Hranice

Začal jsem se bát jezdit přes hranici. Je jasné, že člověka, který pracuje pro ruská média, musí před cestou na Ukrajinu kdosi „jistit“, aby ho v případě, že se nehlásí ve stanovenou dobu, začali hledat. Při své minulé cestě jsem se domluvil o „jištění“ jen s Moskvou, a div jsem nenarazil. Kolegové z  DLR ohodnotili mé zmizení jako „vzetí do zajetí“ a div mě nezařadili do seznamu zajatců k výměně. Takže teď se jistím dvakrát: v Moskvě i v Doněcku.

Horší je něco jiného: před cestou si musím pečlivě prohlédnout své propriety, protože neustále zapomínám něco vyložit z kapes i ze zavazadel. Během první návštěvy v Doněcku se ukázalo, že kolega měl v peněžence vizitku Dmitrije Jaroše. Spálili jsme ji na neutrálním území mezi Ruskem a DLR. Při návratu, během prohlídky na hranici RF a DLR, se pohraničník zeptal: „Promedol máte?“ A já jsem si najednou vzpomněl, že ho mám, ale bez mrknutí oka jsem zalhal, že ne. Dál to bylo ještě horší. Během minulé cesty na Ukrajinu jsem v pouzdře ruksaku objevil zásobník do automatu. Objevil jsem ho, když jsem se vrátil domů, takže se mnou projel dvakrát přes hranici. Dobře, nevěděl jsem, že ho mám s sebou, jinak bych byl nervózní. Naposledy – před návratem z Ukrajiny domů, na Krym, jsem se rozhodl zálibně si prohlédnout sám sebe. A našel jsem v kapse ruksaku námořnický kinžál. Stále se divím tomu, jak jsem ho tam mohl zapomenout. Vézt ho s sebou jsem se bál, tak jsem ho musel vyhodit. Zlobí mě to a hlavně proto, že ani na ukrajinské, ani na ruské hranici se nikdo neobtěžoval mě prohlédnout, i kdybych vezl granátomet.

Během návštěvy v zemi „ukropů“ jsem tvrdě doplatil na další omezení spojení s Krymem. Jel jsem autobusem, protože vlaky už zrušili, a na zpáteční cestě jsem se musel plahočit pěšky, protože i autobusy už ukrajinská vláda zakázala.

Hned po zákazu oficiálního dopravního spojení s Krymem se do otevřených potíží dostali soukromí vlastníci autobusů a taxikáři. Došlo k menší válce, během níž neviditelná ruka trhu v podobě ukrajinských taxikářů prořezala pneumatiky velkonákladových autobusů Krymanů. Násilí ale nepřerostlo do podoby krvavého dramatu, protože humánní ukrajinská armáda jedním črtem pera přerušila potyčky tím, že zakázala propustit přes hranice automobily, ve kterých seděli více než čtyři lidé.

Dnes mohou ti, kteří jedou na Krym, použít dvě základní trasy: Novoalexejevku pro vjezd přes Čongar a Čaplinku pro vjezd přes Armjansk a Cherson. V obou městech jsou k dispozici taxikáři, kteří vás dovezou k hraniční závoře, ale dále musíte putovat pěšky. Prověření dokumentů, vyplnění imigračních karet a vpřed. Nejsou tu žádné detektory kovů, nikdo neprohledává vaše věci. I když muž věku rekruta s ohromným ruksakem může mít (a jak ukazuje praxe, také má) s sebou cosi ne zcela zákonného.

Ať si ukrajinská média hlásí, co chtějí, ukrajinští vojáci se vůbec nebojí vpádu ruských vojsk. Mnohačetné „blokposty“ na trase z Krymu do Chersonu jsou částečně zabydleny bezdomovci, částečně změněny v posty GAI (Státní automobilové inspekce). Všude jsou vidět rozmoklé zemní náspy a haldy pytlů s pískem. Obrněná technika a těžké zbraně byly odevšad odstraněny. Jediným příznakem toho, že „blokposty“ jsou obydleny, je dřevěný sklad, k němuž jsou protaženy dráty elektrického vedení.

Se svojí neopatrností mají Ukrajinci pravdu. Rusové se sami bojí svého vpádu. To nejhorší, co by teď potřebovali, je ještě jedna bratrská enkláva vydržovaná Ruskou federací. Co se týče neperspektivnosti tohoto vpádu… V autě z Chersonu na Krym se mnou cestovalo osm lidí. Až k ukrajinské hranici naříkali, jak je nyní život těžký. Ale už na neutrální půdě začali společně klít na adresu Porošenka a celé Ukrajiny. Mládeži, kdo tam vzdychá po Sovětském svazu? Jeďte na Ukrajinu, tam je všechno při starém – je možné si myslet, co chcete, ale říkat jen to, co je možné.

Hlavní město

Kyjev se nezměnil. Změnili se Kyjevané. Od té doby, co věnovali své hlasy Leně-kosmosu (Pozn. překl.: Narážka na ruskou kosmonautku a političku, Jelenu V. Kondakovovou), zde panuje mimozemský rozum. Dnes není Kyjev městem inteligentních lidí a studentů, ale agresivní mládeže.

Starý pár v metru posuzuje osud rodinné knihovny. On navrhuje zbavit se knih, protože všechno, co chceš, najdeš na internetu. Ona - něžně hladíc jeho rukáv: „Sašo, počkej, možná se knihy stanou naším jediným pramenem tepla.“ Osud knih byl během ozbrojených konfliktů vždy prokazatelně tragický. V Doněcku jsem viděl dům, který měl poškozenou střechu. Z díry po střele „tekl“ proud hořících knih.

V restauracích na Chreščatiku, stejně jako v Globusu, vás uvítají strojeně přísným pohledem rumění „nízkolebeční“ svalovci v oblecích. Dříve Kyjevané takoví nebyli. Je vidět, že ne všichni bojovníci z Majdanu se stali byznysmeny s dvěma vysokými školami a dobrou angličtinou.

Majdan je dnes nudný a unylý, jak se sluší na hřbitov nebo muzeum. Dnešní Majdan je gigantický trojzubec ze svící a výstavka fotografií zimního odporu a bojových akcí v zóně ATO. Zobrazeny jsou – přirozeně – jen hrdinské epizody. Hlavními hrdiny výstavky jsou dobrovolnické prapory. Je zde Donbas, Ajdar, Azov, 12. územní prapor a policejní prapor Kyjev-1, dostalo se místo i na 25. brigádu ministerstva vnitra. Na snímcích je vidět jejich spálená technika a sami výsadkáři jsou zobrazeni v obklíčení civilních obyvatel. Zato 12. kyjevský územní prapor je tu v celé své kráse – na háku vlečného lana náklaďáku je navlečena lidská lebka s georgijevskou stužkou.

Zde mladí lidé v maskáčích žádají o finanční pomoc pro armádu. Vedle stojí dodávka společenské organizace „Levý břeh“, která se zaměřuje speciálně na Ajdar. Představitele tohoto pravděpodobně nejnenávistnějšího dobrovolnického praporu Ukrajiny je zde také možné vidět. Nejsou to ani vězni, ani bezdomovci, ani alkoholici, ani společenská spodina. O praporu Ajdar nechme promluvit Frederica Forsytha: „Nesmyslná hrozba v očích, neodůvodněné opojení svou silou, která se může neočekávaně, bez jakékoli zjevné příčiny, vybít v šílené krutosti.“

Vedle nedochůdčat z Ajdaru je Kyjev přeplněn vojáky a militarizovanými, mladými a nevelmi lidskými. A společně s nimi i otevřenými klauny. Barvitost a rozmanitost nárameníků jsou schopny vzbudit hrůzu i v bývalém rozvědčíkovi. Epolety přestaly v ukrajinské armádě plnit funkci identifikátoru, protože se změnily v další vojenskou ozdobu – cosi na způsob prýmků. Výsadkáři a „specnazovci“ měli i v mírových dobách zvyk přidělovat jednotlivé epolety div ne každé rotě, takže mít na uniformě pět nárameníků (počítaje v to skupinu krve a nápis „Ozbrojené síly Ukrajiny“) bylo úplně v normě. Ve spojení s válečnou anarchií tento jev přesáhl všechny meze. Nejpopulárnější se bezesporu stala epoleta „Kyborg“ s lebkou a červenýma očima. A o militarizovaných klaunech nemusíme ani mluvit, každý z představitelů dalšího „nižšího vojska záporožského“ považuje za nezbytné mít od 7 do 12 nárameníků, aby spolehlivě polekal nepřátelské špiony.

Nu, a přirozeně milice. Je jí mnoho. Hlavně se shlukuje kolem radnice a na nádraží. V metru obvykle ze zvyku upozorňuje na to, že se nemají zvedat zapomenuté věci, což se dělalo i před válkou, proto tomu nikdo nevěnuje pozornost. Ve vzduchu není cítit skutečné napětí, jako na rostovském nádraží, s příchodem pyrotechniků, se skenerem, se psy… Davy nevyděšených Kyjevanů ještě nevědí, co je teroristická hrozba, vždyť za osm měsíců odporu donbaští „teroristé“ nezabili ani jedno ukrajinské dítě a nevyhodili do povětří ani jednu ukrajinskou školu.

Ach jo, soudě podle toho, co se děje v Oděské a Charkovské oblasti, dostanou obyvatelé hlavního města velmi brzy příležitost se seznámit se všemi rozkošemi terorismu. Zatím se partyzáni přidržují taktiky zastrašování, a ne ničení, ovšem počet výbuchů nutně povede sice k náhodným, ale lidským obětem. A násilí bude eskalovat.

Zdroj: Regnum.ru , překlad: Alena Mikulášková