Minulý týden vzbudila pozornost informace z České národní banky , uveřejněná na titulní straně Hospodářských novin. Čtyři české banky v rukou zahraničních vlastníků byly označeny za „systémově relevantní“. Kdyby padly, ohrozilo by to celou českou ekonomiku. Tak daleko jsme to v našem budování kapitalismu dopracovali. Podívejme se však na celou věc zdravým selským rozumem.

Co je tzv. "systémově relevantní" banka?

Pod tímto zaklínadlem vyčuhuje pravda jako sláma z děravých bot. Systémově relevantní jsou většinou velké banky, které stát nesmí nechat padnout. I když se jedná o soukromé vlastnictví. Kdyby totiž padly, zhroutilo by se prý celé hospodářství. Krávy by přestaly dojit, tráva přestala růst, naše ruce by zkameněly. Prý by se zhroutila celá česká ekonomika.

Jistě, v otevřené ekonomice, kdy jsme závislí na dovozech potravin a surovin a na tom, kolik zakázek dají našim montovnám naši bohatší sousedi, by to jistě nic příjemného nebylo. Okamžité ztráty by byly obrovské. Situace by se však dala řešit, nemusela by znamenat úplnou apokalypsu.

Problém je, že dnešní banky směřují stále k větší koncentraci, protože chtějí být celosvětově konkurenceschopné. Na druhé straně požadují absolutní svobodu ve svém konání a liberální prostředí po celém světě, aby jim nikdo do jejich machinací nemluvil. Trh tedy nechtějí, vymykají se tržnímu prostředí a hlavně na ně nemůže být uplatněno základní tržní pravidlo: konkurz.

Globální finanční hráči si dokázali koupit média i politiku. Brání se jakékoliv regulaci, zdanění, či rozdělení. Viz naše články o záchranném mechanismu v EU. Poslední článek v řadě měl název Horký podzim před drsnou zimou . Banksteři na způsob Goldman Sachs ničí celé státy, a přitom nechtějí ani demokracii, ani trh. Zbývá tedy základní otázka: K čemu jsou vlastně tzv. "systémově relevantní" banky užitečné?

1. Nálepka "systémově relevantní banka" kryje světové finanční letadlo

Globalizovaný finanční systém je domino, obepínající celý svět. Stačí, aby spadl jeden článek, a hroutí se jedna kostka za druhou. Možná se vyhnou země BRICS, pokud včas stihnou vytvořit vlastní měnový systém a vybudují nový internet, na kterém již plně pracují, aby se vyhnuli šmírování. Také hodně záleží na tom, zda se dokážou s dohodnou na nových pravidlech vzájemného vyrovnávání obchodních bilancí. Váhy se pak vychýlí od amerického FEDu a jeho sestry Evropské centrální banky směrem k Pekingu a Moskvě. Budoucnost je ve studii čínštiny a ruštiny, milé děti!

Otázkou je, kolik svobody a demokracie nám východní větry přinesou. A tím se dostáváme k dalšímu okruhu otázek spojených s bankovnictvím, které se stalo příliš velkým na to, aby mohlo padnout.

2. Proč tzv. "Basel III" nemůže stabilizovat současný bankovní systém?

Třetí kolo jednání zástupců světových bank ve švýcarské Basileji (tzv. Basel III ) představuje systém reformních opatření, které v reakci na krizi uveřejnil basilejský výbor Banky pro mezinárodní platby a zúčtování (Bank for International Settlements, BIS) ve švýcarské Basileji v roce 2010. Jinak se této bance v zasvěcených kruzích říká „Centrální banka všech centrálních bank“. Účinnost navržené reformy je od ledna 2014 postupně až do roku 2019.

Finanční krize totiž ukázala, jak nedostatečným kapitálem jsou dnešní banky vybaveny. Basel III trvá na posílení úlohy vlastního kapitálu, který musí splatit akcionáři, nebo musí být posílen z nerozděleného zisku přednostně před výplatou dividendy. Tato kvóta má činit 8%, kromě toho Basel III upravuje pohled na likviditu bank. Později, až do roku 2019 se má vytvořit ještě jakási anticyklická pevná rezerva na pokrytí výkyvů v době krize, o výši by měly rozhodnout národní instituce bankovního dohledu a uvažováno je zvýšení vlastního kapitálu o dalších o 2,5%.

3. Jak funguje ekonomika, když jsou banky předlužené?

Kdyby pro bankovní sektor platila stejná pravidla pro posuzování jejich zdraví a rizika jako pro podnikatelský sektor, nikdy by nemohly dostat žádný úvěr. Samy banky přiznávají, že jejich vysoké zadlužení bylo podstatným faktorem pro spuštění krize v roce 2007-2009. Stačí se podívat do rozvah bank, abychom pochopili, jak s malým kapitálem se dají produkovat obrovské zisky na úkor druhých, když v tom umíte chodit a máte v malíčku hloupé politiky, kteří ničemu nerozumí.

V roce 2008 se jednalo o zavedení mezinárodních regulačních opatření. Šéf německé Deutsche Bank Josef Ackermann tvrdil v jednom interwiev, že „jakékoliv omezení bank nás bude stát růst a blahobyt“. Pěkná lež pro ty, kteří nerozumí tomu, jak podnikání v bankovním sektoru funguje. Když to řekl Ackermann, bude to asi pravda…. A tak to mnoho novinářů zbaštilo. Banky totiž klidně mohou zvýšit podíl vlastních zdrojů na financování, aniž by to mělo dopad na objem poskytování úvěrů. Ale toto opatření by finanční božstva tzv. "omezilo".

4. Závěr

Banky nenávidí zapojení vlastního kapitálu do svých zdrojů a brání se každé regulaci. Vlastní kapitál banky je kapitál, který složí akcionáři banky. Vlastní kapitál banky se používá zejména na krytí svých investic i úvěrů a měl by sloužit i k pokrytí rizik ze špatných investic. Dnes se ovšem chce, aby tyto ztráty na sebe vzal stát, tedy daňoví poplatníci. My v Čechách jsme to již zažili a stálo nás to 500 miliard, které máme dnes v našem státním dluhu. V krizových časech však požadavek 8% podílu kmenového vlastního kapitálu banky (viz Basel III), však nemůže zabránit pádu banky.

Pokračování zde:
Jak se nám překabátily banky II.