V sousedství si občas povídáme se dvěma muslimskými rodinami. V osmdesátých letech, když děti dospívaly, měly tyto rodiny vážné problémy. Liberální prostředí kolem ve srovnání s autoritativním doma bylo pro jejich děti daleko přitažlivější. Zároveň ale postrádaly onen subtilní komplex vnitřních zábran a osobní zodpovědnosti, který neviditelně formuje děti ve zdánlivé volnosti. Rozbitá auta, alkohol, drogy, nemanželské děti. Vzpomínám na ně, když slyším, jak opačné problémy mají muslimské rodiny dnes. Integrovaní jsou rodiče, kteří ještě vědí, proč své domovy opustili. Pro jejich děti jsou již pevné hodnoty a přísná morálka islámu daleko přitažlivější než bezohledná honba za profitem a morální nihilismus evropských společností.

Zda se za třicet let takhle změnil islám?

Možná také. Přestupují k němu dnes ale i děti z rodin, které s ním nikdy neměly nic společného. Takhle se za třicet let změnila Evropa. Evropská unie, do které jsme v roce 1994 v Rakousku a o deset let později v Česku přistupovali, byla nejúspěšnějším mírovým modelem v dějinách Evropy. Po půl století nejvražednějších světových válek prožila půl století bez jediného výstřelu. Přestože byla po zuby vyzbrojená, bezprostředně sousedila s dalším po zuby vyzbrojeným blokem a oba tyto bloky se navzájem považovaly za nepřátele na život a na smrt.

Zpětně si uvědomujeme, že tahle mírová Evropa skončila humanitárním bombardováním Jugoslávie v roce 1999. Pod záplavou zpráv o masovém vraždění Albánců srbskými nacionalisty přesvědčila Madeleine Albrightová evropské politiky, že je nevyhnutelné neprodleně vojensky zasáhnout i bez souhlasu OSN. Na rozdíl od Rwandy, kde milionová genocida důvodem k zásahu nebyla. Teprve dodatečně jsme se dozvídali, že to byly lži zastírající předem připravený záměr . Kupodivu ne z masových médií, která nás jimi předtím krmila. Většina občanů Evropy se to ostatně nedozvěděla dodnes a na dva a půl tisíce mrtvých ráda zapomněla.

O dva roky později zbořila dvě unesená letadla tři mrakodrapy WTC v centru New Yorku. Atentátníky identifikovala policie stejně rychle, jako dříve vraha J. F. Kennedyho. Pomohla jí náhodička. Pas jednoho z nich jako zázrakem přežil požár, který roztavil ocelové nosníky i následné zřícení stodesetipatrové budovy. Na rozdíl od stometrového sloupu vysílací antény z jejího vrcholu ho v troskách nalezli neporušený. Že jeho majitel patřil k muslimským atentátníkům, prokázal nález arabské příručky o pilotování letadla v jeho autě. Čtvrtina světa tomu věří.

Vlna rozhořčení proti islámským teroristům změnila nejen Evropu, ale celý svět. Opět se teprve dodatečně dozvídáme, že zřícení budov v důsledku nárazu letadel jsou dost pravděpodobně opět lži zastírající předem připravený záměr . Opět ne z médií, která nás jimi po léta krmila. A opět se to většina občanů Evropy dodnes nedozvěděla a tři tisíce mrtvých Američanů nadále připisuje muslimským fanatikům.

Prezident G. W. Bush z útoku okamžitě obvinil afghánskou teroristickou organizaci al-Kájda, kterou USA vytvořily, vyzbrojily a vycvičily pro boj proti sovětské okupaci. Od afghánské vlády ultimativně vyžadoval vydání jejího vůdce Usámy bin Ládina, ta ale pro vydání vyžadovala nejprve důkazy. Namísto nich se dočkala přepadení země vojsky NATO a přidružených států bez souhlasu OSN. Opět se až dodatečně dozvídáme, že to byly od počátku lži zastírající předem připravený záměr . Opět ne z médií a ne všichni. Zničená a rozvrácená země, dvacet tisíc zabitých civilistů, válečné zločiny, celosvětový nárůst militantních islámských skupin se připisují islámu. Ne těm, kdo za ně nesou odpovědnost .

O další dva roky později obvinil prezident Bush iráckého diktátora Saddáma Husajna, kterého USA vyzbrojily ve válce proti Íránu rovněž chemickými zbraněmi, že vlastní chemické zbraně, vyvíjí atomovou bombu, podporuje mezinárodní terorismus, podílel se na útocích proti WTC a představuje pro celý svět akutní hrozbu. Ultimativně požadoval zničení zbraní a uvalil na Irák sankce, v jejichž důsledku zemřelo kolem dvou set tisíc iráckých dětí . Přestože Saddám vlastnictví takových zbraní popíral a vyslaní mezinárodní experti to potvrzovali, USA s koalicí ochotných včetně ČR a dalších evropských zemí v září 2003 Irák opět bez souhlasu OSN vojensky přepadly a obsadily.

Vylhanosti iráckých zbraní hromadného ničení a podpory mezinárodního terorismu se tentokráte dostalo široké publicity dokonce i v mainstreamových médiích. Válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a třičtvrtě milionu mrtvých přijala jako politováníhodnou nehodu v důsledku omylu tajných služeb, přitroublého prezidenta a špatných poradců. Publicity se již nedostalo tomu, že to byla první z řady připravovaných válek proti sedmi zemím v průběhu pěti let – Iráku, Sýrii, Libanonu, Libyi, Somálsku, Súdánu a Íránu.

Bombové útoky v Madridu 2004 a v Londýně 2005 vyvolaly u evropských občanů nevěřícné zděšení – do té doby vůbec nevzali na vědomí, že by byli do nějaké války zavlečeni. Pokud naši hoši někde daleko zabíjejí islámské teroristy a jejich rodiny, přátele, sousedy a kolemjdoucí, je to sice nepříjemná a namáhavá práce, ale přece je nelze srovnávat s našincem! Co je pár set tisíc muslimů proti padesátce Britů? Války jsou od toho, aby naši zabíjeli cizí, a ne aby cizí zabíjeli naše! Taková drzost si zasluhuje nejtvrdší odplaty!

A stratégové mají plány již dávno hotové, teď přišel čas je realizovat: proti teroru je nutno postupovat ofenzivně . Al-Kájda není organizace, ale síť, je tedy třeba cíleně zabíjet její uzlové body. Je třeba vybudovat konkurenční islámské skupiny konformní se západními hodnotami. A americké tajné služby musí vytvořit falešné teroristické organizace včetně jejich webových stránek, náborových středisek, výcvikových táborů a finančních zdrojů, které budou provádět své vlastní teroristické operace a narušovat tak struktury a monopol al-Kájdy.

Pro snadné a bezrizikové zabíjení uzlových bodů kdekoliv na světě se výtečně osvědčily bezpilotní drony . V průběhu následujících let se jimi podařilo pozabíjet další tisíce muslimů v řadě zemí, od náhodných smolařů, dětí a svatebčanů až po 49 údajných militantních vůdců. S potěšením sledujeme, jak se islámským teroristům v jejich bezmoci proti naší technologické převaze pění krev – alespoň do té doby, než ji sami také zvládnou.

Nemenší úspěch zaznamenalo vytváření konkurenčních islámských skupin. Počínaje prosincem 2010 vyrašilo v bezmála dvaceti zemích Arabské jaro , série demonstrací, protestů, povstání a občanských válek za demokracii, svobodné volby, lidská práva a změnu režimu. Pravda, neobešlo se to všude bez problémů. Rašilo i kde nemělo a ohrožovalo spřátelené diktátory jako např. v Bahrajnu . V klíčovém Egyptě arabské jaro zvítězilo, ale svobodné volby vyhrála nesprávná strana, takže nakonec nezbylo než se vrátit k diktatuře a její předáky pozabíjet . V Libyi zase musely evropské země vypomoci demokracii masívním bombardováním . Výsledek je žalostný. Ještě žalostnější je v Sýrii, kde je Asad dosud u moci. Nepomohl ani turecký chemický útok pod falešnou vlajkou , islámské skupiny konformní se západními hodnotami se tu prostě nenašly.

O falešných islámských teroristických skupinách se mnoho nedozvíme. V nepřehledné změti nelze rozpoznat, ani za které nitky kdo tahá, ani co je informace a co dezinformace. Podle některých zdrojů je i k al-Kájdě konkurenční Islámský stát projektem Mossadu a Al Baghdadi jeho agentem . To by ovšem korespondovalo také s izraelským, potažmo americkým plánem rozdělit Irák na tři části a svědčily by tomu i americké zbraně "omylem" svržené nad územím Islámského státu . Faktem je, že ISIS vytvořily, vycvičily a vyzbrojily USA proti Asadovi , tak jako předtím al-Kájdu proti SSSR a Saddáma proti Íránu.

Útoky připisované islámským teroristům i jejich zveličování jsou v zájmu příliš mnoha stran. Samozřejmě také islámských radikálů, kteří v nich vidí oprávněnou odplatu za teror Západu či zbraň ve vzájemném boji různých frakcí. Tajné služby v akcích falešných islámských organizací vidí nejen nástroj k narušení monopolu al-Kájdy, ale také ke zdůvodnění vlastní důležitosti a nárokování větší kontroly a moci. Izraeli slouží ke štvaní proti islámu a státům stojícím v cestě plánům Velkého Izraele i k odvedení pozornosti od vlastních teroristických akcí. Pro americké neocons jsou prostředkem globální destabilizace, která jim měla umožnit globální vůdcovství , dnes ale spíše již jen zachránit, co se ještě dá.

Výraz false flag, falešná vlajka, pochází z dávných dob, kdy jedna loď označená vlajkou cizího státu napadla lodi vlastní flotily a poskytla tak záminku k válečnému útoku. Po staletí se na této technice nic nezměnilo. Důkladně a nade vší pochybnost jsou dokumentované například plány americké Operation Northwoods . Při každém teroristickém útoku je proto radno, ještě než se spravedlivě rozhořčíme, položit si otázku, zda nebyl veden pod falešnou vlajkou . Ověřit si to zpravidla nelze, ale existují indicie.

První je otázka "Cui bono?", komu to slouží. Uřezávání hlav západním novinářům z pohledu fundamentalistického islámu smysl nedává, jeho přísnost se vztahuje na muslimy, jiná náboženství relativně toleruje. Neplní ani vnitřně konsolidační revoluční funkci analogickou k uřezávání hlav za Francouzské revoluce či teroru za revoluce bolševické. Je to čistý PR směřovaný západnímu publiku s cílem utvářet ten obrázek islámu, který nám pak zprostředkovávají mainstreamová média. Islámským skupinám včetně těch nejmilitantnějších morální diskreditace užitek nepřináší. Pro utváření obrázku nelidského nepřítele je naopak esenciální.

Další indicií je širší kontext právě probíhající propagandistické kampaně. Selektivní hystericky morální rozhořčení nad genocidou kosovských Albánců vyžadující bezodkladný vojenský zásah je s ohledem na předchozí lhostejnost k milionové rwandské genocidě dostatečně zřetelným příznakem, že důvody byly zcela jiné. Stejně jako štvanice proti Saddámovi, Kaddáfímu, Asadovi při paralelní podpoře diktátorů ve spřátelených arabských zemích. Dojde-li k teroristickému útoku pro takovou kampaň zrovna jako na zavolanou, lze předpokládat, že pachatele můžeme hledat spíše na opačné straně. Kyjevská vláda nám ostatně nabízí celý seriál takových školních příkladů, počínaje střelbou na Majdanu přes upálení lidí v Oděse a sestřelení MH17 až po poslední útok na linkový autobus .

Jinou indicií je nekoherentnost, když spolu jednotlivé komponenty děje zjevně nesouhlasí. Vytipování Charlie Hebdo jako vhodného objektu, opatření informace o zasedání redakce, personální složení komanda, chladnokrevnost provedení, rychlé, spolehlivé, munici šetřící dva výstřely do hrudníku, zabezpečení ústupových cest, závěrečná performance před kamerou i rozvážný odjezd v jistotě, že nic nehrozí – to je akce profesionálů. Od rozhořčených islámských fanatiků bychom očekávali bombový útok, divokou střelbu, rituální popravu anebo vzetí rukojmí, zničení vlastního objektu nenávisti – Mohamedových karikatur a závěrečnou mučednickou smrt v přestřelce s policií. Pokud by některá džihadistická skupina ve Francii disponovala takhle profesionálním týmem, asi by pro něj nalezla rozumnější využití, než karikaturisty nevýznamného satirického týdeníku.

Zrádné jsou inscenační prvky, jako například falešní mrtví a zranění, českému čtenáři netřeba připomínat Ludvíka Zifčáka alias Martina Šmída. Běžný divák sice nemá možnost předkládané blíže zkoumat, zato v mezinárodní internetové komunitě bývají oblíbeným objektem důkladných analýz. Bombový útok na Bostonský maraton v roce 2013, připisovaný dvěma čečenským islámským bratrům takových podezřelých prvků vykazuje celou řadu. Podobně jako zastřelení na zemi ležícího policisty před Charlie Hebdo .

Indicií bývají rovněž podivuhodné náhodičky vedoucí k rychlé identifikaci pachatelů. Podobně jako neporušený pas jednoho z atentátníků v hořících troskách WTC, přivedl policii na správnou stopu občanský průkaz jednoho z atentátníků Charlie Hebdo, omylem zapomenutý v autě. Lepší důkazy spojení mezi útoky a pachateli neexistují, pachatelé jsou mrtví, inspektor Colombo se obrací v hrobě. To pak ztrácí důvěřivost i jinak velmi dobře informovaní lidé, jako jsou turecký prezident Recep Erdoğan nebo bývalý americký prezident Jimmy Carter .

Osobně považuji za nejsilnější indicie následné jednání oficiálních míst, zda se věrohodně snaží případ vyšetřit anebo mají závěr předem hotový, zda sledují všechny stopy anebo jedinou, zda důkazy vyhodnocují, ignorují nebo dokonce odstraňují, zda pochybnosti vysvětlují anebo potlačují. Tak byly po vydání oficiální zprávy neprodleně zničeny zajištěné důkazy z trosek WTC. Sestřelení MH17 se po vydání předběžné zprávy fakticky dál nevyšetřuje. Sekvence videa z útoku na Charlie Hebdo s pravděpodobně inscenovaným výstřelem do hlavy ležícího policisty je na internetu konsekventně vyhledávána a mazána. Vážený deník International Business Times je nátlakem donucen omluvit se za zprávu o izraelské stopě a z internetu ji odstranit (z teroru lze obviňovat muslimy, ale ne Židy).

Připomínám, že se jedná o indicie a zřídka o důkazy. Rozlišit mezi konspiračními fantaziemi, propagandou a podloženými zprávami a rešeršemi nebývá snadné. Zpravidla se těch indicií musí sejít víc, musí být potvrzovány z různých, pokud možno věrohodných zdrojů, musí dávat koherentní hypotézu zapadající do širšího kontextu, pak teprve si lze dělat vlastní závěry.

Jenže kritický občan nemá na vybranou, protože to, co je mu dnes předkládáno v mainstreamových médiích, bývají příliš prokazatelné manipulace vedené zlým úmyslem. Jak zaznamenal v roce 1918 americký senátor Johnson, první obětí války je pravda. Doby spolehlivých informací, byly-li kdy jaké, nejpozději válkou proti terorismu skončily. Sdělovací prostředky se staly zbraní a občané jejich obětí - tak jako ve všech předchozích válkách. Nový je pouze internet, zbraň původně vyvinutá pro americkou armádu, která se však, jak již to tak u zbraní občas bývá, vymkla z kontroly.

Přes znění titulku mohu čtenáře ujistit, že nemám v úmyslu na islám přestoupit. Ale chtěl bych mu položit velmi osobní otázku. Předpokládejme, že by si musel vybrat pouze mezi dvěma stranami. Jedna z nich prokazatelně lže, šíří nenávist, mučí, vraždí, zabíjí po statisících, inscenuje státní převraty, podněcuje občanské války, manipuluje, přepadává a okupuje cizí země, destabilizuje celý svět jen aby si udržela svou hegemonii. Druhou stranou je islám. Pro kterou by se rozhodoval on?


Přemysl Janýr (*1949) je český publicista a podnikatel v IT žijící v Rakousku. Byl jedním ze signatářů Charty 77 a členem VONS, v současnosti se veřejně angažuje jako předseda Fóra pro česko-rakouský dialog, předseda sdružení Archivy a místopředseda sdružení Národy Podyjí.