Slovenská iniciativa Pokojní bojovníci na svých stránkách deklaruje, že vznikla pro lidi, kteří nejsou spokojeni se stavem společnosti a cítí potřebu aktivně se podílet na její změně. Nemá žádnou oficiální finanční ani jinou podporu, své aktivity financuje z vlastních zdrojů a darů. „Jsme zde, abychom se podíleli na tvorbě kvalitnější společnosti a účinně poukazovali na její stav“, říkají.

Pokojní bojovníci uspořádali už čtyři humanitární sbírky pro lidi, kteří jsou v Donbasu podrobeni nesmírnému utrpení, jež sebou přináší probíhající občanská válka. Využili pro ni síť sběrných míst po celém Slovensku, ale také dvě na Moravě.

O tom, jak proběhlo předání darů z poslední sbírky počátkem ledna t.r., jsme hovořili s vedoucí skupiny Veronikou Moravcovou:

Jaký objem pomoci se podařilo ve sbírce získat, co převažovalo? K čemu byly využity finanční prostředky ze sbírky?

Zatím jsme v několika kolech sesbírali přibližně čtyři kamiony oblečení, obuvi, přikrývek a podobně. A dva kamiony potravin, drogistického zboží, kočárků a jiných pomůcek pro děti a nemocné lidi. Peníze jsme použili na nákup potravinových zásob přímo v oblasti, léků, a přispěli jsme na opravu aut, které pomáhají zásobovat humanitární sklady a vyvážejí utečence z bombardovaných oblastí.

Co obyvatelé Donbasu nyní potřebují nejvíce, pokud jde o materiální pomoc?

Nejvíce potřebují léky, plenky, produkty dětské výživy a základní trvanlivé potraviny.

Jak je pomoc distribuována, dostane se k potřebným? Jsou vyslovovány pochyby v tom smyslu, že část využijí ozbrojené jednotky. Máte v tomto smyslu nějaké poznatky?

Ano, byla jsem osobně v několika humanitárních centrech a skladech, kde se soustřeďovaly potraviny drogistické zboží, léky a oblečení. Kromě toho, že civilisté, kteří trpí nouzí, mohou přijít do těchto skladů a požádat o to co potřebují, velká auta s vojáky denně rozvážejí vše potřebné do nemocnic, internátů, škol, školek, sociálních zařízení a center vytvořených pro utečence, kteří zůstali v Donbasu. Prošli jsme a pozorovali práci několika takovýchto center a organizací v Alčejevsku, Lugansku a Doněcku. Ta centra, která si plnila své poslání důsledně, jsme oslovili a připravili se na spolupráci s nimi.

Tvoří donbasská centra nějakou společnou síť, nebo jde o lokální, izolované iniciativy? Podléhají nějaké kontrole? Pokud ano, kdo ji vykonává?

Většina center pomoci se vymezuje oblastně, jsou tedy centra republiky doněcké a luhanské. V Doněcku nejčastěji působí oficiální humanitární organizace Doněcké lidové republiky a Humanitární batalion Novorossia pod vedením Jekatěriny Gubarevové. V Luhansku je největší sítí humanitární pomoci brigáda Prizrak Alexandra Mozgovoje. V obou oblastech jsou i skupiny humanitární pomoci, které pracují samostatně a shánějí pomoc od sponzorů nezávisle. Oficiální centra mají svoje sklady, stacionáře a centra výdaje pomoci, auta a dobrovolníky, kteří pomoc doručují i do bombardovaných oblastí. Zda a jaké kontrole podléhají zvenčí, to nevím a upřímně – jakou kontrolu byste si v těchto podmínkách představoval? Rusové podle mého názoru sami přesně nevědí, kde skončila jejich humanitární zásilka. Jak by kontrolovali její doručení, si neumím představit. Nejvyššími kontrolními orgány těch větších humanitárních center jsou samotní zřizovatelé, tedy Mozgovoj a Gubareva.

Kudy jste jeli? Setkali jste se po cestě s nějakými překážkami?

V prvních dvou případech jsme jeli auty, jednou tranzitem přes Bělorusko a Rusko, podruhé přes Litvu a Lotyšsko. V dalších dvou případech jsme letěli s přestupy. Problémy jsme měli jenom jednou, když jsme se přes Lotyšsko auty vraceli do EU. Celníci nás bez udání důvodu drželi několik hodin.

Z cesty připravujete dokument. Co ve vás zanechalo nejhlubší stopy, co vás nejvíce dojalo? Je něco, co byste chtěla vzkázat evropským politikům?

Všechny cesty, které jsem absolvovala na východ Ukrajiny, jsem řídila a organizovala já. Většinu času jsme strávili přímo v terénu, ať už humanitárním nebo bojovém, mezi civilisty postiženými válkou, povstalci, dobrovolníky, žurnalisty, utečenci. Nejsilnější dojem ve mně zanechala jejich odvaha a odhodlání. Ten klid, s jakým se postavili k situaci, vyhrnuli si rukávy a pustili se do práce. Všichni zadarmo a s nasazením života, většina z nich se přitom ještě usmívá a pohostí vás. Jsou tam už měsíce a nevědí, kdy to skončí. Navzdory tomu tam jsou a pomáhají, brání se a dále pracují. Tato jejich síla je nám, zhýčkaným Evropanům, téměř neznámá. Samozřejmě bych chtěla něco vzkázat evropským politikům: aby se vzpamatovali a štípli se do kůže, jestli jsou ještě lidmi, nebo už jen dřevěnými loutkami v rukách světové mafie. Žádám je o pomoc, minimálně humanitární pomoc pro východní Ukrajinu, o teplé deky, léky, potraviny, sunar, plenky. O mír bych je samozřejmě ráda požádala také, ale obávám se, že to není v jejich moci, protože kdyby bylo, už by tam ten mír jistě byl. Ráda bych jim to řekla osobně.

Budete organizovat další sbírku? Využijete pro ni i sběrná místa v ČR?

Určitě budeme v pomoci pokračovat. V průběhu měsíce začne nové kolo akce a vypravíme další kamiony. Zapojíme tolik sběrných míst, kolik se jich přihlásí, ať už na Slovensku, v Čechách, na Moravě či v Německu. Kdekoliv se najdou dobří lidé, kteří budou chtít pomáhat.

S činností Pokojných bojovníků, podmínkami sbírky a možností zřízení sběrných míst se můžete seznámit na jejich www. stránkách – www.pokojnibojovnici.sk. Skupina připravuje z poslední mise v Donbasu video. Jakmile bude k dispozici, rádi jej zveřejníme.

Ptal se Milan Daniel, www.againstwar.eu