Novorossijští vojáci otevřeli humanitární koridor pro obyvatele města a organizovali evakuaci. Ukrajinská strana totiž nechtěla propustit civilní obyvatele přes linii fronty. Lidé začali vycházet ze města brzy ráno. Na první linii uprchlíků jsme narazili už na okraji Gorlovky. Zcela obsazené automobily se skly uvnitř zarosenými a bílé pokrývky, šátky a šály na anténách a zrcadlech. Ti lidé s sebou prakticky neměli žádné věci – prchali v tom, co si narychlo oblékli a sbalili, doslova se nacpali do automobilů. Potom jsme potkávali armádní Uraly s dětičkami v kabinách. První kontrolní stanoviště se nacházelo u jedné správní budovy důlní šachty. Zde vojáci prověřují dokumenty – ve městě zůstalo nemálo ukrajinských vojáků, kteří se poschovávali po sklepích, po opuštěných bytech a domech. Nikdo zde lidi nemučí – rychle jim prohlédli průkazy a – vpřed, do Makejevky, kde je budou krmit a rozdělovat do míst dočasného pobytu.


„Centrum města prakticky už neexistuje,“ říká jedna z uprchlic, Ludmila Vladimírovna. „Předevčírem ho rozbombardovaly grady z Debalceva. Jaké koridory? Sami jsme prchli. Vybíhali jsme ze sklepů a utíkali. Bydlíme na periferii města, proto jsme nic nevěděli. A spojení tu není. Světlo nesvítilo, nebylo ani kde nabít telefony.“

„Podařilo se nám uprchnout z města,“ říká muž. „Střílejí. Z Uglegorska nic nezůstalo. Shořelo nám druhé patro, v prvním zůstal obrovský otvor po střele. Střílejí po nás grady z Debaĺceva, jak se jim zachce.“

„V městečku Grozném u Uglegorska mi zůstali rodiče, nevím, jak je odtud odvézt,“ pláče Valja. „Všechno je zničeno. Tři dny jsme proleželi na podlaze v bytě. Potom jsme doběhli do sklepa, plazili se tam. Pět dní jsme nemohli vyjet, nepustili nás ani z průjezdu, stříleli. Nevím, kdo to byl, visela jim tam ukrajinská vlajka. Běhali po průjezdech a stříleli z automatů. Dvakrát dopadla střela i do našeho domu.“

„Bylo to strašné?“ ptáme se chlapečka na předním sedadle Gazely. „Ne,“ křičí. Je pravděpodobně v šoku. „Schovali jsme s maminkou do sklepa.“

„Stankevskovo 7, tam zůstali staří lidé sami v domě, nemohou sestoupit z druhého poschodí, invalidé,“ křičí na nás z korby Gazely vyskočivší uprchlíci. „Jen ať Porošenko tak dožije jako my teď. Aby to všechno zažily i jeho děti.“

Je nezvyklé ticho – vojáci potvrzují: Režim přerušení palby bude trvat do jedné hodiny. Projíždíme ještě deset kilometrů, na samý okraj soukromé zástavby Uglegorska. Podél silnice jsou všechna pole zaminovaná, už na nich ale pracují sapéři, půda je protkána železnými hroty s červenými trojúhelníky na koncích, staví je do míst objevených min. V přední části pole stojí v louži roztálého sněhu kancelářský stůl: Ani rozum, ani fantazie nestačí na to, abys pochopil, kde se tam vzal.

U prvních domů Uglegorska, vedle na padrť rozbitého železničního přejezdu, stojí nekonečná fronta lidí, kteří čekají v ponuré tmě na dopravní prostředek. A další a další lidé vybíhají z města po jediné otevřené silnici. S uzly, ranci, rozměrnými igelitovými taškami, které se dávno staly symbolem bídy, chudoby a utrpení.

Po kolena v blátě jdou v této čvachtanici lidé v drahé obuvi, v kožiších s mokrými šosy – oblékli si to nejdražší sváteční oblečení. Všechno, co na sobě mohli unést. Mladá parádnice nese v ptačí kleci kocourka, chudě oblečená stařena se s každým krokem opírá o uzlík věcí. Všechno uvnitř je už pravděpodobně prosáklé blátem a vodou. K frontě uprchlíků přijíždějí jeden za druhým náklaďáky. Před nástupem tu lidé nechávají jízdní kola, dětské kočárky a káry. Pod nohama jim pobíhají desítky opuštěných psíků. Za vojákem, který organizuje nástup do autobusu, běhá jako na krátkém řetízku neuvěřitelně špinavý čistokrevný ovčák bez obojku. Stříhá ušima, staví se na zadní, slyší každé slovo svého nového pána. Měl v tomto krutém zápase štěstí.

Chytají nás za ruce: „Jste z Ruska, chlapci? Televize? Můžeme říci na kameru, že žijeme?“

Obklopují nás ze všech stran, předávají pozdravy příbuzným do Moskvy, Tjumeně, Sevastopolu, Bělgorodu, Novosibirska, Charkova, Oděsy. Děsivá výměna zkušeností přeživších a živých.
Lidé, kteří unikli ze skutečného pekla, se s námi mohou dělit o své zkušenosti. „Včera vyjeli naši přátelé, my jsme se báli, protože stříleli lidem do zad,“ říká dívka. „Seděli jsme ve sklepě, mého bratra zabili, mého bratra zabili!“ pláče mladá žena s dítětem. „Seděli jsme tam s dětmi, v chladném sklepě! Šest dní jsme nemohli vyjít ven.“ „Vyřiďte Janičce v Belgorodské oblasti, že jsme živí, předejte také na Krym, že jsme přežili,“ žalostně naříká starší žena. „Pane Porošenko, sedněte si ke kulatému stolu. Kvůli našim dětem, kvůli našim starcům. To není možné trpět.“ „To je město mrtvých! Šest dní jsme nic nejedli, nepili, málem jsme zešíleli,“ div nekřičí ještě jedna žena. „Taková genocida národa, prostě nás ubíjejí. Šest dní nás ubíjeli. Ruce se nám třesou. Bili jsme „všemi zvony“, volali jsme do tisku, říkali – jsou zde děti. Jen děti nás zachránily, díky jim. Je úplně jedno, jaký je to koridor. Střílejí z této strany… Ukrajinci nás nepouštějí na svou stranu, tam nemůžeme uprchnout. Berou nás za zajatce, jako bychom cosi zavinili.“
„Když nacisté vycházeli z internátu, přivolali na sebe palbu,“ říká muž. „A město bombardovali grady z Debaĺceva. A všechno zničili.“

V poledne začíná bít dělostřelectvo, vrhají střely přímo na skupiny uprchlíků. Nikdo si nesedá na bobek, ani se nedívá do nebe. Nadívali se na to dosyta.

Přibíhá k nám voják. „Chlapci, jestli můžete, ujíždějte odtud, rychleji. Něco přiletí. Slyšíte?“

Někde stranou od nás něco vybuchlo. Přejezd je místo neustálé střelby, proto jsou obavy dost reálné. Nad hlavami lidí na korbě náklaďáku pluje složený invalidní vozík, po něm si předávají z ruky do ruky strašně bledého muže s nepřirozeně přímýma nohama. Za námi přijíždí jeden z velitelů s přízviskem Gogi. V červnu jsme společně s ním běhali po sklepeních Semjonovky, u Slavjanska, když naši skupinu pronásledoval tank. Na takové známosti člověk nezapomene do smrti. Gogi vypráví, že ve městě dochází k tomu nejstrašnějšímu, co si lze představit. Obklíčení vojáci z teritoriálních praporů, kteří se právem bojí zajetí, ozbrojení dezertéři, zbylé skupiny, které se nehodlají vzdát, zlobní snajpeři, kteří pálí po všem živém a ukazují tak na stálou přítomnost ukrajinské armády v už dávno ztraceném městě. A ve sklepích zbývající civilní obyvatelé, kvůli kterým armáda Novorossije nemůže tato místa ostřelovat.

„Situace ve městě je těžká,“ říká Gogi. „Včera večer vyvezli více než tři náklaďáky Ural s civilními obyvateli a nejméně deset automobilů. Je podivné, že ukrajinská vojska je nevyvezla. A když začala ustupovat, o civilní obyvatele se nikdo nestaral. Zůstalo tu mnoho starších, penzistů, lidí, kteří se nemohou pohybovat. Pomáhali jsme jim. Od rána jsme vyvedli ze sklepů ještě 150 lidí. Mnozí vycházejí sami. Stejně ve městě zůstává ještě asi 200 lidí, jejich přesný počet neznáme. Procházíme všechny domy, ne kvůli ukrajinským vojákům, ale kvůli hledání přeživších civilních obyvatel. Ostřelování je neustálé, ale chaotické, střílejí, kam je napadne. Střílejí po obytných čtvrtích.“

Dojíždíme na konec obytného sektoru, zastavujeme auto před ohradou. Gogi velí: „Zde musíme dvacet metrů přeběhnout, je tu okno pro snajpera, sedí ještě v tom devítipatrovém domě.“ Běžíme, spíše skáčeme – pod nohama se nám válí kotouče ostnatého drátu, střepinami roztrhané kabely, zbytky shořelých pneumatik. Nalevo od nás se ozývá neuspořádaná střelba a výbuchy munice, „Sparta“ pokračuje v „čištění“ městských čtvrtí. Vysoko nad hlavou nám občas prosviští zbloudilé kulky.

Elegantní hotelový komplex se ocitl v zóně útoku novorossijské armády. Částečně shořel, částečně byl zničen. Designové kovové svítilny jakási kouzelná ruka obvázala provazy. Na skalce mezi mechem a kameny leží kousky lidského těla v roztrhané uniformě. Tři ukrajinští tankisté nedoběhli ke vchodu do sklepa. Za poslední měsíce jsme viděli desítky dětí, starců a stařen, kteří také nedoběhli do úkrytu, byli zabiti u vchodu do sklepa, podjezdu…. Na hrudi jednoho mrtvého leží zápisník, ve větru ševelí stránky – jsou prázdné. A město Uglegorsk je také prázdné.

Zdroj a fotografie z místa najdete v listu Komsomolskaja pravda , překlad: Alena Mikulášková