistrovány, nikoliv zákonně upravena jejich činnost. A tak se prospekulujeme do další katastrofy.

Závěr této části analýzy a toho, jak dál s EU by se dal shrnout následovně. Lid evropských zemí, podle ústav svých zemí suverén, se stal poddaným svého zastoupení. Cesta z tohoto poddanství vede přes uvědomění si svých práv nejdříve na národní a pak dále v procesu skutečného sbližování evropských občanů zezdola na úrovni celoevropské. Pokud se má něco tedy změnit, pak volit pouze ty politické strany, které se budou ochotny touto cestou vydat.

Autorka čerpala z návrhů, které zpracovalo hnutí ATTAC Österreich, pro zájemce o hlubší náhled do problematiky lze doporučit publikaci „Zachráníme euro?“ autora Christiana Felbera, vydanou nakladatelstvím Deuticke.de. Zajímavé informace také na www.attac.at , www.attac.de nebo přímo zde .


Nekrofilní nebo biofilní Evropa? Volby do EU (část I.)

Nekrofilní nebo biofilní Evropa? Volby do EU (část II.)